Novozélandská Whanganui se stala první řekou s lidskými právy

4.4.2017

Zajímavá zpráva přichází tentokrát z Nového Zélandu, kde se jali chránit řeku poněkud netradičním způsobem. Novozélandské úřady daly své třetí nejdelší řece jménem Whanganui status osoby. Řeka se klikatí napříč 321 kilometry z okolí Hawkes Bay na severu až do Tasmánského moře.

Jedná se o výsledek údajně vleklého konfliktu mezi původními obyvateli, přesněji místním kmenem Maorů jménem Iwi, jenž se táhne už od roku 1870. Jejich živobytí na této řece záviselo a stále závisí, nicméně ta se s moderní dobou dočkala stejně jako její „sestry“ po celém světě výrazného znečištění. Je ovšem fascinující, že se na rozdíl od jiných částí světa místnímu kmenu podařilo přesvědčit establishment a řeku skutečně ochránit, nebo alespoň učinit zásadní, leč neobvyklý první krok. Řeka tak získala osobní práva a „moc reprezentovat své vlastní zájmy“. Nutno dodat, že řeku budou zastupovat dvě osoby, jedna z kmene Iwi a druhá, ehm, z vládních kruhů.

Ministr Christ Finlayson, který tento staletí trvající konflikt pomohl konečně vyřešit, prohlásil: „Vím, že počáteční reakcí některých lidí bude říci, že je podivné dávat přírodnímu zdroji legální status osoby. Ale není to o nic zvláštnější než status osob u rodinných trustů, společností nebo komunit.“

Navrch této dohody se ještě dodá 28 milionů dolarů na celkové oživení a vyčištění tohoto vodního toku, jak dodal Finlayson.

Ve stejný týden, kdy se tento unikát odehrál v Novém Zélandu, se spustila řetězová reakce. Indie uznala svým řekám Ganga a Yamuna status právních entit, ne však osob. K podobným krokům se odhodlala i jihoamerická Bolívie, která protlačila několik jedinečných zákonů k přiblížení práv místní přírody k těm lidským, což podle tamějších zdrojů vedlo k radikálnímu zlepšení v ochraně přírody, redukci znečištění a kontroly průmyslu.

11 práv pro přírodu zní takto: Právo na život a existenci, právo na pokračování životních cyklů a procesů bez lidských zásahů, právo na čistou vodu a čistý vzduch, právo na rovnováhu, právo nebýt znečištěná a právo nebýt geneticky modifikována. Obzvlášť poslední z těchto příkladů by mohl mít veliké následky, pokud si svět vezme příklad a učiní z právní ochrany přírody nový trend.

Další právo zaručuje „nebýt ovlivněna mega-infrastrukturou a developerskými projekty, jež ohrožují rovnováhu ekosystému a místních obytných komunit“. Vice-prezident Alvaro García Linera si od toho slibuje hodně: „Toto se zapíše do historie. Země je matka nás všech. Zakládáme tak nový vztah mezi člověkem a přírodou, harmonii, která musí přetrvat jako jistota vlastní regenerace.“

Inspiroval se tím i Ekvádor, který už byl předtím známý pro někoho až úzkostlivou ochranou Galapágských ostrovů, jež drží pod svými ochrannými křídly. Ekvádor také přírodě uznal práva, a to práva existovat, přetrvat, udržovat se a obnovit své životní cykly.

Ve světle dalších současných snah přiblížit člověka opět k přírodě a zachovat přitom i pokroky sociální a technologické, jako jsou vertikální lesy v Milánu či rostoucí v Číně, je příjemné vidět naději na to, že by příroda ještě mohla mít šanci se znovu pořádně nadechnout. Hrozí totiž, že pokud jí tuto šanci nedáme, tak se možná na oplátku jednoho dne nebudeme moci nadechnout my. Ale dnešek není den pro chmurné vize budoucnosti – přece jenom dny, kdy řeka dostane lidská práva, a dokonce dotaci na očistu, stojí spíše za oslavu. A to bez ohledu na skutečnost, že by někoho mohlo současné pojetí lidských práv v globalizovaném světě snadno vyprovokovat k nějaké té jízlivější poznámce.

Jan Petrák, časopis Šifra