Nejúspěšnější česká lyžařka se před sedmi lety znovu narodila. Po skončení sportovní kariéry ulevuje lidem od bolesti, předává své cenné zkušenosti ze sportu i ze života a říká: „Cesta nám přináší štěstí, ne její cíl.“

Život vrcholového sportovce není žádné peříčko. Uspěje jen zlomek těch, kteří od mládí podstupují tvrdý dril s vidinou toho, že se jejich koníček stane rovněž zaměstnáním, v ideálním případě velmi dobře placeným. Za nimi pak stojí armáda těch neviditelných, kteří neměli tolik štěstí, vůle či talentu nebo jim třeba ruplo v koleni a skončili v propadlišti dějin. Ale i na ty, kteří to dotáhli až na vrchol, čeká řada úskalí a jedna podstatná otázka: Co budou dělat, až se skákáním, běháním, pinkáním, kopáním, ježděním, plaváním či lyžováním skončí?

Najednou jim vybyde spousta volného času, který nikdy neměli, a ne kaž-dý tuší, jak s ním naložit. Ve sportu, jehož základem je pravidelný denní režim a tréninková rutina, naplánovaná klidně rok dopředu, znají hráči či závodníci termíny zápasů a závodů, kam a kdy poletí, klidně rok dopředu a o jejich pohodlí se starají lidé v realizačním týmu. Nezřídka zařídí bydlení, jednání s úřady i všechny další praktické věci okolo, a to jediné, o co se sportovec musí starat, je vlastní výkon.

Jakmile však kolotoč trénink, regenerace a závod skončí, ne každý přechod do normálního života zvládne. Někdo utrácí stejně lehkovážným způsobem, jako když coby hvězda vydělával miliony, a tak dokáže rozfofrovat zdánlivě neutratitelné částky. Jiného potopí hazard a nezřízené pití či osobní problémy a prázdnota nového života. Poslední dobou plní internet a sociální sítě například eskapády bývalého fotbalového reprezentanta Tomáše Řepky, který po celou kariéru vynikal nejen neobyčejným fotbalovým uměním, ale též skandály a zkraty všeho druhu na hřišti i mimo něj. Po dvou desítkách vyloučení na trávníku přišlo čerstvě i vyloučení ze společnosti, neboť byl drsný obránce odsouzen k dvouapůlletému pobytu za mřížemi.

Existují ale i sportovci, kteří si vedou skvěle nejen ve své disciplíně, ale coby vzory svým přístupem a silným příběhem dokážou inspirovat ostatní, protože to mají v hlavě srovnané a vlastnosti potřebné ve sportu zvládnou přenést i do praktického života.

Pravým opakem Tomáše Řepky je například bývalá lyžařka Šárka Strachová, která vplula do zcela nové role stejně přirozeně a ladně, jako se proplétala slalomovými brankami. I když to docela bolelo.

Nejtěžší závod

Všechno to začalo tím, že si její rodiče pořídili chalupu v krkonošském Benecku. A ve dvou letech Šárku postavil táta na lyže. Coby trenér-samouk vypiplal z dcery lyžařku světového formátu, podobně jako trenér Petr Novák „stvořil“ rychlobruslařskou legendu Martinu Sáblíkovou. Nikdo tomu nevěřil, ale oni to dokázali i přesto, že závodníci v lyžařských zemích jako Norsko, Švýcarsko nebo Rakousko mají nesrovnatelně lepší podmínky a zázemí.

Právník Petr Záhrobský, aniž by něco věděl o vrcholovém sportu, si prostě jednoho dne usmyslel, že ze svých dětí Šárky a Petra učiní špičkové lyžaře. A tak se i stalo. Protože když něco řekl, tak to tak bylo. „Myslím si, že otec ani zpočátku neplánoval, že z nás chce udělat mistry světa. Ale začali jsme jezdit na závody a se svou urputností a vidinou, že jednou bude slavný trenér, šel až za hranu…“ vzpomíná Šárka Strachová v parku u Invalidovny v pražském Karlíně, kam jsme vyrazili na procházku s její roční dcerou Emou. Právě tady totiž vede svoji kliniku Vo2max Systém celostní terapie a sportu, která se zabývá léčbou akutních i chronických bolestí a komplexním přístupem k tělu vrcholových sportovců i běžných smrtelníků.     

V sedmnácti letech slalomářka poprvé závodila ve Světovém poháru a ve dvaceti získala bronzovou medaili na mistrovství světa. O dva roky později, v roce 2007, již mistrovství světa vyhrála a kompletní medailovou sbírku pod otcovým vedením uzavřela stříbrem ve Val d‘Isere v roce 2009. Ten nejtěžší závod ji ale teprve čekal.

Dlouho to vypadalo jako pohádka o holce, která díky vlastní píli a know-how svého nezdolného otce k úspěchu přišla, ale to byla jen jedna stránka úspěchu. Krátce po stříbrném závodě totiž sebrala veškerou odvahu a oznámila tátovi, že to takhle dál nejde a jezdit pod ním už nechce.

Regenračné centrum
Šárka na své klinice v pražském Karlíně

Ten to však vůbec neskousl, a i když byly jejich vztahy dlouhodobě na bodu mrazu, to, co se dělo poté, překvapilo i Šárku. Kromě toho, že vyšlo najevo, jak svoji dceru při tréninku přetěžoval natolik, že vstávala den co den s velkými bolestmi zad a od jedenácti let podstupovala náročný kondiční trénink, spousta věcí se nedělala správně a sprostě jí nadával, boj vyvrcholil až soudním sporem o peníze ze Šárčiných závodů, jež si zhrzený otec a trenér v jedné osobě „přivlastnil“.

„Bohužel bylo potřeba to nechat až takto vyhrotit. Byla to v tu chvíli jediná cesta, jak si vydobýt svobodu a ukázat otci, že již překročil všechny snesitelné hranice. Následně pro mne bylo velmi důležité otci vnitřně odpustit, na čemž jsem pracovala v rámci psychoterapie. Odpustit někomu neznamená zbavit jej zodpovědnosti za to, co udělal, ale ulevit si od bolesti, kterou vám způsobil,“ vysvětluje Šárka, která rok po rozchodu s otcem získala bronz na olympijských hrách. „Můj otec zůstane vždycky tím, kdo mne k lyžování přivedl, a s kým jsme společně dosáhli na řadu úspěchů. Několikrát jsem mu za všechno osobně i veřejně poděkovala. Mohl zůstat otcem, který nadále svou dceru podporuje a raduje se s ní z jejích úspěchů. On si ale vybral jinou cestu.“ Část tohoto složitého životního období Šárky Strachové mapuje dokumentární film Dvě minuty mého života z roku 2015.

Když padáte a jste ve vodě, aniž byste měli pevnou půdu pod nohama, je těžké změnit směr. Ale když už stojíte na dně, tak se můžete odrazit úplně jiným směrem.

Šárčinou touhou dospět a žít vlastní život se ale spustil celý řetězec událostí. V roce 2012 vše kulminovalo tím, že těžce onemocněla a bojovala o život. Měla stále silnější bolesti hlavy, až jednoho dne zkolabovala. Včasným telefonátem rychlé záchranné službě ji zachránil její tehdy přítel, nyní již manžel Antonín Strach. Probudila se až v nemocnici, kde jí lékaři oznámili, že prodělala metabolický rozvrat, který způsobil nezhoubný nález na hypofýze, jenž musel být následně operačně odstraněn. Nemoc byla podle Šárky vyvrcholením všech událostí, které se děly předtím, a symbolem restartu. „Spadla jsem na úplné dno. Když padáte a jste ve vodě, aniž byste měli pevnou půdu pod nohama, je těžké změnit směr. Ale když už ji máte a stojíte na dně, tak pokud máte odvahu a sílu začít znovu, tak se můžete odrazit úplně jiným směrem.“

Učitel a žák

Tím, že přišla Šárka téměř o všechnu svalovou hmotu, musela začít od nuly. To jí ale zároveň umožnilo zbavit se všech špatných pohybových návyků a vzorců. A taky poprvé přemýšlela pořádně o tom, jestli chce opravdu lyžovat, zda je to její cesta nebo bude dělat něco úplně jiného. Roky předtím lyžovala především proto, že neměla de facto jinou možnost než plnit otcovu vůli. Nakonec se rozhodla pokračovat.

„I když byly některé věci velmi nepříjemné a nechtěla bych je prožívat znovu, včetně celého dětství, tak svoje místo měly a hodně moc mě naučily. Bohužel a bohudík to tak v životě je, že nás dopředu posouvají ty negativní zážitky a překážky. I ve sportu. Usmívat se, když vyhráváte, umí každý. Ale nepřestat věřit, když se nedaří? Proto by se lidé neměli těchto momentů bát, neměli bychom se bát dělat chyby. Jen je důležité se k tomu takto postavit. Když nás něco bolí, psychicky i fyzicky, je to nějaký signál. Aha, co mi chce duše a tělo říct, co bych měla změnit?“ vysvětluje žena, která jako neustálé učení bere i svou novou mateřskou roli. „Z poloviny jsme učitelem a z poloviny žákem i ve vztahu k dítěti. Snažím se dceři být spíše průvodcem na její cestě životem. Každý den jí děkuji, co s ní mohu prožít a co mě učí. Výchova dětí je jedním z nejtěžších úkolů.“ 

 

Na její cestě Šárce Strachové pomáhá i český přístroj na neutralizaci geopatogenních zón a elektrosmogu Somavedic Medic Uran

Po nemoci se u Šárky změnil jak postoj k lyžování, tak k celému bytí. Zatímco předtím lyžovala kvůli otci a proto, že to byla její povinnost, teď poprvé si sport, jemuž tolik obětovala, uměla užít. Ve filmu Dvě minuty mého života, který můžete zhlédnout třeba na YouTube, to potvrzuje i Šárčina psychoterapeutka Tereza Kašťáková, jež nyní pracuje na Šárčině klinice. „Přišlo mi, že lyžovala proto, aby získala lásku taťky, ne za sebe. Chtěla to dělat, ale neměla z toho radost.“ I proto se na svahy vrátila po operaci mozku; její comeback vyvrcholil bronzovou medailí na mistrovství světa v americkém Beever Creeku v roce 2015.

Konec přišel až o dva roky později. „Těch momentů vhodných k ukončení kariéry bylo několik. Kromě rozchodu s otcem by se asi nikdo nedivil, kdybych skončila po operaci mozku. Nebo po medaili v Beever Creeku. Ta motivace, která mě poslední roky hnala dopředu, nebylo získávání vítězství, ale pocit, že se skrze sport mám naučit a pochopit něco, co budu potřebovat v dalším životě po kariéře. Až během zimy 2017 se konečně dostavil vnitřní pocit, že tuto kapitolu života mohu uzavřít, dveře zabouchnout a jít dál. Podařilo se mi odejít na vrcholu. Jeden den jsem ukončila jedno životní období a druhý den naskočila do jiné práce – vedení kliniky.“

Jít dál

Adaptovat se na „normální“ život dokázala stejně jako na vrcholový sport relativně snadno. „Vrcholový sport mě naučil disciplíně, jít si za svým cílem, nevzdat to, když se zrovna nedaří. Otázka ale je, do jaké míry se to dá naučit a do jaké míry to mám v sobě. Kdybych to v sobě neměla, asi bych s tím lyžováním sekla. Vnitřně jsem pečlivá a s tou pečlivostí přistupuji i k byznysu a normálnímu životu,“ říká Šárka, jejíž oblíbené motto zní: Cesta nám přináší štěstí, ne její cíl.

Šárka vyhrála mistrovství světa a medaili má i z olympiády

Klinika Vo2max, kterou založila a vede, propojuje klasickou, funkční a psychosomatickou medicínu a snaží se zároveň učit klienty kliniky přistupovat ke svému tělu komplexně. „Je důležité řešit tělo a duši zároveň,“ ví podle vlastní zkušenosti. „Vše, co tady nabízím, mám vyzkoušené sama na sobě.“

Na poličce má například i přístroj Somavedic, který je sestrojen na řízeném principu uvolňování energie léčivých kamenů. Ať už se jedná o geopatogenní zóny nebo elektrosmog, přístroj, který sestrojil léčitel Ivan Rybjanský ze severočeských Lovosic, dokáže harmonizovat okolní pro-středí. Somavedic byl jednou z věcí, které Šárce pomáhaly v době závodů, ale následně i její nemoci, a nedá na něj dopustit. „Vozila jsem ho s sebou neustále na cestách. Jsem celkem vnímavá na energie. Cítím, že to pomáhá. Čistil mi hotelové pokoje, kde se točilo hodně lidí a energií.“

Jednotlivá čísla si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Přes Ivana Rybjanského se dostala i k biorezonanci, kterou též provádí na své klinice. „Využívám tyto metody i v rámci přípravy dcery na očkování a detoxikace. Rozhodně to funguje. Jsou lidé, kteří tomu nevěří, ale to je kaž-dého věc. Rozumím, že někdo nevěří v čínskou medicínu nebo biorezonanci, ale nerozumím, proč shazují lidi, kteří tomu věří a kterým to pomohlo.“

Jedna z nejdůležitějších věcí, které se snaží na své klinice v pražském Karlíně lidem předat, je zdánlivá „maličkost“. Většina lidí totiž neumí správně dýchat. Zvedáme hrudník a přitahujeme ramena k uším, místo abychom dýchali do břicha. „Jako děti to umíme, ale postupně zapomeneme. Základem je brániční dýchání. Pro mě, pro vás, pro všechny. Je to důležité jak pro správné postavení těla, tak pro náš vnitřní pocit rovnováhy.“ Ostatně ne nadarmo hlavní slogan Šárčiny kliniky zní: Nebojte se nadechnout. Tak jako se znovu nadechla ona.

Tento článek vyšel v aktuálním čísle měsíčníku Šifra, číslo 6/2019. Takových článků je Šifra plná. Objednat si můžete časopis v tištěné i digitální verzi.

Milan Vidlák, časopis Šifra