Mořské ryby doporučují lékaři i výživoví poradci jako nedílnou součást zdravého jídelníčku a jejich obliba po celém světě strmě roste. Jak by také ne, ryby jsou snad poslední divoká zvířata na Zemi, která člověk ve velkém loví ve volné přírodě; na rozdíl od takových kuřat nejsou týrány v koncentrácích, prožijí krásný nespoutaný život uprostřed barvami a životem kypícího, nekonečného oceánu, a právě proto mají tak dobré maso, plné prospěšných látek. Oproti třeba takovým masokombinátům to zní o dost lépe. A proto je možná tak snadné a lákavé přivřít oči a ochotně podlehnout tomuto romantickému rybímu mýtu, který má však při bližším pohledu několik pořádných háčků. Nebo spíš háků.

Pokud jste dostali v poslední době chuť třeba na lososa, pak vězte, že více než polovina mořských ryb, jež skončí na našich stolech, nepochází až tak úplně z moře. Akvakultura je sice známa od počátků rybářství, jak už je ale zvykem posledních dekád, stal se z ní regulérní průmysl. Jde dokonce o „nejrychleji rostoucí způsob produkce jídla“, jak napsal v roce 2011 časopis Time. A jako obvykle vede průmyslové zabíjení živých tvorů k nepěkným důsledkům.

CHCETE NAVŠTÍVIT ZDARMA CELODENNÍ PRAŽSKOU AKCI DAVIDA ICKEA V RÁMCI TURNÉ CELOSVĚTOVÉHO PROBUZENÍ? ŠIFRA PRO VÁS PŘIPRAVILA JEDINEČNOU AKCI.

Počátky chovu lososa obecného sahají do 19. století, kdy byly ve Spojeném království zavedeny postupy chovu v líhni. Tehdy bylo cílem chovat nedospělé jedince k vysazení do řek pro sportovní rybolov. V roce 1960 však v Norsku první mořské farmy umístily do fjordů plovoucí klece, aby mohly prodávat dospělé lososy. A byly úspěšné. Chov se tedy rozvinul nejprve v Evropě, poté ve všech mírných mořích na obou polokoulích díky linii kříženců, kteří vznikli z kříženého oplodnění norské linie různými místními liniemi.

Lososí farma u pobřeží Skotska. Foto Adobe Stock
Lososí farma u pobřeží Skotska. Foto Adobe Stock

Norští experti Ann-Lise Birch Monsenová a Bjorn Bolann již před pár lety varovali, že není bezpečné, zvlášť pro děti a dospívající, jíst lososy z farem, neboť jejich krmivo obsahuje nebezpečné látky, které mají negativní vliv na vývoj mozku. Právě losos je nejčastěji chovanou rybou na farmách, ve speciálních v moři uchycených klecích. Taková chovná stanice čítající běžně třeba 200 000 kusů vytvoří zhruba stejně výkalů, ve kterých jsou ryby nuceny žít, jako šedesátitisícové město.

Vypouštění výkalů do moří ale ohrožuje nemocemi i ostatní druhy a jejich usazování na dně vyhubí mořský život v celém blízkém okolí. Smyslem chování ryb mělo být vykompenzovat jejich nedostatek ve volném moři, jenže háček je v tom, že obrovská množství chovaných ryb potřebují jako potravu další ryby. Kromě lososů a tuňáků tak možná začnou mizet i sledi, sardinky a makrely. Vždyť na produkci kilogramu lososa či tuňáka z farmy připadne pět kilo jiných ryb.

Losos narůžovo

Ryby jsou na farmách tak nacpané, že se mohou sotva hnout. To jsou ideální podmínky pro parazity a choroby, jež se pak šíří dál do moře. Na kanadském pobřeží Pacifiku tak mají například epidemie mořských vší na svědomí masové úhyny růžového lososa, v některých lokalitách až osmdesátiprocentní. Na nich jsou ale závislí orli, medvědi či kosatky. Mořské vši žijí ve slané vodě a ke své oběti se přichytí zvláštními vlákny. Nejprve se živí jejich hlenem, pak se ale prokoušou do kůže a sají jim krev; méně odolní jedinci hynou. V budoucnu by se mohl změnit celý genetický systém divoké fauny.

Jaká je reakce chovatelů ryb na choroby? Šup tam s chemií a antibiotiky. Dle jedné kanadské studie třeba lék proti mořským vším zabíjí bezobratlovce. Lososům jsou preventivně aplikována antibiotika a vakcíny a probíhá i mechanické očišťování ryb od vší.
Kdo by se pak lososům a jiným divil, že se snaží z klecí uniknout? Miliony infikovaných uprchlíků roznášejí nákazu, která ohrožuje celý ekosystém, dál a kříží se se zbylými divokými kusy, což v genofondu nadělá pěknou neplechu. Například norské ministerstvo rybolovu považuje únik lososů jako prioritní problém a snaží se zjednat nápravu. Vytvořilo zvláštní vládní komisi, která má kontrolovat kvalitu zařízení v chovných farmách.

Komise bude muset certifikovat zařízení v rybářském průmyslu. V souladu s novými požadavky se tisíce námořních farem podél západního pobřeží Norska změnilo v supermoderní vodní pevnosti, které se podobají stále méně tradičním lososím farmám.
Zvyšující se počet unikajících lososů znepokojuje stále více jejich chovatele, úřady i ochránce životního prostředí. Například v roce 2006 uniklo oky pletiva na chovných farmách 790 000 lososů a pstruhů. Ryby je tak třeba neustále hlídat za pomoci sofistikovaných podmořských kamer.

 

[sociallocker id=94522]

Největší společností na produkci lososů na světě je Marine Harvest (v překladu „mořské žně“ nebo „mořská sklizeň“). Její klece uložené v hloubce 35 metrů kontrolují neustále potápěči, kteří vyhledávají i ty nejmenší díry v pletivu a spravují je. Jen za rok 2009 a 2010 zemřelo z důvodu nedodržování bezpečnostních opatření přes 100 potápěčů, ironií osudu složených převážně z místních rybářů, kteří kvůli Marine Harvest přišli o práci a museli vzít za vděk prací, kdy se musejí dennodenně potápět až do hloubky 35 metrů pouze se zahradní hadicí v ústech, a to za jakéhokoliv počasí.

Tuňáci ze světových moří již téměř vymizeli… Foto Adobe Stock

Marine Harvest, kterou vlastní jeden z nejbohatších Evropanů, Nor John Fredriksen, se s tím opravdu nemaže. Aby zvýšil výnosnost svých lososích farem, hromadně vybíjí tuleně, kteří by rádi povečeřeli jejich lososy, ve volném moři kvůli bezohlednému rybolovu již velice vzácnou pochoutku. Například ve Velké Británii jsou tuleni od 70. let sice chráněni, ale norská firma, jež vlastní asi čtvrtinu lososích farem na západním pobřeží Skotska, může v rámci svého povolení tuleně střílet, aby farmy ochránila.

V roce 2005 byla společnost nařčena z toho, že tuleně zabíjí velice „bezohledně“ – zvířata prý nestřílí čistě, a ta tak neskutečně dlouho trpí, než svým zraněním podlehnou. Po dlouholetém nátlaku John Fredriksen, přezdívaný Velký vlk, který stejným způsobem plundruje například pobřeží Chile, kde je navíc obviňován z nebývalého vykořisťování dělníků, že do konce roku 2020 sníží limity jak zabíjených tuleňů, tak množství jedovatých pesticidů a dalších chemikálií, které k chovu lososů používá. Otázka je, zda do té doby ještě nějací tuleni a lososi vůbec zbydou.

Maso, které se v neutěšených podmínkách průmyslových rybích farem „vyrobí“, pak ještě ke všemu neobsahuje látky, kvůli nimž ho vlastně jíme, a konkrétně u lososů se musí uměle barvit narůžovo, jinak by bylo šedivé. Mastné omega-3 kyseliny a jiné cenné živiny totiž ryby získávají z vodních rostlin, nikoli z geneticky modifikované kukuřice, jíž jsou také krmeni. A protože se v klecích ryby nehýbou, ani jejich tuk není z nejzdravějších. Nemluvě o dioxinech a polychromovaných bifenylech, které jsou v mase nacházeny.

PŘEČTĚTE SI VŠECHNA ČÍSLA MĚSÍČNÍKU ŠIFRA V DIGITÁLNÍ VERZI, KTERÁ DOSUD VYŠLA A BUDOU VYCHÁZET V NÁSLEDUJÍCÍCH ŠESTI MĚSÍCÍCH, ZA POUHÝCH 260 KČ!

Kdyby vás po těchto řádcích chuť na ryby přešla, můžete zkusit doplnit vitaminy a živiny například pomocí potravinových doplňků Omega Marine Forte firmy Natura Med Pharmaceuticals, které doporučuje i herečka Simona Stašová. Tablety plné omega-3 mastných kyselin z norských lososů mají četná dobrozdání a certifikáty o kvalitě výrobků. Vždyť Velký vlk Fredriksen, jenž dodává zmíněné farmaceutické firmě lososí olej, se pyšní značkou kvality s pandou v logu od Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Ano, mluvíme o stále stejném Fredriksenovi, jehož lososím klecím se kvůli obrovskému množství používaných chemikálií přezdívá „plovoucí lékárny“.

Zdá se vám to zvláštní? Pak vězte, že jedním z největších sponzorů jedné z nejmocnějších světových neziskovek na ochranu přírody není nikdo jiný než sám Velký vlk. Provázanost WWF s korporacemi, které přírodu rozhodně nechrání, skvěle popisuje dokumentární film německého režiséra Wilfrieda Huismana Pakt s Pandou.

Jakou šanci asi mají oceány do budoucna, když přírodní rezervace na souši zabírají cca 15 % rozlohy, kdežto v mořích jsou to zhruba jen 2  %, takže se rybí populace nemá šanci obnovit? A když uvážíme, že ještě větším problémem než popisované chování ryb na farmách je fakt, že v mořích už skoro žádné ryby nejsou?

Foto Adobe Stock
Foto Adobe Stock

Až zhruba do roku 1950 byl souboj člověka a ryby víceméně vyrovnaný. Jako ve Starci a moře. Jenže pak se stal z rybolovu průmysl a nastalo podmořské peklo. Celkové množství lodí brázdících oceány by mohlo vylovit čtyřikrát víc ryb, než existuje. Rybářský průmysl nahodí každý rok sítě s 1,4 miliardou háků, jejichž šňůry by 550krát omotaly celou zeměkouli. Lodě mají dnes navíc tolik elektroniky na vyhledávání hejna, že ryby nemají šanci uniknout.

Mezi nejohroženější druhy patří tuňák obecný, zvaný též jako modroploutvý, který je jedním ze symbolů oceánu a jehož maso patří mezi nejvyhledávanější. Nedá se spočítat, kolik tuňáků ještě v mořích plave, ale například v Pacifiku odhadem zmizelo už 96 % jeho populace. Trend z počtu úlovků je zřejmý – nejen tuňák, ale i ostatní druhy rychle vymírají. Půjde-li to tímto tempem, nejpozději v polovině století to podle vědců potká všechny mořské ryby.

Velké téma o tom, kterak zmize zmizely skoro všechny ryby, si můžete přečíst zde.

Milan Vidlák, Radovan Ondráček, časopis Šifra

[/sociallocker]
Regenračné centrum