Jednou z nejtajemnějších věcí v životě je bezesporu smrt. Víme o ní ještě méně než o ostatních věcech, protože ten, kdo z tohoto světa odejde, už nám o tom – až na výjimky – nemůže podat žádné svědectví. A protože je lidskému mozku vlastní strach z čehokoli, co nezná, chodíme okolo ní po špičkách, vytěsňujeme ji a máme z ní hrůzu. Stejně jako z umírání.

V hospicu v americkém Buffalu se však uskutečnil pozoruhodný výzkum, který mapoval dlouhodobě to, co se odehrává v hlavách umírajících, konkrétně o čem se jim zdá v momentě, kdy odcházejí. Zajímavý článek o tom přinesl web televizní a radiové stanice CBS Pittsburgh – KDKA.

Doktor Christopher Kerr a jeho tým zjistili, že sny činí smrt příjemnější a méně děsivou. Ukázalo se, že když odcházíme a nezbývá nám na Zemi mnoho času, spousta z nás může spatřit lidi, kteří nám nejvíce chybí a v našem srdci zanechali nehlubší stopy.

Z mnoha natočených rozhovorů ale vyplynulo, že umírající viděli své blízké mnohem živěji a zřetelněji, než když se na ně dívali po celý život. Žena jménem Jeanne popsala, že to, co viděla, bylo velmi sugestivní: „Pamatuji si, že jsem viděla každičký kousek jejich obličeje – mámy, táty, strýčka a švagra. Cítila jsem se moc dobře, když jsem některé lidi viděla.“  Pacientka Maggie zase živě spatřila svou sestru, která odešla před ní. „Tak jsem řekla, Beth, musíš zůstat se mnou. Jsem sama, zůstaň se mnou. Ale ona odpověděla: Nemůžu, ne teď.“ Sestra jí ale dala následující vzkaz: „Brzy zase budeme spolu.“

Doktor Kerr, který je nyní v Hospicu Buffalo vedoucím lékařem, tomu zpočátku nevěřil, stalo se ale něco, co mu otevřelo mysl. Domníval se, že jednomu z pacientů pomohou aspoň trochu prodloužit život infuze. „Vešel jsem dovnitř a sestřička ani nezvedla hlavu. Jen řekla: Ne, ne, on umírá. Ptal jsem se, proč něco takového říká. Odpověděla: Protože vidí svoji zesnulou matku.“ Doktor se ušklíbl a pomyslel si své, jenže jak později zjistil, sestra měla pravdu a podle toho, co pacienti viděli a zažívali, se dala spolehlivě předpovědět blízká smrt.

Doktoři na něco takového samozřejmě nejsou cvičeni, ale Christopher Kerr začal tyto sny studovat a uvědomil si, že jsou terapeutické, léčivé. „Namísto strachu ze smrti je tento strach transformován v něco jiného, většího,“ říká muž, kterému se podařilo zdokumentovat takových případů 14 000. To už je slušný vzorek. Z nich o těchto snech a vizích mluvilo plných 80 procent. „To, co je jasné, je, že lidé bez rozdílu říkají, že tyto sny jsou skutečnější a liší se od jakýchkoli snů, které kdy v životě měli,“ vysvětluje doktor. Napadá mě i možnost, že to nemusejí být sny, ale mění se jim při umírání stav vědomí. A že tak nějak bilancují, než uzavřou svoji zdejší pouť.

Někteří umírající touto formou dořešují věci, které nestihli vyřešit během pozemského života. Například Patricii se ulevilo, když mohla cosi vzkázat svému dříve zesnulému manželovi. Řekla mu, že se na něj zlobí, protože se měl o něco postarat a neudělal to.

Děti, zvláště malé, které se ještě nezapletly do pavouka mezilidských vztahů, naopak často vidí zemřelé domácí mazlíčky. Děvčátko jménem Jessica například pověděla: „Sním o starém psu jménem Shadow (Stín), který již zemřel.“

Zajímavé je i to, že když sny a vize pominou, pacienti by se do nich chtěli vrátit. Co ale tyto sny či vidění způsobuje? Když se reportéři CBS Pittsburgh – KDKA zeptali doktora Kerra, jestli pro to má náboženské, spirituální nebo vědecké vysvětlení, odpověděl: „Žádné nemám.“

A dodal: „Když se probudí a pláčou, protože je něco hluboce dojalo, prostě to respektuji. Tečka.“

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra