Bioplastové pytle či lahve, šetrnější k přírodě. A dražší. Výrobci uvádějí, že se snadno v přírodě rozloží, takže má spotřebitel lepší pocit, že tolik neničí planetu. Jenže to, že něco tvrdí výrobci, ještě nemusí znamenat, že je to také pravda.

Vědci z Ústavu experimentální botaniky Akademie věd ČR tyto bioplasty pět let pečlivě zkoumali a došli k překvapivému závěru: že se takzvané biodegradabilní plasty, tedy snadno rozložitelné, vyrobené z modifikovaných škrobů, vůbec nerozpadají. Některé dokonce do půdy uvolňují chemikálie a nebezpečné ftaláty. Informovaly o tom Hospodářské noviny.

V zahradních pařeništích a kompostech čeští vědci zkoumali víc než půl tuny těchto plastů a výsledkem je totální fiasko. Vedoucí laboratoře Ústavu experimentální botaniky Tomáš Vaněk, s nímž na projektu spolupracovali i kolegové z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, říká, že šlo o vůbec největší překvapení, jaké za svou třicetiletou vědeckou praxi poznal. „Ještě nikdy se nám nestalo, aby něco, co je od výrobce deklarované, tak dokonale nefungovalo,“ konstatoval.

Ani po pěti letech se většina plastů v půdě nerozpadne, prý jen trochu zkřehnou, což se stane s každým plastem. „Z žádného výrobce, českého ani evropského, jsme navíc nemohli dostat detailní údaje o složení jimi dodávaných plastů,“ prohlásil vědec. Data o tom, kolik se těchto plastů vyprodukuje a vyhodí, také nejsou. Navíc je celá definice bioplastu notně vratká.

„Není přesně stanovené ani zřejmé, co je přesně bioplast či snadno rozložitelný plast. Obvykle jde o materiál, o němž výrobci či prodejci deklarují schopnost (bio)rozkladu v životním prostředí, ale − přesně jak prokázala studie − obvykle jsou deklarovaná tvrzení vzdálená realitě,“ uvedla pro Hospodářské noviny mluvčí ministerstva životního prostředí Petra Roubíčková.

Některé bioplasty, přestože jsou vyrobeny z rostlinných materiálů, mají podobné chemické složení jako plasty z ropy. A tudíž se nerozkládají. Může se proto v systému recyklace s nimi nakládat jako s běžnými plastovými odpady. Biodegradabilní plasty mají složení jiné, ale taky se nerozkládají. Tak si vyberte.

„Oblast bioplastů není v současnosti legislativně nijak ošetřena ani u nás, ani v Evropě, a neexistují žádné normy, podle kterých by mohla být deklarovaná rozložitelnost jednotlivých materiálů posuzována,“ konstatovala Roubíčková. Ono pojmenování bioplast je už samo o sobě pořádný nesmysl.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra