Andrej Babiš může být po nedělní demonstraci na pražské Letné relativně spokojen. Protest byl poklidný, lidí přišlo kolem odhadů na 250 000 a o reklamu má opět postaráno. Oproti některým jiným politikům, kteří usilují o pozitivní PR a chtějí se veřejnosti zalíbit, je taktika jeho samotného i armády špičkových marketingových poradců zcela opačné: lepší než pozitivní reklama je už jen reklama negativní. Až dosud strategie vycházela stoprocentně. Může to být tentokrát jinak?

Nelze podceňovat sílu davů. Demonstrace na Letné ukázala, že odpor vůči českému premiérovi není vůbec malý. Češi jsou v protestech obvykle konzervativnější a vlažnější a jen tak něco je do ulic nevyžene.

Existují dvě velké výjimky – Andrej Babiš a Miloš Zeman. Zatímco části voličů jejich hrubý styl imponuje, protože mluví jako oni a stylizují se do role mužů z lidu, kteří si na nic nehrají a nebojí se takzvaně říct, jak to je, na druhou část to působí jako rudá na býka.

Tento styl politiky má jednu velkou nevýhodu – kromě toho, že oslovuje svoji skupinu voličů, což je v pořádku, rozčiluje k nepříčetnosti druhý tábor. Ten to pak z mnoha důvodů psychicky nezvládá a roste v něm frustrace.

To, že stojí v čele státu politici, kteří lidem nevyhovují, není v české společnosti žádnou výjimkou. Obvykle se ale souboj o moc odehrává ve stranických kuloárech (případně na státních zastupitelstvích, jako v případě svržení vlády Petra Nečase) a veřejnost do něj nijak výrazně nezasahuje; spíš se tak rozčiluje a brblá si doma nebo u piva.

Jestliže demonstranti z Letné a jejich organizátoři ze spolku Milion chvilek pro demokracii v čele se studentem Mikulášem Minářem deklarují, že jim jde o blaho demokracie a nezávislost justice, je třeba připomenout, že justice je zde podle potřeb ovlivňována dlouhodobě. Nejvíce markantní to bylo při svržení vlády Petra Nečase (ODS) v roce 2013,  kdy se v naší zemi odehrál bez větší pozornosti v podstatě státní převrat. Na úřad vlády tenkrát vtrhlo komando policistů a vrchní státní zástupci v čele s Lenkou Bradáčovou a Ivem Istvánem v zemi provedli doslova ozbrojený puč. Pokud je někdo z něčeho podezřelý, obvykle dostane do schránky dopis s pruhem a rozběhne se standardní vyšetřování. Tady ne – tady se odehrálo spektakulární divadelní vystoupení, na tiskovce padala obvinění z nejrůznějších zločinů, informace o tunách ukradeného zlata a kriminálních kauzách, načež se nakonec ukázalo, že šlo o obvinění vymyšlená a falešná a cílem akce bylo jen a pouze svržení vlády.

Proti tomuto největšímu znásilnění v justici po roce 1989 paradoxně nikdo z dnešních demonstrantů neprotestoval. Právě tehdy byla přitom umetena cesta k moci dua Andrej Babiš a Miloš Zeman, kterým sekundovala v převzetí moci stále trapnější ČSSD.

Ostrá vystoupení proti Babišovi také ukazují jistou rozpolcenost demonstrantů ve vztahu k právu a spravedlnosti. Na jedné straně jim vadí Babišovo zneužívání dotací, na straně druhé mávají vlajkami Evropské unie, která je na tomto nespravedlivém rozdělování dotací založena.

Řečnění hostů na pódiích i názory řadových účastníků současných demonstrací odhalují jednoho společného jmenovatele: krom toho, že nemají rádi Babiše a Zemana, jsou až posedlí tím, co si o nás pomyslí Západ. Pochválí nás, nebo se nám budou smát?

Málokdo si uvědomuje, že pokud nás někdo zvenku chválí, pak to není proto, že děláme něco dobře pro sebe, ale pro ně. Vidět je to na Rusku nebo Maďarsku. Jakmile tyto země držely ústa a krok, bylo jedno, kdo u nich zrovna vládne. Putin byl zpočátku spojencem, Orbán taky nikomu nevadil. Jakmile ale tyto země začaly jednat ve svém vlastním zájmu, tak jako USA či Velká Británie, stali se ti dva rázem veřejnými nepřáteli.

Nebo taková Libye… Dokud plukovník Kaddáfí neoznámil chystané zavedení afrického dináru krytého zlatem a omezení závislosti na mezinárodním finančním lichvářském systému, západní politici se s ním plácali po ramenou. Když francouzský exprezident Nicolas Sarkozy inkasoval z Libye miliardové částky na svou volební kampaň, s Kaddáfím se objímal. Později ale neváhal na svého „přítele“ poslat speciální jednotky a rozhodující měrou se podílel na jeho zavraždění.

Ostatně ani my nemusíme chodit daleko. Člověk by se mohl ptát: Chválili například Václava Havla v zahraničí proto, že byl tak dobrý, čistý a nezkažený? Nebo proto, že podporoval „politiku strany“, v tomto případě globálního hegemona USA, včetně okupace Iráku či „humanitárního“ bombardování Srbska a dalších lotrovin? Dostal šéf české Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka medaili od CIA z to, že hájí dobře zájmy českých občanů, nebo amerického státu? A tak bychom se mohli ptát hodiny.

Důsledek nízkého národního sebevědomí, kdy nás léta utlačovali větší, vyústil až v jakési naše přehnané pochlebování směrem k velkým státům. Nejdřív jsme se klaněli Moskvě, teď zase Washingtonu, Bruselu a Berlínu. Vzletná slova o pravdě, poctivosti, slušnosti a demokracii působí v tomto kontextu poněkud komicky. Místo toho, jaké je něco doopravdy a co z toho pro nás vyplývá, se u nás stále dokola řeší jen to, jak něco vypadá navenek. Když lhát a podvádět, tak potmě.

Důvody demonstrací jsou jedna věc, dopady druhá. Předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář včera na Letné ohlásil další velké demonstrace na 21. srpna či 16. listopadu. Až dosud Andrej Babiš a jeho marketingový tým z podobných kauz a protestů těžil, co se dalo. Cokoli se objevilo proti němu, znamenalo nárůst preferencí. Neboť to, že se v Česku pořádá na někoho štvanice, má obvykle za následek sešikování na podporu „utlačovaného“ a názor, že když se na něj nadává, nemůže být tak špatný. Otázka je, co se stane, pokud intenzita a kvantita protestů vydrží a tlak na Andreje Babiše zesílí a podpoří jej ještě více Brusel nebo „neziskový“ sektor. Je možné, aby tomuto tlaku odolal? A co by případně přišlo po něm?

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra