V čem spočívá význam lží? Ne v tom, že je považujeme za pravdu. Mnohem horší je, že když slyšíme dostatek lží, už ani nepoznáme, co je pravda. Ale co potom? Nezbývá než zanechat nadějí, že pravda přijde, a místo ní se spokojit… s pohádkami,“ říká hned v první větě hlavní hrdina Černobylu. Příběhu o zřejmě největší jaderné katastrofě v dějinách, který předstihl v čele žebříčků nejlepších seriálů nejen Hru o trůny, ale i neotřesitelnou dokumentární sérii Zázračná planeta. Na jeho výjimečnosti se vzácně shodli jak diváci, tak filmoví kritici, a dokonce i historici, což naprosto nebývá zvykem.

Tu větu, kterou vyslovil vedoucí vyšetřovací komise černobylské havárie z 26. dubna 1986 Valerij Legasov v podání britského herce Jareda Harrise a která nevychází – na rozdíl od mnoha jiných věcí – ze skutečnosti, si vymysleli tvůrci pětidílné minisérie v rámci „umělecké licence“. Skutečný Legasov ji sice nikdy nevyslovil, avšak zcela vystihuje nejen okolnosti výbuchu v Černobylu, ale i základní principy fungování lidské společnosti. Nejen té sovětské 80. let 20. století, ale i té naší současné. S tím rozdílem, že lhaní dnes je rafinovanější a nenápadnější, avšak o nic méně nebezpečné.

Zfilmované události z dubna roku 1986 v produkci televize HBO patří mezi nejrealističtější počiny na poli televizní, ale svým způsobem i dokumentární tvorby, neboť jde v podstatě o zdramatizovanou rekonstrukci výbuchu a událostí, jež mu předcházely a jež následovaly. Pozorný divák přesto snadno pojme podezření, že je to zase jenom další, i když vynikající na skutečnosti založená pohádka, která slouží jak určitému (politickému) záměru, tak diplomatickému obcházení kolem horké jaderné kaše. Ze suti radioaktivního odpadu však lze vydolovat i leccos z toho, co se ukrývá mezi řádky. Ale nepředbíhejme…

Už dlouho se nikomu na televizní obrazovce nepodařilo navodit tak dokonale autenticky mrazivou atmosféru jako v Černobylu. Od do nejmenších podrobností věrně vyvedených interiérů a oblečení přes ponurost tehdejšího Sovětského svazu, hudbu a uvědomění si bezvýznamnosti jednotlivce ve střetu s byrokratickým státním molochem až po obyčejnou lidskou omezenost.

Síla Černobylu stojí na několika pilířích. Prvním je skutečnost, že se britsko-americké produkci podařilo natáčet v jaderné elektrárně Ignalina poblíž města Visaginas, která měla obdobný typ reaktoru jako Černobyl. Před deseti lety ale byla Ignalina odstavena, protože se k tomu Litva musela zavázat při vstupu do Evropské unie. A to přesto, že elektrárna zásobovala proudem 70 % země a Litva ji nemá čím nahradit. Naopak, země se stala z vývozce elektřiny rázem dovozcem. I když to na první pohled nedává smysl, jak si později ukážeme, na rozdíl od jiných „bruselovin“ to jistou logiku má. Pozoruhodné je, že i v Ignalině došlo ke kolizi – během likvidačních prací na reaktorech elektrárny v říjnu roku 2010 uniklo asi 300 tisíc litrů husté suspenze obsahující radioizotopy do strojovny a odtud část do půdy v okolí elektrárny.

Katastrofou nejvíc postižené město Pripjať pak v seriálu představuje předměstí litevského hlavního města Vilnius. Na interiérech i exteriérech se produkce kabelové televize HBO vyřádila tak, jak to umí asi jen ona.

Už v prvních deseti minutách prvního dílu se toho stane tolik, že vám vyletí adrenalin a napětí vás neopustí až do konce dílu pátého. V SSSR jsem sice nikdy nebyl, ale pamětníci tvrdí, že tak dobře náladu té doby, včetně bytů, úřadů či dekorací ještě nikdo nezachytil. Se stejnou precizností pak tvůrci přistoupili k natočení celého jaderného výbuchu a následné likvidaci jeho následků. „Z toho, co jsem viděl, usuzuji, že je minisérie nejblíže pravdě ze všeho, co bylo dosud natočeno. I když je to stále vzdálené realitě, kterou si pamatuji,“ řekl Rádiu Svobodná Evropa Sergej Mirnyj, který pracoval v kontrolním centru a přežil navzdory tomu, že odstraňoval radioaktivní grafit ze střechy vybuchlého reaktoru.

Když k tomu připočtete hudbu, kterou k seriálu složila islandská skladatelka a violoncellistka Hildur Guðnadóttir, brzy zjistíte, že v úvodu sledujete čistý horor. Ten se následně mění v napínavou detektivku, jež hledá odpověď na otázku, kdo za to může a co se vlastně stalo. Největší výhodou Černobylu je, že scenáristé nemuseli vymýšlet žádný krkolomný příběh, protože realita byla v tomto případě dramatická víc než dost. 

Z Pripjati je dnes město duchů… Foto pxhere

Dosud známá fakta, kterých se seriál držel, hovoří o tom, že 25. dubna 1986 probíhal v Černobylské jaderné elektrárně V. I. Lenina, jež se nacházela 110 kilometrů severně od Kyjeva a 16 kilometrů od hranic s Běloruskem, zdánlivě nevinný experiment. Inženýři v něm měli vyzkoušet, co by se stalo, kdyby došlo k blackoutu elektrárny a reaktor se octl bez přívodu elektrické energie. Pro tuto příležitost byly v elektrárně připraveny obrovské dieselové generátory poháněné těžkými lodními motory. Ačkoli se tyto motory při přerušení dodávky elektřiny okamžitě nastartují, trvá zhruba 45 vteřin, než naběhnou. A to je trošku problém…

Jelikož bylo na tento den naplánováno odstavení reaktoru číslo 4 pro pravidelnou údržbu, naskytla se ideální příležitost, jak vyzkoušet, zda by se během doby, než naběhnou nouzové generátory, dal nějak využít obrovský výkon běžící turbíny a její kinetická energie. Inženýři věděli, že je v potrubí ohromné množství páry, která by mohla dodávat během výpadku proudu dostatek energie pro napájení bezpečnostních systémů reaktoru, pohánění chladicích čerpadel a regulačních a havarijních tyčí, ale i osvětlení velína a řídicího pultu. Mezitím by naplno naběhly a plynule navázaly záložní diesely, takže by nevznikl ani sebekratší výpadek chlazení.

Hodinu po půlnoci 25. dubna začali tedy pracovníci elektrárny pomalu snižovat výkon reaktoru. Za dvanáct hodin se úroveň výkonu dostala na 50 procent ze standardních 3200 MW. Plán byl jít až na 700 MW, aby test probíhal při bezpečnějším nízkém výkonu. Klesnout níže už by ale bylo riskantní a předpisy to nedovolují, neboť při nižších výkonech je reaktor typu RBMK neboli Reaktor Bolšoj Moščnosti Kanalnyj, česky kanálový reaktor velkého výkonu, nestabilní. Tehdy inženýři odstavili jeden ze standardních turbogenerátorů a také odpojili systém havarijního chlazení reaktoru, aby mohl pokus proběhnout.

Jenže pak vedení elektrárny dostalo příkaz z Ukrajinských energetických závodů k odkladu testu a žádost, aby se odpoledne již nesnižoval výkon reaktoru, neboť se před koncem měsíce v továrnách dohání plán a energie z reaktoru je prý toho dne potřeba. Kvůli odkladu se pak vše podstatné odehrálo až v noci, kdy v pokusu pokračovali ti, kteří o tom neměli dostatek informací a někteří ani zkušeností. I kdyby ale udělali několik chyb, jako že je udělali, reaktor by měl mít stále dost bezpečnostních mechanismů, které jej včas odstaví. Místo toho ale vybuchl a způsobil pravděpodobně největší jadernou katastrofu v dějinách naší civilizace. Jak je to možné?

Jedeme dál

Viktor Szabó tehdy studoval jadernou fyziku na nejprestižnějším místě k tomu určeném – na Moskevském energetickém institutu. Zrovna se chystal na školní praxi do čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny, který byl pro tyto účely vyhrazen. Dva týdny před nástupem ale blok vyletěl do povětří. „To, že se stala havárie, jsme věděli už druhý den ráno. Byli jsme stěžejní katedra v Rusku, kde se to vyučovalo, mnozí profesoři byli součástí týmů, které se buď v minulosti podílely, nebo i v současnosti podílejí na výzkumných úkolech pro jaderné elektrárny,“ říká muž, se kterým jsem se potkal v Kněževsi, obci nedaleko ruzyňského Letiště Václava Havla. Jako inženýr tam zrovna dohlíží na stavbu zásobníků pro letecké palivo. „Naši spolužáci byli z Pripjati (dva kilometry vzdálené moderní město vybudované pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny) nebo jejich rodiče pracovali v elektrárně, takže jsme věděli hned, že se něco stalo, ale nikdo nevěděl co. První domněnka byla výbuch vodíku, a pak se ztratilo spojení na čtyři dny. Shodou okolností byla ale šestá nemocnice, kam vozili ozářené, nedaleko našeho institutu a kolejí a spolužáci tam nosili cigarety aspoň do oken. Tak jsme ty požárníky viděli na vlastní oči,“ vypráví v restauraci během polední pauzy, kam chodí se svými spolupracovníky na oběd. „Vyprávěli, že to bylo totálně zničené. Když už se na katedře vědělo, co to bylo, každý hledal nějakou hypotézu. A když byly nějaké výsledky, tak se rozebíralo technologicky, co se vlastně stalo.“

„Šestá nemocnice, kam vozili ozářené, byla nedaleko našeho institutu a kolejí. Spolužáci tam nosili cigarety aspoň do oken. Požárníky z Černobylu jsme viděli na vlastní oči,” říká Viktor Szabó, který studoval na Moskevském energetickém institutu jadernou fyziku. Na praxi měl jít právě do 4. bloku černobylské elektrárny, ale dva týdny před nástupem vyletěl reaktor do povětří… Foto Šifra

Seriál Černobyl se panu Szabóovi líbil. Oceňuje, že dokázal tehdejší události realisticky přiblížit i naprostým laikům. „V tom filmu je to popsáno docela korektně, to, co tam je řečeno, odpovídá tomu, co se asi stalo. Plány reaktoru jsou taky skutečné a je to propracované,“ říká.

V souvislosti s výbuchem v Černobylu je dle experta důležité pochopit několik rovin problému. Prvním je politické pozadí – lidé, kteří v Sovětském svazu pracovali v jaderné energetice, fungovali v téměř polovojenském režimu. Z toho pramení stoprocentní poslušnost při plnění příkazů nadřízených a neptaní se na důvody a důsledky. „Velice špatně se dalo odmítnout něco neudělat, když náčelník řekl, že se to udělá. To by mělo likvidační následky pro člověka a jeho rodinu. To, že by člověk přišel o práci a neměl další povýšení, by byla ještě ta lepší varianta. Strach byl veliký,“ upozorňuje Viktor Szabó na skutečnost, jež je v seriálu též dobře vidět.

I když měli někteří zaměstnanci pochybnosti, vzepřít se nadřízeným bylo pro mnohé možná větší riziko než nějaký jaderný výbuch. „Děti se třeba nedostanou na vysokou. A je nutné říct, že ti, kteří pracovali v jaderném průmyslu, si na sovětské poměry žili nepředstavitelně komfortně. Žili v krásných městech, měli výborné zásobování, nádherné platy, vynikající sociální zajištění, a mají to dodnes. A když má někdo tak excelentní práci, tak samozřejmě to musí být velké osobní hrdinství, aby se něčemu vzepřel,“ přibližuje jaderný fyzik tehdejší společenské ovzduší. „Pokud tedy oni dostali příkaz ten experiment udělat, tak i když nebyli úplně vyškoleni, mohli to dost těžko odmítnout. Když se řekne, že se něco udělá, nejde odejít z práce a neudělat to.“

V momentech, kdy se v elektrárně dostali do problémů, roli dle pana Szabóa sehrála i síla osobnosti vedoucího bloku Anatolije Ďatlova, jenž se později stal obětním beránkem a hodila se na něj velká část viny za vše, co se toho dne stalo. V seriálu je dobře vidět, jak se ho podřízení báli a udělali i to, co by jinak nedělali. Jednoduše se mu báli vzepřít. Čí příkazy ale plnil Ďatlov? A ti, kteří úkolovali jeho?

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Ze stejného důvodu, proč sovětský zaměstnanec zmáčkne či nezmáčkne tlačítko, když mu někdo rozkáže, na druhé straně nepřemýšlí o tom, zda poběží uhasit jadernou elektrárnu a vběhne přímo k reaktoru, když vlast volá. 

Další rovina, která stojí za zmínku, je povaha samotného experimentu, jenž v Černobylu před třiatřiceti lety probíhal. „Oni tenhle pokus vůbec nepovažovali za experiment, který by se měl jakýmkoli způsobem dotknout jaderné bezpečnosti. Celý byl pojat jako elektrický experiment.“ Za běžných okolností to tak mohlo být. Jenže cosi se při něm pořádně zvrtlo.

Proč selhala poslední bezpečnostní pojistka? Opravdu to byla jen nehoda? Proč seriál naznačuje něco jiného, o čem se dosud nemluvilo? Proč byl reaktor RBMK zkonstruován jako atomová zbraň? Proč Němci po jaderné katastrofě ve Fukušimě odstavili své jaderné elektrárny? Jak s tím souvisí boj velmocí? Ceký článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Šifra č. 7/2019