Ku příležitosti letošního padesátého výročí přistání člověka na Měsíci se objevují nové informace i okolnosti, které tuto velkolepou událost staví do poněkud nového světla.

Když jaderný fyzik James van Allen, který se na Iowské univerzitě zabýval výzkumem vesmíru a vývojem přístrojů pro americké družice, prosadil, aby byly na satelitech Explorer umístěny Geiger-Müllerovy počítače pro detekci kosmického záření, zasloužil se o zcela zásadní objev. U odborné veřejnosti tím však vyvolal smíšené pocity, a u politiků dokonce čiré zděšení. Zjištění, že je vesmír silně radioaktivní, mu na jedné straně vyneslo nehynoucí slávu či vyhlášení Osobností roku časopisu Time, ovšem také zasadilo ránu lidské snaze dobývání vesmíru, které se přitom tak slibně rozjíždělo.

Radiační pásy, jež nesou van Allenovo jméno, se nacházejí v magnetickém poli Země. Rozprostírají se od výšky 400 kilometrů nad zemským povrchem a sahají až zhruba do vzdálenosti 50 000 kilometrů. Právě prostor pojmenovaný po americkém fyzikovi musí překonat každý raketoplán, který by se odvážil letět dál, než je u vesmírných letů s lidskou posádkou obvyklé. Dosud se tak stalo pouze šestkrát v rámci americké mise Apollo. Letos v červenci jsme si připomínali především padesáté výročí letu vesmírné lodi Apollo 11, která v čele s Neilem Armstrongem přistála na Měsíci.

V minulém vydání Šifry jsme prokázanou existenci radiačních pásů kolem Země zmiňovali jako jeden z hlavních důvodů, proč miliony lidí na celém světě nevěří tomu, že se Američanům mohlo podařit doletět až na Měsíc. Celý humbuk kolem nejskvělejšího okamžiku 20. století tak považují za podvod. Americké přistání na Měsíci, k němuž došlo (nebo nedošlo?) 20. července 1969 ve 20.17:40 světového času, se brzy zařadilo mezi nejoblíbenější konspirační teorie, které zavalily internet jako houby v srpnu české lesy.

Je důležité podotknout, že spousta hypotéz o tom, jak americký let na Měsíc proběhl nebo neproběhl, je natolik spekulativních, chatrných či obtížně potvrditelných (nebo vyvratitelných), že je lepší se jim zdaleka vyhnout a věnovat se raději užitečnějším věcem. Třeba zmíněným van Allenovým pásům…

Pokud se totiž člověk nechá unést a „ujede“ na některých „konspiračních“ spekulacích na internetu, riskuje jednak nálepku šílence, a jednak zabředne do rokování o detailech, na které má sice každý nějaký názor, ale málokdo jim rozumí. Tisíce zasvěcenců tak do éteru chrlí bez patřičných vědomostí různé „důkazy“ – jedněm se nezdají fotografie pořízené Armstrongem a spol. na Měsíci kvůli absenci hvězd na nebi, druhým se jeví pochybná americká vlajka zapíchnutá ve skalnatém povrchu Měsíce, která podle pochybovačů na obrázcích a videích vlaje, ačkoli by ve vakuu neměla; a jiné publikum zase přesvědčeně tvrdí, že Američané na Měsíci určitě přistáli, ale objevili tam mimozemšťany, a tak o průběhu mise raději lžou. Úplný blázinec…

Vždycky to skončí hádkou zapřisáhlých důvěřivců se zapřisáhlými nedůvěřivci, aniž by kdo mohl dokázat, jak to doopravdy bylo. Jedni tvrdí, že vlajka vlaje, druzí oponují, že je propletena dráty, aby držela tvar a dala se formovat. A kdyby tam Američané postavili obyčejný prapor, byl by svěšený a nebyl by pořádně vidět. To má logiku. Stejně jako vysvětlení, že hvězdy na fotkách a videích nejsou vidět kvůli obyčejnému kontrastu a proto, že astronauti fotky nepořizovali v noci. Padesát let stále dokola ta stejná nuda…

Vše se ale změnilo loni v květnu, kdy byla publikována nová vědecká studie v odborném časopise Physical Review Letters. Zabývá se totiž tím, k čemu že ony radiační Van Allenovy pásy vlastně vůbec slouží a jak fungují. Nejsou kolem Země jen tak na ozdobu, ale chrání ji před takzvaným solárním větrem. Tento rychlý proud nabitých částic neboli plazmatu, odpalovaný z vnějších slunečních vrstev, by za normálních okolností bombardoval zemskou atmosféru takovým způsobem, že by Země shořela.

Jakmile se ale elektrony slunečního větru dostanou do Van Allenových pásů, okamžitě zrychlí na tak vysokou rychlost, že se stanou nestabilními a rozpadnou se. Tím svoji rychlost ztratí. I nebezpečnost. „Kdybyste stáli na vrcholu hory, mohli byste být rychlým větrem sraženi k zemi,“ vysvětlovala astronomka z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) a Univerzity v Marylandu Li-Jen Čen, která studii vedla. „Naštěstí jakmile sluneční vítr narazí na zemské magnetické pole, rázová vlna (brzdící pás) nás ochrání zpomalením tohoto větru a změní jej na příjemný, teplý vánek.“

Tudy neproletí ani myš… Fyzik James Van Allen (třetí zleva) zjistil, že je vesmír silně radioaktivní. Foto Profimedia

To je sice na jednu stranu úžasný objev, zcela ale staví na hlavu dosavadní vysvětlování expertů, kteří na pochybnosti o možnosti proletět skrze vysokou radiaci dokola odpovídali: Kosmonautům posádek Apollo se podařilo překonat radiaci ve Van Allenových pásech proto, že byla zvolena ideální dráha průletu, a tak se kritickými oblastmi pohybovali velmi rychle a nestrávili v nich více než hodinu a půl.

To mělo evokovat dojem, že pakliže tento průlet – a nechme teď stranou, zda je vůbec reálný či nikoli – měla posádka Apolla 11 zdárně za sebou, cestě k Měsíci už nic nebránilo a dále letěli v klidu a v pohodě.

Jenže v celé diskusi se jaksi vůbec neřešilo, jak to ve vesmíru vypadá za oněmi Van Allenovými pásy. Jestliže totiž Van Allenovy radiační pásy chrání naši zemi před ještě větší radiací, než která je v nich, vyplývá z toho klíčová otázka: Jak by astronauti mohli zvládnout zbytek cesty? Zatímco všechny ostatní lety do vesmíru končily a končí právě kolem hranice Van Allenových pásů, na Měsíc je to ze Země neuvěřitelných 384 403 kilometrů. Například při prvním letu člověka do vesmíru se sovětský kosmonaut Jurij Gagarin nedostal výš než 327 kilometrů. Mezinárodní vesmírná stanice se pak nachází rovněž ve výšce kolem 400 kilometrů… To nás přivádí k další otázce: Proč se Sověti, kteří měli do té doby v objevování vesmíru náskok, nepokusili nikdy letět dál? Věděli snad, že to není možné?

Redaktor vědeckého on-line magazínu Live Science Brandon Specktor to, co se děje okolo Země, popsal velice výmluvně: „Země je permanentně bombardována žhavým, tekutým plazmatem protonů, elektronů a iontů mířících ze Slunce ve formě solárního větru. Tento vítr fouká podle NASA celý den a všemi směry z naší nejbližší hvězdy rychlostí až 800 kilometrů za sekundu při teplotách kolem 1,6 milionu stupňů Celsia. Pomyslíte si, že to by určitě bylo dost na to, aby se naše planeta upekla a obrátila v obíhající hroudu popela. Ale Země a její atmosféra zůstává z velké části nepoškozená, a to díky silnému planetárnímu magnetickému poli.“ A Van Allenovým radiačním pásům.

Zkoušel jsem si představit, jak v podstatě staniolové chrastítko jménem Apollo 11, které vypadá dost chatrně i na muzejní rekvizitu, letí tímto vesmírným minovým polem, navigováno počítači, které jsou méně výkonné než dnešní kalkulačky. Přiznám se, že mi to moc nešlo. Obzvláště při dramatických popisech přistání, kdy automatický přistávací systém údajně naváděl lunární modul do balvany posetého menšího kráteru, načež převzal řízení velitel Neil Armstrong, kterému se podařilo přistát na rovném místě. Stihl to tak tak, protože v nádržích zbylo pro přistání z třísettisícikilometrové trasy palivo pouze na 25 vteřin letu. Zní to celé tak hollywoodsky, až je to podezřelé… K Hollywoodu se ale ještě dostaneme.

Trojice hrdinů nastupuje do dodávky, která je odveze k raketoplánu Saturn V. Co se asi dělo poté? Foto Profimedia

Zajímavé je, že ani v jednom článku, které o nové studii za poslední rok informovaly, a celkově jich vzhledem k významnosti objevu zase až tolik nebylo, se neobjevuje sebemenší spojitost s letem lidí na Měsíc. O obou tématech se píše striktně odděleně, jako by to spolu nijak nesouviselo. Faktem ale je, že byť jen pouhé spojení obou témat by mohlo hodně pokazit ono slavné padesátileté výročí.   

Přesto jsem si dal tu práci a prozkoumal vědecké argumenty, které by mi tuto záhadu mohly objasnit. A jestliže se takzvaným konspiračním teoretikům, tedy lidem, kteří pochybují o pravdomluvnosti vlád a nadnárodních elit, vyčítá chatrnost argumentů, druhá strana na tom pro mnohé možná překvapivě není lépe. Nejenže jsem nedostal žádné odborně kloudné odpovědi, ale získal jsem ještě víc otázek než na začátku.

Ruské nejasnosti

Jedním z hlavních důvodů, proč nemohl být let na Měsíc podvodem, je prý domnělá reakce Sovětského svazu. Nejde o argument odborný, ale politický. Vychází z toho, že Sovětský svaz, úhlavní americký nepřítel, by na podvod určitě přišel a zcela jistě by si jej nenechal pro sebe. Opravdu? Co by se asi tak stalo, kdyby Sověti obvinili Američany z toho, že zfalšovali něco tak gigantického, jako je let na Měsíc? Namísto studené války by musel následovat nevyhnutelně žhavý vojenský konflikt, což by při početném jaderném arzenálu na obou stranách nedopadlo dobře. Daleko chytřejší reakcí by bylo použít informaci jako páku pro lepší vzájemné dohody. Navíc Sovětský svaz rovněž nepatřil mezi nejpravdomluvnější mocnosti a lze si dost dobře představit, že Američané na něj věděli taky spoustu věcí. Ovšem nyní, kdy se Spojené státy americké do Ruska tvrdě opírají a snaží se jej zatlačit do kouta v geopolitické bitvě, se podobný kostlivec ve skříni může hodit. Vyšetřovací výbor Ruské federace, který je přímo podřízen prezidentovi, v roce 2015 ústy svého mluvčího Vladimira Markina oznámil, že hodlá řádně prošetřit okolnosti přistání Američanů na Měsíci, protože je k tomu vedou „mnohé nejasnosti“ okolo této události. Informoval o tom deník Izvestija a také anglicky píšící Moscow Times. Ruský prezident Vladimir Putin tak do Washingtonu poslal výmluvný vzkaz. 

Podobně se to má i s dalšími intrikami a převratnými událostmi ve 20. a 21. století. Pokud by si nějaký stát například troufl oficiálně zpochybnit americkou verzi o útocích na New York a Washington z 11. září 2001, kdy měly dva nárazy letadel srovnat se zemí tři mrakodrapy, což (a nejen to) popírá všechny dostupné fyzikální zákony, rovnalo by se to de facto vyhlášení války. Pro stát, který si nepřeje vyvolat válečný konflikt, ale posílit svoji pozici, tak není vůbec taktické veřejně poukazovat na jakékoli kontroverze, ale spíše je obratně využít v zákulisí. Pokud ale bude tlačen do kouta příliš, může tím alespoň pohrozit.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Pokud někdo věří, že by si Američané přece jen nedovolili tak cynický kousek, je dobré se podívat, kdo byl v té době jejich prezidentem. Richard Nixon, který musel odstoupit kvůli lhaní a špionážní aféře Watergate, muž s přezdívkou Tricky Dick (Křivák Dick), za jehož působení v úřadu v letech 1969 až 1974 přišli Američané ve válce ve Vietnamu o 20 000 vojáků. Načež vyšlo po dlouhých letech najevo, že pan prezident válku prodlužoval pouze z politických důvodů a stažení vojsk plánoval na období před volbami. Nemluvě o tom, že takzvaný incident v Tonkinskému zálivu, jenž posloužil Američanům jako záminka k napadení severního Vietnamu, se nikdy nestal. Po více než padesáti letech to potvrdily odtajněné záznamy Národní bezpečnostní agentury, a tak se původně konspirační teorie stala realitou…

Chabý argument

To, že vládci a vědci z politických důvodů často neříkají pravdu, ale stále nevysvětluje to podstatné: Pokud bychom připustili, že bylo přistání na Měsíci opravdu podvodem, jak je možné, že jej celý svět sledoval v přímém přenosu?

S tím souvisí i druhý hlavní argument zastánců lidského přistání na Měsíci. Na měsíčních misích se podílelo na 400 000 lidí, a daleko jednodušší úkol je prý odletět na Měsíc než zajistit, aby se nikdo z těchto lidí nepodřekl a nevyšel s pravdou ven. Toto vysvětlení by mohlo obstát pouze v případě, pokud by o tom tito lidé vůbec věděli. Každý pracuje na svěřeném úkolu a každý má jen informace potřebné ke své práci. Proč by měl například technik nebo inženýr vědět, jestli se někam opravdu letělo, nebo ne? Tajný projekt Manhattan, který zaměstnával 225 000 lidí a dalších 600 000 se na něm nepřímo podílelo, vedl k jedinému použití atomové bomby na lidi v historii. Převážná většina personálu však ani netušila, že pracuje na vývoji jaderných pum. A ti, kteří to věděli, zase netušili, že budou použity v Hirošimě a Nagasaki.

Celou ji, nebo její sestřihy, najdete na YouTube. Nese se jí až pohřební nálada, křečovitost  a vystrašenost aktérů. Vypadali, že by se nejradši do země propadli, ne že dokázali něco úžasného. Sledujte i jejich řeč těla  – třeba reakci Aldrina na to, když Armstrong odpoví, že si nepamatuje, zda viděl hvězdy.  Nebo reakci Armstronga loktem na přehmat Collinse ve stylu  „vole, mlč“. Collins přece na povrchu Měsíce nebyl, a tudíž neměl odpovídat. 

Malá perlička na závěr: Přesně čtyři týdny poté, co se vrátili hrdinové z Měsíce zpátky na Zem a mohli opustit karanténu, uspořádala NASA speciální tiskovou konferenci. Na otázku, jestli viděli z povrchu Měsíce nějaké hvězdy, astronaut Michael Collins vyhrkl: „Nepamatuji si, že bych nějaké viděl.“ Pak se jen zaraženě podíval na Armstronga, který jej lehce pošťouchl loktem. Svou chybu si zřejmě uvědomil. Collins totiž na rozdíl od Neila Armstronga a Buzze Aldrina, kteří vstoupili na měsíční povrch, na Měsíci přece nebyl. Celou dobu na ně čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze.

Možný návod, jak se lze na celé přistání na Měsíci také podívat, poskytl jeden nenápadný hollywoodský film z roku 1971. O něm a o tom, jak mohl celý svět vidět něco, co se možná ani nestalo, si povíme zase příště.

Článek vyšel v Šifře č. 9/2019, kterou si můžete objednat v tištěné či digitální podobě. Stejně jako předplatné