Kdo vlastně jsme? Toť otázka. Foto Pixabay

„Znáte svoji ideální verzi?“ zaskočí mě hned v úvodu našeho setkání Kateřina Krčmová. Vždy se mi na ní líbilo, jak je akční a že vůbec neztrácí čas. Na rozdíl ode mě, který tolik denní i noční doby prolelkuje, schovávaje to za kreativní proces.

Ona má celý den normálně rozplánovaný na vteřiny! „Každý den máme k dispozici 86 400 vteřin. Kdyby to byly peníze, tak na konci dne udělám součet a vidím, jestli jsem udělal dobrý obchod, nebo ne. Většina lidí investuje každý den svoji energii, která se jim nikdy nevrátí, den po dni, rok za rokem… Uvědomují si to vůbec?“

No vida, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. A to je právě ono. Kateřina mezi všemi možnými kouči, poradci, učiteli a lidmi, kteří se motají kolem osobního rozvoje, vybočuje tím, že o věcech, které říká, jenom nežvaní, ale taky je dělá a aplikuje.

Zažil jsem spoustu koučů, kteří rozprávěli sice hezky, ale to, co povídali, se, mírně řečeno, neprojevovalo v jejich životech, chování ani přístupu. Tak jak by to mohlo fungovat ostatním?

To je všude pořád samé „buďte šťastní“, „sami sebou“, „odstraňujte bloky“ a „změňte svoje návyky“, ale dělá se to dost těžko, když vám nikdo nepoví JAK. Proto jsem oslovil právě Kateřinu. Dohodli jsme se, že pro vás připravíme seriál, jaký tu ještě nebyl. Dozvíte se v něm věci, které jste možná ještě nikdy neslyšeli. Ne proto, abyste si zapsali do památníčku další poučku, opakovali před spaním zaklínadla nebo zněli chytře před kamarády – řešit budeme principy, jak věci a svůj život doopravdy změnit a jak fungují zákony univerza, jejichž neznalost nás stojí spoustu promarněného času, bolesti a utrpení. A neznalost zákonů neomlouvá…

Nastává pro to ideální čas. Lidé mají obecně takovou zvláštní vlastnost. Dokud nemusí, tak nic neřeší. Až když se na ně bahno vylije a schlíple koukají, co se děje, teprve tehdy je s nimi aspoň trochu rozumná řeč. Už naše babičky ale věděly, že se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. „Přichází doba, kdy se o těchhle věcech může mluvit. Lidi budou chtít rozumět, začínají se ptát a potřebují to slyšet. Protože musí. Nikdo by dobrovolně nic neudělal, všichni nejprve potřebují spadnout z hrušky. Takže to není volba, ale poznaná nutnost. Dokud můžeme, děláme kraviny nebo se sebou neděláme nic,“ ví z vlastní praxe Kateřina, za níž chodí lidé většinou ve fázi rozkladu, nikoli rozkvětu.

Dnes už ale není důležité slůvko PROČ, ale JAK. Jak se nezbláznit? Jak změnit svůj život tak, aby nebyl jednou velkou křečí? Jak se dostat z problémů? A jak změnit věci, jež nám i druhým ubližují?

Tenhle seriál nebude jen pro lidi, kteří už ve fázi velkého třesku jsou a léta používané strategie a způsoby jednání jim najednou přestávají fungovat, či pro lidi, kterým se sesypalo to, čemu až dosud věřili, od vztahů po budovaný světonázor, ale i pro ty, kteří si myslí, že je všechno jakžtakž „v pohodě“, jich se žádné problémy netýkají a nějak už to tu snad doklepou. Až „to“ někdy přijde, aspoň nebudou tak překvapení. Je zkrátka pro všechny.

Kateřina Krčmová pořád něco studuje. Učarovala jí hlavně kvantová fyzika. Z načerpaných poznatků pak míchá „kvantovou polévku”. Více na www.katerinakrcmova.cz

Zatímco naši předkové kdysi zkoumali, kým je člověk na téhle Zemi, jaký význam mají hvězdy či cykly, které se opakují, v lese honili zajíce, aby se vůbec najedli, a museli chápat alespoň zákonitosti přírody, my nemusíme nic. Jen můžeme. V momentě, kdy netrpíme hlady a máme střechu nad hlavou, neboli žijeme v materiálně nejbohatším období dějin, činíme pravý opak. Zaměstnáváme sami sebe rozmanitými činnostmi, hlavně abychom nemuseli řešit to podstatné – tedy kdo jsme, odkud jsme a co tady vůbec děláme.

Tisíce životů

Vzdálili jsme se od sebe tím, že jsme se upnuli jen na vnější věci, které nás mají rozptýlit. Jako bychom vypili nápoj zapomnění. A zuby nehty se bráníme tomu, abychom se na sebe museli pořádně podívat. Jednak bychom nemuseli mít radost z toho, co uvidíme, jednak nám ta meta, poznat a zlepšit sebe sama, připadá nedostižná a vzdálená. „Neuvědomujeme si tolik, že to, k čemu se modlili naši předkové, a k čemu my se občas obracíme také, například v hněvu, je nějaká vyšší síla, něco nefyzického a nehmotného, co řídí například západ nebo východ slunce. My se k tomu původnímu uvědomění, k té společně sdílené moudrosti, ale budeme muset vrátit, jinak nemáme šanci,“ začíná trochu zeširoka Kateřina Krčmová, která zasvětila svůj život výzkumu toho, na jakých principech funguje tenhle Vesmír.

Je to dost ambiciózní plán, ne že ne, ale nepotkal jsem dosud nikoho, kdo by se v něm dostal svou zarputilostí a umanutostí tak daleko. Zakousla se do studia epigenetiky (vědy, která zkoumá, jak nás formuje okolní prostředí), neurologie, biologie či kvantové fyziky s takovou vervou, že ji to stálo tisíce hodin a statisíce korun, přičemž většinu knih a kurzů přelouskala v angličtině. Pokaždé přijde s nějakým novým objevem a mezi obory proplouvá jako ryba ve vodě. Své poznatky pak velice efektivním způsobem (neboť vše zkouší na sobě) propojuje v hlubokých souvislostech, které lidem pomohou pochopit principy potřebné pro podniknutí patřičných klíčových kroků. Nestačí například jenom chtít něco změnit, nejprve potřebujeme znát patřičné nástroje – JAK.

„Představte si člověka, který je integrovaný. Ví, odkud je, co tu dělá, co je jeho cílem a kam chce dojít. Pak je jedno, co se v jeho životě děje. Když tohle ví, nic ho nezastaví. Mnozí lidé, a nakonec to budou muset udělat všichni, se pod tlakem okolností vracejí na začátek a ptají se: Čeho jsem dosáhl? Co je smyslem mého života? A co mám se sebou dělat?“

Jaká je vaše ideální verze? Foto AdobeStock

Poznatky vědy nám říkají, že využíváme maximálně 30 % své DNA. O zbylých 70 % se hanlivě mluví jako o junk neboli odpadní DNA, která prý k ničemu není. Takhle si věci zjednodušujeme pokaždé, když něco nevíme. Opravdu by ale příroda něco složitě vytvářela a pak takovým způsobem plýtvala na materiálu? Anebo to je tak, že využíváme-li pouze 10 % mozku nebo 33–35 % DNA, pak to spíše znamená to, že, jak Kateřina připomíná, něco děláme špatně? „Když nám nefunguje 66 % DNA, znamená to, že jsme dysfunkční. Projevovat se to může různě. Někdo utíká čistě k duchovnosti. To jsou lidé, kteří žijí pravděpodobně v ašrámech, nakupují jen na bioafarmách, po městě chodí bosi a život je de facto nezajímá. Mají svůj ostrov, protože to neumí spojit s realitou. Unikají. Druhý extrém jsou lidé, kteří jsou zaměřeni čistě materiálně, na lineární mozek, na to, že uvěří jen tomu, co vidí. Šťastní ale mohou být jen ti, kdo žijí v rovnováze a kdo mají dobře určené cíle. Zdroj úplně všeho, té síly, ke které se obraceli už naši předkové, je v nás. A naším úkolem teď bude jej objevit. Abychom přestali být dysfunkční… A probrali se z letargie.“

Sedíme na lavičce před jedním pražským kostelem, kde je velmi příjemná energie. Kateřina ukáže na přilehlý travnatý plácek a vrací se ke své původní otázce. Moje ideální verze? Kdo ví, kde je jí konec… Je to pěkná představa, ale mám teď dost problémů se svou aktuální verzí; ta mi tolik radosti nedělá. „Můžeme to vzít i z jiného úhlu pohledu. Připusťme, že tady na Zemi máme za sebou stovky či tisíce životů. Představte si je všechny na té trávě před námi, tisíce lidí a všechno to jste vy. Budete sedět na lavičce jako teď a oni budou vědět, že jste šéf. Jak to vědí? Protože vy jste souhrn všech energií a zkušeností ze všech životů dohromady. A právě tohle všechno je zapsáno ve zbytku DNA, který vědci označují za slepou. Je tam zapsaná každá kvalita, každá zkušenost, každá emoce, každý postoj. Vše, co jste kdy udělal, jakýkoli postoj jste zaujal, to jste dneska vy.“ A v tom je asi ta potíž. Mám pocit, že jsem udělal hodně chyb a špatných rozhodnutí, které se stále vlečou a opakují.

Někdo na minulé životy nevěří, raději, to je jeho volba. Položil bych mu ale pichlavou otázku, aby o tom mohl případně znovu popřemýšlet. Kdybychom se rodili jako nepopsané listy, proč by někteří lidé měli jen tak bez příčiny například totální fobii z výšek nebo z vody? A jak to, že jeden člověk je šikovný například v práci se dřevem tak, jako by to dělal po staletí, jiný má zase paměť jako slon a zálibu v knihách? Domnívám se, že kdybychom se rodili jako čisté listy papíru, vypadalo by to jinak. Ostatně potvrzují to i zkušenosti různých regresních terapeutů, kde vycházejí najevo netušené souvislosti a vzpomínky.

Karmu a to, jaké zátěže si neseme s sebou do dalších životů, skvěle popsal film sourozenců Wachovských s názvem Atlas mraků. Minulé životy jsou tam propojeny jako pavoučí síť a každé rozhodnutí v jednom životě ovlivňuje i průběh dalších životů. Jedna z hrdinek říká: „Věřím, že smrt jsou jen dveře. Když se jedny dveře zavřou, další se otevřou. Kdybych si měla představit nebe, představila bych si otevírající se dveře a za nimi bych jej našla. (…) Naše životy nejsou naše, nepatří nám. Od lůna po hrob jsme spojeni s druhými. V minulosti i současnosti, s každým zločinem či každou laskavostí tvoříme svoji budoucnost.“

Tento seriál vychází v měsíčníku Šifra. Předplatné objenávejte na https://eshop.casopis-sifra.cz/predplatne/

Když se podíváme do zrcadla, vidíme tam jen aktuální verzi sebe sama, což je třeba 0,000001 % toho, kým doopravdy jsme. I to někdy stačí k tomu, aby nám ze sebe nebylo nejlíp. A to ještě nevíme, co jsme vyváděli v minulosti, co jsme kde pokazili, komu jsme ublížili a co nás teď třeba drží při zemi, protože nejsme schopni se z toho vymanit. „Ať to ale bylo cokoliv, vždy to bylo to nejlepší, co jsme byli v dané chvíli schopni udělat. A to je možná dobré vědět. Možná nám to pomůže zbavit se pocitů viny.“

Co je vlastně karma? Energetická nerovnováha vzniklá v důsledku našich interakcí. Někdy také slýcháváme pojem „karmický dluh nebo vyrovnání karmy“.

„Znova – představte si, že tady na trávě stojí těch pár set nebo tisíc lidí, kteří jsou vámi. A teď si vemte, že jste byl podobný jako dnes. Desítky nebo stovky životů jste bojoval za svou pravdu a byl jste zavražděn. Velmi brzy. Jen proto, že jste jednou řekl svůj názor. Pokud jste tohle zažil desetkrát nebo stokrát a dnes děláte něco podobného, tedy snažíte se dávat pravdu ven, proč byste měl najednou uvěřit tomu, že to klapne?“

Kateřina ale není příznivcem regresních terapií, a to z dobrého důvodu. „Problém je, že lidé se octnou v těch dramatech znovu a je jim ještě hůře, než když přicházeli, odehrává se to jako smyčka dokola. Když například aktivujete velmi nehezkou vzpomínku z dětství, octnete se ve stejné vibraci, jako jste byl tenkrát.“

To ale samozřejmě neznamená, že je dobré trauma potlačovat či ignorovat. Je třeba najít způsob, jak změnit úhel pohledu na minulost. Nejde totiž budovat šťastný život a nést v sobě roli oběti. Mít nevyřešená dramata, pocit méněcennosti, zlobu, křivdu… nic takového nelze. „Někdy se používá pojem vyčistit minulost. Je třeba si uvědomit, že nejsem malé dítě a že ta situace mi perfektně posloužila, abych byl nebo byla dnes tam, kde jsem.“

Pěkně jsem to projel… Foto Pixabay

I když se totiž zrovna cítíte mizerně a máte pocit, že byste byli radši někde úplně jinde, i to, že vyleze něco hnusného (například objevíte temnější rysy své osobnosti, které jste vidět nechtěli). Jednou jsi dole, jednou nahoře, dalo by se zpívat s Voskovcem a Werichem. Přesně tak probíhá vývoj.

„Lidi mají představu, že se vyvíjejí lineárně. Přímo. Ale tak to není. Jde to nahoru, pak přijde propad. Pak se to zase zvedne, načež přijde ještě hlubší propad… Často praskne nějaká bublina iluzí poté, co se dostanete na určitou úroveň pochopení. Navýší se vaše energie na dostatečné množství tak, aby přestaly fungovat škodlivé vzorce, které jste dosud používal. Potřebují jednoduše vyměnit. A to, že se u toho cítíte špatně, vůbec nevadí. Někdo potřebuje spadnout na dno, protože ho nic jiného nedonutí.“

O jakých vzorcích ale Kateřina mluví? Říká jim též vnitřní matrice, systémy přesvědčení. Náš život se odvíjí podle toho, čemu jsme uvěřili. Většinou to není přesvědčení typu „žiji v dokonalém světě mezi dokonalými lidmi“, ale například, v důsledku bídy v minulosti, třeba „bojuji o přežití“. „Je třeba si uvědomit, že to, co žijete, je součást minulosti. A to je nutné změnit. Pokud jedete podle této matrice a nezměníte to, dopadnete vždy stejně.“

Ale jak se to dá změnit? „Emoce, které jsou zažité, jsou v základní buněčné struktuře. A tu nestačí ovlivnit vědomím. Musíte aktivovat svůj vnitřní systém, kde se toto přesvědčení dá takzvaně přepsat. K tomu se určitě dostaneme. Skoro nikdo tohle totiž neumí, protože se nikde neučí principy, na kterých to stavět.“ Fajn, takže řešení existuje. O tom si povíme příště.

První díl seriálu Škola života vyšel v měsíčníku Šifra 7/2018. Druhý díl si můžete přečíst v aktuálním čísle Šifry č. 8/2018.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra