Dnes je pro nás naprostou samozřejmostí provádět operace pod silnými anestetiky a v čistém dezinfikovaném prostředí. To před tisíci lety, a dokonce ještě před sto lety zdaleka nebylo možností ani standardem. Přesto je překvapivé, jak dobře některé kultury takto pokrokové procedury zvládaly.

Je těžké si představit lebeční operaci bez anestetik a antibiotik. Kromě nesnesitelné bolesti nelze podcenit obrovské riziko následné infekce a krvácení, a to i za předpokladu, že je operace dobře zvládnutá a nedošlo k poškození samotného mozku (vzhledem k dostupným nástrojům). Přesto nejedna prastará či středověká kultura tuto náročnou proceduru zvládala skvěle, alespoň vzhledem k své době a možnostem.

Samotná praktika má ovšem dlouhou tradici a historii. Víme například o operacích ve starověkém Egyptě díky dochovaným lebkám s precizně odstraněnými kousky lebky ve čtvercovém tvaru, což naznačuje, že nešlo o náhodu ani zranění z boje, nýbrž o lékařský zákrok. Zprávy a důkazy o lebečních operacích máme i před 6000 lety z oblasti Kappadokie v dnešním Turecku a v řecké civilizaci obecně, včetně Minojské.

Samozřejmě ne každý pacient tyto operace přežil (zdaleka ne), ale když se zaměříme například na Inckou říši, tedy předkolumbijské Peru, pozoruhodné množství přežilo. Nová studie ukázala, že se jedná až o šokující číslo: takřka 80 % tehdejších pacientů přežilo lebeční zákrok, a to se jedná o vrcholný středověk. Ve stejné době v Evropě řádily morové rány a kdejaké nemoci se „léčily“ pomocí pijavic a modliteb. Jedná se o ještě impozantnější číslo, když jej přirovnáme ke statistikám během americké občanské války o celých 400 let později, kdy podobné zákroky přežívalo jen 50 % pacientů.

Regenračné centrum

Trepanace zřejmě začala jako forma léčby úrazů hlavy, vysvětlil David Kushner, neurolog z Univerzity v Miami na Floridě. Pokud došlo k traumatickému zranění hlavy (pád nebo třeba v bitvě), často bylo potřeba odstranit střípky lebky a uvolnit tlak na mozek, také dochází k otokům a hromadění tekutin, což kromě obrovských bolestí vede i k ohrožení života. Trepanace je vytvoření precizní skuliny v mozku, což nejenom odstraní části roztříštěné lebky, ale také uvolní tlak na mozek.

Tím se dostáváme ke středověkým Inkům. Trepanované lebky byly nalezeny všude možně po bývalém inckém území, jedná se o stovky dochovaných kusů, ukazujících, že se nejedná jen o náhodu či výjimečnou situaci. Kushnerův tým se v rámci zmíněné studie spojil s Johnem Veranem, bioarcheologem z Tulane University v New Orleans ve státě Luisiana za účelem systematicky prostudovat úspěšnost trepanace napříč časem a kulturami. Jejich tým prozkoumal 59 lebek z jižního pobřeží Peru, datovaných zhruba mezi lety 400 př. n. l. a 200 př. n. l., 421 lebek z centrálních hor z období 1000 n. l. až 1400 n. l. a 160 z výšin okolo tehdejšího hlavního města Cusco z doby před dobytím Španěly, tedy z doby mezi lety 1400 až 1500.

Pokud lebka v chirurgické ráně nevykazovala žádné známky hojení, pak mohli výzkumníci jednoduše usoudit, že pacient po proceduře zemřel, během ní nebo brzy po ní. Pokud byla kost okolo otvoru jemná, pak pacient musel přežít alespoň několik měsíců nebo let, aby se mohla rána takto zahojit. Incké statistiky jsou obzvlášť unikátní. Zatímco lebeční operace ze starších let v Peru (subjekty z doby před naším letopočtem) přežívalo okolo 40 % pacientů, další skupina přežívala v 53 % případů a během dob Incké říše přežívalo 75 až 83 % pacientů, což výzkumníky zcela ohromilo. Svoje zjištění pak publikovali v deníku World Neurosurgery. Dodali také, že 91 % pacientů z dodatečné skupiny 9 lebek ze severních výšin z let 1000 až 1300 našeho letopočtu přežilo, nicméně z 9 lebek může vzejít zavádějící číslo.

Lebky z jednotlivých skupin také ukazují, že se Inkové v proceduře postupně zlepšovali, což je možné pozorovat na přesnějších, menších a jemnějších zásazích do lebky, menších vyvrtaných dírách a méně poškození. Byli zjevně opatrnější, což značně navýšilo šanci, že ochranná membrána na povrchu mozku zůstala nedotčena, a tím pádem nedošlo k zanícení, čímž lze vysvětlit radikálně nižší úmrtnost.

Neuroložka Emanuela Binellová z Bostonské univerzity nicméně dodala, že rozdíly ve statistikách úmrtnosti také mohou záviset na typu zranění, jež operacím předcházela, a jako příklad uvedla, že zranění hlavy během americké občanské války byla jiná než 400 let předtím. Lebeční zranění v době občanské války bylo často způsobené střelnými zbraněmi, které jsou o hodně smrtelnější, nicméně v té době také existovaly polní nemocnice a pacienti se dočkali operace a dezinfekce o hodně rychleji než Inkové, takže ve výsledku lze těžko soudit. Tak či onak incké statistiky posoudila za „úžasné“, na čemž se zřejmě každý shodne.

Regenračné centrum

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Jan Petrák, časopis Šifra