Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako stav naprosté fyzické, psychické a sociální pohody. Uvážíme-li, že každý třetí obyvatel České republiky onemocní v životě rakovinou, u psychiatrů se dveře netrhnou, od roku 2001 bylo v zemi s 10 miliony obyvatel nařízeno 2,5 milionu exekucí a rozvodem končí polovina manželství, není třeba zvláštních detektivních schopností k tomu, abychom dospěli k závěru, že tady něco nehraje. Buď je definice WHO odtržená od reality, nebo jsme silně nemocná společnost; případně obojí.

Neznamená to přitom, že by pro občany nebyla dostupná zdravotní péče – naopak, stačí si vybrat. Vždyť po Německu a Rakousku je pro Čechy k dispozici nejvíc lůžek na obyvatele a k nejvyšším u nás patří i počet lékařů, které Češi navštěvují ze všech evropských států nejčastěji. Může se tak jevit jako hořký paradox, že čím dostupnější a nákladnější je lékařská péče a čím rychleji roste počet lékařů, tím je populace nemocnější.

Protimluv je to ale jen zdánlivý. Když staří čínští doktoři nedokázali pacienta uzdravit, nedostali za svou práci zaplaceno. Dnešní lékaři naopak dostávají peníze za „výkony“, a jejich motivace je tak zcela opačná. „Ve starých čínských dynastiích to bylo dokonce tak, že lékař byl placen pouze ve chvíli, kdy byl císař zdráv, protože o něj systematicky správně pečoval. Ve chvíli, kdy císař onemocněl, nedostával lékař peníze. Dostal je zpět až ve chvíli, kdy se vrátilo císaři zdraví,“ říká známá lékařka Jarmila Klímová, která Čechy přivádí už 20 let na zcela jiný způsob myšlení o zdraví, neboť tvrdí, že nemocné tělo je odrazem nemocné duše – důsledkem toho, že něco ve svém životě děláme špatně.

Rozhovor s průkopnicí celostního přístupu k léčení v Česku, který jsme v Šifře přinesli v lednovém čísle a který popisoval její životní příběh i to, jak se stala pro medicínsko-farmaceutický systém veřejným nepřítelem, vzbudil nebývalý ohlas. Tentokrát jsem proto vyrazil za autorkou bestselleru Proč (a jak) psychosomatika funguje? popovídat si o tom, co je vlastně předpokladem dobrého zdraví a zda a jakým způsobem lze této kýžené mety dosáhnout.

„To by byla čistka, kdyby se tohle zavedlo u nás, co?“ směje se Jarmila Klímová ve své útulné pracovně na pražských Vinohradech v narážce na staré Číňany. Faktem je, že by se asi hodně ušetřilo… Vzápětí paní doktorka zvážní a dodává: „Peníze jsou energie v našich životech, motivátor, to je v pořádku, ale ten způsob financování čínského lékaře motivoval k jinému přemýšlení – musel být orientován na zdraví a nikoli na nemoc. Tady jsou doktoři placeni za to, že najdou nemoc.“ A provedou co nejvíc výkonů…

Její další známý kolega Jan Hnízdil, který v Česku stejně neúnavně propaguje celostní přístup k léčení, se dokonce léta snažil nabízet změnu pohledu na zdraví zdravotním pojišťovnám, ovšem setkal se s absolutním nezájmem, až odporem. Na otázku redaktorky, zda by bylo zahrnutí psychosomatické medicíny do veřejného systému zdravotního pojištění příliš nákladné, v předloňském rozhovoru pro deník E15 odpověděl: „Tady je opačný problém. Celostní medicína je jednoduchá a levná. Se současným systémem je ale neslučitelná. Přestavte si, že by lékaři začali pacientům srozumitelně vysvětlovat jejich nemoci, oni by to pochopili, změnili své chování a začali se uzdravovat. To by se celý pracně budovaný medicínsko-farmaceutický komplex zhroutil.“

Od sklepa po půdu

Na svůj první „psychosomatický“ případ si Jarmila Klímová pamatuje dodnes. Bylo to v rámci výcviku, kdy si poprvé vyzkoušela takzvanou rodinnou terapii. „Nebyla to klasická psychoterapie jeden na jednoho. Když se přistupuje v psychosomatice k rozklíčování nějakého tělesného onemocnění, při němž je předpoklad, že jeho původ je z nejbližších vztahů, je dobré pracovat s celou rodinou.“ Do ordinace přišla dáma, která si stěžovala na bolesti v kloubech celého těla. Předtím absolvovala celé kolečko u revmatologa, ortopeda, neurologa i fyzioterapeuta, rehabilitace se střídaly s kortikoidy a nikam to nevedlo.

Vyšlo však najevo, že za manžela měla paní X jaderného fyzika, introvertního asociála, který navíc trpěl obsedantně-kompulzivní poruchou osobnosti, jež se projevovala shromažďováním neuvěřitelného množství povětšinou zcela neužitečných věcí. „Postupně jsem se dozvěděla, že žijí v domě, který je od sklepa po půdu zarovnaný věcmi, takže v podstatě nebylo možné ani projít po schodech,“ vzpomíná Jarmila Klímová.
Jakmile se v následující terapii začala řešit pozice paní X v emočně chladném, prázdném a svírajícím manželství, okamžitě se jí ulevilo od několikaletých tělesných obtíží. Takže happyend? Ne tak docela. Paní X se nakonec rozhodla ve vztahu setrvat, aniž by ona nebo manžel změnili své fungování. Vrátila se zkrátka do starých kolejí. Tělo po čase logicky zareagovalo tím, že se bolesti vrátily.

„Nemoc nikdy nepropukne zničehonic. Závažných signálů si ale obvykle nevšímáme a přehlížíme je. Otázka je, kam až to musí zajít,“ říká doktorka Klímová

Tak jako mohla své zdraví ovlivnit paní X, která žila v takovém prostředí a vztahu, v němž by bylo zázrakem spíš to, kdyby neonemocněla, může se podle doktorky Klímové uzdravit každý. Ovšem pouze v případě, že změní své chování a myšlení, které nemoc způsobilo. Choroba totiž není nic, co nám jen tak zničehonic sedne na záda a odejde, když dostaneme prášek nebo bylinky, ale důsledek toho, jak žijeme.

Představme si zdraví jako proces, nikoli neměnný stav. Ideál je pomyslná nula, nedostižný rovnovážný bod, kdy je v souladu fyzická, duševní, vztahová, spirituální i energetická součást našeho pozemského bytí. Právě s těmito pěti aspekty pracuje holistický přístup, který aplikuje i doktorka Klímová. Že bychom někdy dosáhli ideálu – i vzhledem k zamořenému životnímu prostředí a chemickému jídlu –, není pravděpodobné, ale pokud se směrem od něj či k němu pohybujeme v rozumných mantinelech, můžeme prohlásit, že jsme zdraví. Ve chvíli, kdy se odchýlíme příliš, se to ale na naší tělesné kondici projeví jako příznak – například v podobě zarudlého kolena, vyrážky či bolesti.

S tím si většinou tělo poradí. Sebeúzdravné mechanismy organismu jsou značné, takže pokud symptom něco intenzivně neživí nebo není příliš závažný, po čase odezní a my mu nepřikládáme váhu ani pozornost a zapomeneme.

To ale neplatí v případě, že žijeme dlouhodobě v nerovnováze. Pokud trvá nevyrovnanost déle, z původního symp­tomu se stane větší a dlouhodobější, až to přeroste do fáze, které říkáme nemoc či choroba. Jarmila Klímová vysvětluje: „Tělo tu nerovnováhu začne zrcadlit na pomyslném buněčném displeji. Nemoc nikdy nepropukne zničehonic, vždycky jsou tam nějaké závažné signály, dávno před fyzickým propuknutím, ale my nejsme vedeni k tomu, abychom byli pozorní, tak si jich obvykle nevšímáme a přehlížíme je a opovrhujeme jimi, bagatelizujeme je. Nebo to něčím namažeme a říkáme, že je to dobré. Tělo se ale nenechá oblbnout tímto způsobem a velmi láskyplně a vytrvale nám dává další informace, než konečně prozřeme. Otázka je, kam až to musí zajít. Každý má hranici jinde. Někomu stačí, když ho začnou bolet klouby, někdo dospěje až k rakovině.“

A právě zde se dostáváme na tenký led. Ač to zastánci na jedné straně klasické a na straně druhé alternativní medicíny neradi slyší, oba tábory mají hodně společného. Ať už jdou lidé ke klasickému lékaři nebo „čaroději“ se siderickým kyvadélkem v jedné ruce a virgulí ve druhé, na oba mají pacienti mnohdy stejný, nereálný požadavek – udělejte se mnou něco, ať jsem zdravý, a můžu žít dál tak jako dřív. „Šarlatán je každý, kdo slibuje vyléčení zadarmo, a je jedno, jestli drží v ruce skalpel, nebo virguli. Protože nezodpovědným způsobem snímá zodpovědnost z pacienta,“ upozorňuje doktorka Klímová, která má klasické medicínské vzdělání, ale není ani běžná doktorka, ani léčitelka; a na mainstreamový medicínsko-farmaceutický proud tak působí jako červená na krocana.

Voda ve víno?

Zázraky se totiž nedějí ani v klasické léčbě, ani v psychosomatice, ani v jiných alternativních či léčitelských metodách, i když to mnozí guruové slibují a neustále se objevují „zaručeně funkční“ metody a směry, které div neproměňují vodu ve víno. Samozřejmě, jako jsou dobří a špatní lékaři, jsou i dobří a špatní léčitelé. Někdo schopnosti má, někdo ne. I ten nejlepší „uzdravovatel“ ale nemůže uspět, pokud pacient něco nezmění. Řeč je především o chronických onemocněních. „Když něco dělám chronicky špatně, a budu to dělat dál, tak chronicita nezmizí,“ říká doktorka Klímová s tím, že nabídka „alternativců“, kteří přicházejí se „zaručeně funkčními“ metodami, i klasických lékařů, kteří předepisují jednu pilulku za druhou, je pro většinu pacientů velmi lákavá, protože z nich snímá odpovědnost za vlastní zdraví.

„Nejsi-li připraven změnit svůj život, nemůže ti být pomoženo,“ říkal Hippokrates. V takovém případě ti nepomůžou ani primář Sova s doktorem Štrosmajerem. Foto Profimedia

Zatímco běžní lékaři většinou jen utlumí příznaky pilulkou, mastičkou, kapkami či uříznutím, příčinou nemoci se vůbec nezabývají. Alternativci zase nezřídka začnou blábolit o tom, že všechno je energie nebo duchovno, a ignorují fyzično. Obě skupiny tak vlastně jen plní poptávku klientů, kteří si přišli pro nějaký jednoduchý recept. Důkazem, že to není zrovna to pravé ořechové, je prudký nárůst autoimunitních i dalších závažných onemocnění, kterým se též říká civilizační. „V prvním případě to je podobné, jako když přikryjete starý rozbitý stůl ubrusem, a tváříte se, že máte nový. A ve druhém případě? Jistěže tam ty energie jsou, ale také tam jsou nějaké biochemické a fyziologické procesy, které nelze ignorovat. Pokud se navíc špatně stravujete, zanášíte tělo toxiny a necvičíte, tak bubnováním a chrastěním rumba koulemi artrózu v koleni opravdu nevyhojíte,“ říká s nadsázkou doktorka Klímová.

Užitečná nemoc

Skutečná cesta k uzdravení vede jen skrze pochopení souvislostí a zásadní životní změnu. Pokud potřebujeme urgentní pomoc, ať už při úrazu nebo nějakých akutních potížích, v tomto případě je moderní západní medicína nenahraditelná. Jakmile ale nejsou příčiny biologické, zůstává většinou bezradná. Zde má celostní nebo také komplexní přístup oproti klasické medicíně jednu zásadní výhodu – nezabývá se pouze biologickou, fyzickou či materiální složkou, ale též duševní, vztahovou, spirituální a energetickou. Jak upozorňuje doktorka Klímová, ona materiální, fyzická část, na niž se současná západní medicína jednostranně orientuje, je jen jednou z pěti, na škále zdraví tedy pokrývá pouze 20 procent…

„Klasickým příkladem je třeba roztroušená skleróza. Máme na tuto nemoc dokonce celé centrum,“ říká Jarmila Klímová, původní specializací psychiatrička, která si při desítkách a desítkách sezení a rozhovorů s pacienty s tímto závažným onemocněním nemohla nevšimnout jakéhosi společného jmenovatele u těchto lidí. „V žádném případě nezpochybňuji, že tam je autoimunní proces, který likviduje buňky v centrálním a později periferním nervovém systému. To se reálně děje, to je objektivní fakt. Ta nejdůležitější otázka je ale proč. Psychický vzorec u této nemoci vypadá tak, že nositel těchto symptomů na své cestě k dospělosti není schopen vyvázat se z pevných vazeb své původní rodiny a samostatně vstoupit do svého dospělého světa. Ten princip je tam vždycky.“

Bude-li se lékař vrtat pouze v ochabujících nervech, daleko se nedostane. I proto je tato nemoc považována moderní medicínou za nevyléčitelnou. „Kdyby západní medicína laskavě dovolila, že bychom tam mohli přistoupit s tímto terapeutickým portfoliem a pomoct těm lidem v procesu emočního oddělení od původní rodiny na přechodu k dospělosti, ony by možná ty jejich kortikoidy a biologická léčba začaly lépe zabírat. Ale to ne. Oni to prohlásí za neléčitelné, čímž si vystaví bezpečné legislativní alibi, aby nemuseli být popotahováni za to, že léčba není funkční,“ naráží doktorka Klímová na skutečnost, že lékaři odmítají nést odpovědnost za léčbu, ale totéž by chtěli po léčitelích, kteří jim pro ně nepříjemně konkurují.

Obvyklým problémem u závažných autoimunitních onemocnění, kterých v naší nemocné společnosti stále přibývá, je i zdánlivě nepochopitelná skutečnost, že je pro nás nemoc vlastně užitečná. Potřebujeme ji, protože nás chrání. „Terapeutický rozhovor, který s klientem vedu, má člověka vést k sebepoznání, pochopení souvislostí a kontextů, do kterých nemoc vstoupila, proč tu je, kam ho má zavést, co mu má ukázat a jestli tu nemoc potřebuje či nikoli, aby se v životě posunul dál. To je klasická rozbuška, protože ten, kdo není schopen vhlédnout za všechny ty horizonty, o kterých hovořím, to vytrhne z kontextu a začne křičet, že to není pravda, že nikdo přece nemoc nepotřebuje. Opravdu? V tom případě bych kontrovala protidotazem: Co by ve vašem životě bylo dnes, kdyby tam nebyla nemoc? A to pak lezou ven věci. Najednou třeba člověk zjistí, že tam má záležitosti, které nechtěl nebo neuměl řešit. Ta nemoc ho před nimi vlastně chrání, protože je třeba nemusí řešit. Nejčastějším důvodem, proč je ta nemoc užitečná, je ochrana před konfliktem,“ vysvětluje doktorka Klímová s tím, že před sebe lidé staví nemoc jako štít.

Šifru č. 2/2019 si můžete objednat v tištěné i digitální verzi. Poštovné a balné je zdarma.

U zmíněné roztroušené sklerózy je to krásně vidět. „Proč se lékaři neptají, proč tato nemoc začíná mezi 17. a 23. rokem věku? To je právě věk, kdy se separuje dítě od původní rodiny. Je až komicky přesné, jak se to zobrazuje na fyzickém těle – pacient má poruchu stability, problémy s postojem a chůzí. Kdybych byla Honza Hnízdil, řeknu, že nejsou schopni postavit se na vlastní nohy. Ostatně půjdeme-li do historie lidové slovesnosti, uvidíme, jak nejobyčejnější lidová moudrost je lingvistická sbírka psychosomatické terminologie.“

O tom, jestli se uzdravíme, rozhodujeme do značné míry svým přístupem k životu. Jisté je jen to, že bez změny našich postojů se dobrý výsledek neobejde. Změna je ale právě to, čeho se obecně lidé bojí víc než čerti kříže. Paradoxně je pro nás mnohdy pohodlnější zůstat nemocní, protože když jsme nemocní, tak přece nemůžeme. „Změnit se je velmi těžké,“ souhlasí doktorka Klímová, „protože to bolí. Zvlášť na začátku jsem lidem říkala: ,Terapie pro vás nebude příjemná záležitost. Vždycky totiž přijdeme na věci, které vám budou vrcholně nepříjemné, budete zažívat nějaké ztráty, nekomfortní sebereflexi, a to opravdu není proces pro každého.‘ No a někteří si nedají říct a přijdou.

A jsou nebojsové do doby, než to poprvé zabolí. Většina z nich si uvědomí, že buď se stáhnou zpátky a nebudou chtít na oltář zdraví nic investovat, nebo najdou odvahu a udělají to. Já můžu otevřít nabídku, ale finální rozhodnutí, jestli se klient vydá na cestu, je na něm.“

Dobrá zpráva je, že uzdravit se je možné. Ta méně příjemná je, že cesta k uzdravení není vůbec snadná. I proto po ní půjde vždy méně lidí. Většina se totiž řídí heslem, že zvyknout se dá na cokoli, i na nemoc. „Často zapomeneme na to, že je možné žít jinak. Jedna paní, která měla 20 let migrénu, mi třeba řekla, že to je normální, protože babička a maminka to měly taky,“ kroutí hlavou Jarmila Klímová a ptá se: „Tohle má být v pořádku, že mě dvacet let bolí hlava? Co všechno jsme ochotni přijmout do života jako běžný stav?“

Tento článek vyšel v únorovém měsíčníku Šifra, číslo 2/2019. Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra