Tento závěr přináší doktorka Cheryl Benardová, autorka řady knih o islámské politice a terorismu a také bývalá programová ředitelka známé a prestižní americké výzkumné instituce RAND. Prohlašuje, že afghánští uprchlíci v Evropě jsou zodpovědní za nejvíce náhodných sexuálních napadení dívek i žen, často spáchaných v gangu nebo skupině mladých mužů.

Afghánský soudní reportér, který údajně přihlížel stovkám soudních procesů s migranty, tvrdí, že jejich motivací je hluboká nenávist vůči západní civilizaci, a migraci z této země (nemluví například o Sýrii či Iráku, zmiňuje jen Afghánistán) přirovnává k invazi s cílem vnitřně rozvrátit a převálcovat hostitelské země. Doktorka Benardová s ním souhlasí a zřetelně svoje vyjádření citově zabarvila. Netají se jasnou vírou, že migrační vlna je v podstatě invaze. Vzhledem k její vlivné pozici je ale velice zajímavé pozorovat, co má k celé krizi na srdci – ať už totiž přehání, či ne, k dispozici měla informace, jaké má málokdo.

Ve svém článku v magazínu The National Interest píše: „V roce 2014, když začaly vlny uprchlíků proudit do západní Evropy, občané i představitelé tamních zemí reagovali s velkorysostí a otevřeností. Vyčerpaní uprchlíci se nořili z vlaků a autobusů, zatímco je místní vítali s dary v podobě oblečení a jídla, přičemž mnozí drželi cedule s nápisy Welcome Refugees (Uprchlíci, vítejte!).

Toto období veselí ale nevydrželo dlouho. Některé následující překážky a těžkosti každý očekával: Příchozí neuměli mluvit místními jazyky, mohli být traumatizovaní, trvalo by jim dlouho se usadit, také s sebou přinášeli své etnické, náboženské a sektářské konflikty, což způsobovalo roztržky už mezi uprchlíky. To vše se stalo, Angela Merkelová ale slíbila: To zvládneme.“

Benardová pokračuje: „Nicméně děly se i věci, které nebyly očekávány a byly nepřípustné: velký nárůst sexuálních útoků spáchaných uprchlíky na místních ženách. A to nebyly případy typy kulturního nedorozumění o rozdílech mezi znásilněním a randěním, ale byly to zákeřné a nevyprovokované útoky na náhodné dívky a ženy, často spáchané gangy nebo skupinami mladých mužů. Nejprve se tyto incidenty podceňovaly nebo přecházely – nikdo nechtěl ,pravičákům‘ dávat záminku pro nacionalistické agitace a vládla všeobecná naděje, že tyto izolované případy byly způsobovány malou problematickou skupinou outsiderů. Jak se ale počty těchto incidentů navyšovaly, a protože mnohé z nich se odehrávaly na veřejných místech nebo se jiným způsobem dostaly na veřejnost, a také proto, že se případům věnovaly soudy a probíhala řízení, už nebylo možné záležitost zametat pod koberec politické korektnosti. S oficiálními vyjádřeními a veřejným zpravodajstvím najednou vzešla tajuplná informace – většina těchto útoků byla spáchaná uprchlíky jedné určité národnosti: Afghánci.“

Popravdě Afghánci by ani neměli být součástí uprchlické vlny, alespoň ne ve významných počtech. Ti, koho jsme očekávali, byli Syřané. Afghánistán, země neustálých konfliktů, není na oficiálním seznamu uprchlíků, ten je totiž rezervovaný pro akutní politické a vojenské katastrofy. Evropské úřady i přesto veřejně zaujaly přívětivý přístup a porozumění, proč Afghánci chtějí opustit zemi sužovanou bombovými sebevražednými atentáty a chybějícími příležitostmi. Evropani také udržují kladný sentiment vůči Afghánistánu. Rychle ale vyšlo najevo, že je něco špatně, velice špatně, s těmito afghánskými mladíky: páchali sexuální útoky o hodně více než ostatní uprchlíci, dokonce více než ti ze zemí, které jsou stejně pozadu nebo v ještě horším stavu, stejně tak konzervativní a nenávistní k ženám.

„Pracovala jsem na problémech spjatých s uprchlíky velkou část svého profesního života, od pákistánských táborů během sovětské okupaci Afghánistánu po Jemen, Súdán, Thajsko, Etiopii, Džibutsko, Libanon, Bosnu, Nikaraguu a Irák, a se všemi hluboce soucítím. Ale nikde jsem se nesetkala s fenoménem, jaký je tento. Viděla jsem uprchlíky uvězněné v takových podmínkách, které je činily bezbrannými vůči sexuálnímu násilí ze strany hlídačů nebo vojáků, ale aby se uprchlíci stávali pachateli těchto zločinů, a to na místě, které jim poskytlo nový domov? To bylo něco nového. Dále, můj osobní i profesní život protkalo mnoho Afghánců a afghánských Američanů, a na těch není nic kolektivně psychopatického. Jsou to doktoři, obchodníci, majitel japonské restaurace, řidiči pro letiště, podnikatelé, IT experti, prodavačky… jsou jako kdokoliv jiný. Generace jejich rodičů má sklony k přísnosti, formalitám a jsou uvědomělí etikety. Je nemožné si kohokoliv z nich představit, jak páchají podivné, bizarní a primitivní sexuální násilí a ještě k tomu se tím stali proslulí. Ale přesto je situace, jaká je,“ myslí si doktorka.

Před několika týdny rakouské město Tulln vyhlásilo plný zákaz přijímání jakýchkoliv dalších uprchlíků. Jejich nový starosta dal jasně najevo, že se jedná o rozhodnutí mířené proti Afgháncům, ale z právních a administrativních důvodů byli nuceni vyhlásit zákaz pro všechny. To nebylo jejich záměrem, naopak. Právě dokončili drahé, zbrusu nové zařízení pro přijímání uprchlíků, které se po starostově rozhodnutí dočká jiného využití. Jeho vlastní slova zněla: „Už jsme toho měli dost.“ Bod zlomu nastal po sérii znepokojivých incidentů, jež všechny zahrnovaly Afghánce, a to například v podobě brutálního hromadného znásilnění 15leté dívky, kterou odchytla na ulici při cestě domů, odtáhla a opakovaně znásilnila parta Afghánců. To byl jen jeden případ z celé řady poprask vyvolávajících událostí. Podobných případů se stávalo více a nedávno předtím například ve Vídni.

„Nějakou dobu trvalo, než jsme rozpoznali vzorec, protože západní média až donedávna úmyslně neidentifikovala u zločinů jak uprchlický status, tak i zemi původu. Až ve chvíli, kdy nabraly spojitosti dramatické úrovně, se přístup médií změnil. V tu chvíli už ale bylo jasné, že úřady o všem věděly a pro politické důvody informace záměrně zatajovaly, a to i sexuální útoky spáchané migranty ve velkých měřítkách. Například gang 50 Afghánců, kteří terorizovali ženy v okolí vlakové stanice města Linz, byl zcela smeten ze stolu představiteli vlády s absurdní poznámkou, že se jednalo o pouhý důsledek špatného počasí, a že jakmile přijde léto, mladí muži se rozutečou po veřejných parcích a nebudou se nadále sdružovat v tak velkých, výhružných skupinách. Veřejnost nebyla s tímto oznámením příliš spokojena,“ tvrdí doktorka Benardová a zmiňuje stejné příklady ze Švédska, Německa či jakékoliv další migrantům vlídné země v Evropě; ona se prý soustředí na Rakousko, protože odtud pochází.

„Podívejme se na rakouský tisk. Toto pochází z deníku Österreich, který je zdarma k dostání ve veřejné dopravě, a tedy jej čte téměř každý. Přední strana: Afghánec (18 let) zaútočil na mladou ženu na festivalu Danube. A znovu pokus o znásilnění Afgháncem. 21letá slovenská turistka byla přepadena a okradena skupinou mužů. Podařilo se jí utéct, ale jeden ji pronásledoval, afghánský migrant, který jí posléze chytil a odtáhl do křoví. Policista, jenž se zrovna nacházel poblíž, si toho všiml a zakročil v poslední moment. Stránka 10: „Pětadvacetiletý Afghánec se pokusil znásilnit mladou ženu opalující se v parku. Čtyři odvážní kolemjdoucí muže odtáhli od oběti a drželi, dokud nepřijela policie.“

Doktorka Benardová popisuje celou řadu dalších případů, ale její pointa je jasná. „Ponechme teď stranou trestuhodnost tohoto počínání,“ píše dále, „a zaměřme se nyní na samotnou logiku věci. Mohou tito muži skutečně očekávat, že jejich pokusy budou úspěšné? Skutečně si myslí, že se jim podaří znásilnit ženu uprostřed rušné městské ulice za denního světla? Nebo ve vlaku plném pasažérů? Ve frekventovaném městském parku v brzkém odpoledni? Jsou neschopni logického myšlení, nebo je to jejich cíl? Snaží se pouze vytvořit momentální atmosféru strachu a hysterie u žen? Je to tak odměňující, že to stojí za ničení si vlastní budoucnosti, pobyt ve vězení a znepřátelení si evropské populace? O co tady jde? A proč, proč zrovna Afghánci? Podle rakouských policejních statistik syrští uprchlíci mají na svědomí méně než 10 % případů sexuálního obtěžování. Afghánci, jejichž počty jsou podobné, jsou zodpovědní za šokující polovinu všech případů.“

Kulturní hodnoty?

Jedna z teorií tvrdí, že se jedná o zmatení, způsobené střetem kulturních hodnot. Tito mladí muži, předkládá teorie, přicházejí ze země, kde jsou ženy pouhé temné siluety, kompletně schované pod černými hábity a burkami. Při konfrontaci s dívkami v tričkách a s mini sukněmi ztrácejí sebekontrolu a příčetnost, a jejich hormony jsou nezvladatelné. Tato teorie, kromě toho, že se pohybuje na hranici přístupu obviňujte oběť, nemá pevné základy. Znovu, pokud problém vychází z kultury a náboženství, pak by stejné statistiky vykazovali mladí muži z podobně striktně islámských společností, kde je pohlavní segregace normou. Proč by takhle daleko zacházeli jen Afghánci? A jak to vysvětluje případy, kdy byla mladým Afgháncem napadena, zmlácená a znásilněna 72letá důchodkyně? Nebo školák, kterého ve Švédsku skupina Afghánců unesla a hromadně znásilnila?

Doktorka Benardová je přesvědčena o jiném důvodu bezprecedentního násilí. Na základě stovek svých interakcí se zmíněnými mladíky během několika let profesního života věří, že jsou motivování hlubším odporem vůči západní civilizaci. Pro ně jsou Evropané nepřátelé, a jejich ženy legitimní kořist, ale můžou jim vzít i něco více, domy, peníze a pasy. Na jejich zákonech nezáleží, jejich kultura je nezajímavá a jejich civilizace stejně dřív nebo později padne (…).

Na závěr dodává: „Během svého výzkumu v Rakousku jsem narazila na 30leté s rodinami, kteří se přicházeli jakožto děti bez doprovodu. Potkala jsem lidi, kteří předstírali, že jejich staré zranění z dopravní nehody je důkaz, že byli mučeni. Dozvěděla jsem se o jedné afghánské rodině, která se před dvaceti lety přistěhovala do Maďarska. Narodily se jí tam děti a navštěvovaly maďarské školy. Když propukla ,migrační krize‘, okouzleni zprávami a novými benefity se tato rodina rozhodla vzít na sebe novou identitu a odstěhovala se do Švédska předstírajíc, že se jedná o ,čerstvé uprchlíky‘, a že o své doklady přišla během letu. Členové rodiny se registrovali pod novými jmény a snížili věk svých dětí. Matka se označila za vdovu. Později skončili s pohodlným ubytováním zdarma společně se svým naprosto zdravým a živým otcem, který předstírá, že je strýc, s měsíčními sociálními dávkami…“

Ačkoliv jsou slova Cheryl Benardové tvrdá, vzhledem k její bývalé pozici a dlouholeté praxi také velmi zajímavá. Je nemožné, vzhledem ke statistikám, aby všichni migranti byli zoufalé oběti tyranského režimu, utíkající hledat nový život a ochotní dostát evropským hodnotám a svorně pracovat, ale je stejně tak nemoudré vidět každého z nich jako malou součást velké kulturní invaze, jak je migrační vlna často popisována. Ale plyne z nich jasně, že když už otevíráme hranice, musíme u toho i otevírat oči. A ne je zavírat, jak si někteří přejí.

Na druhou stranu, i když autorka přináší řadu zajímavých informací a vysvětlení, nelze si nevšimnout, že je poněkud zaujatá proti Afgháncům. Kdyby její teorie platila, musel by být logicky ve Švédsku, Německu či Rakousku větší klid. Co chvíli ale čteme či slyšíme o tom, že stejné věci dělají i migranti z jiných míst. Jejich důvody a „úkoly“ ale mohou být podobné…

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Jan Petrák, časopis Šifra

Zdroje: http://nationalinterest.org/feature/ive-worked-refugees-decades-europes-afghan-crime-wave-mind-21506?page=show