Proč je pro většinu mužů tak těžké dospět? Jaké jsou nejčastější projevy mužské nezralosti? Jak se to promítá ve vztazích? A proč jsou nejhorší hodní hoši?
Na Facebooku na mě vyskočila reklama na knihu o tom, jak být pravým mužem. V době krize hodnot a pomatení rolí, kdy skoro nikdo neví, kým je, protože ženy mužní a muži zženšťují, jistě chvályhodný počin. A protože jsem chtěl o dospělosti i o tom, co znamená být skutečným mužem, již delší dobu napsat článek, zavolal jsem přímo jejímu autorovi, známému guruovi přes kurzy pro muže a výcviky, jimž se módně říká také mužské kruhy.
Před pár lety jsme se potkali na nějaké akci a prohodili spolu pár slov. Jako filmový hrdina zrovna nevypadal. Spíš jako vekslák s velkým břichem, který se dal na osobní rozvoj, protože vytušil díru na trhu. Podle zevnějšku se ale člověk soudit nemá. Třeba má nějaké skryté kvality, které – neprošed kurzem osobního rozvoje za pár tisíc – nevidím, kdo ví. Za několik týdnů mi od něj přišel e-mail, že dělám skvělý časopis, a kdybych měl chuť, je otevřený rozhovoru. Ta chvíle právě nastala.
Domluvili jsme si schůzku na pravé poledne. Sedím v jedné pražské kavárně a čekám. Pro jistotu píšu SMS, kde je můj stůl, aby mě nepřehlédl. Čekám pět minut. Deset minut. Nic. Nějaký nový mužný trend? Nemyslím si. Po jedenácti minutách přijde krátká zpráva se dvěma hrubkami, že stojí v zácpě na dálnici. Za další minutu pípne esemeska s otázkou, kolik mám času. Odepisuji, že záleží na tom, v kolik dorazí. Guru volá. Prý jede od Počernic a cesta je kompletně zasekaná, takže dorazí nejdříve za hodinu. Polknu na sucho.
Jelikož jsem shodou okolností jel ten den zrovna také směrem od Počernic, jen asi o tři čtvrtě hodiny dříve, věděl jsem, že cesta byla úplně prázdná, široko daleko nebyla ani jedna kolona a do centra to trvá nejvýš pětadvacet minut. Je jasné, že se na schůzku vyflákl. Místo aby přiznal, že si to špatně zapsal nebo na to zkrátka zapomněl, rozhodl se pokračovat v komedii dál. Prý zaparkuje u kraje a vyřídíme vše po telefonu.
V telefonu je naprostý klid, po dálnici ani památky. Možná volá z garáže. Povídá mi, jak mohou muži změnit svůj život, svoji kulturu, vztahy se ženami i otcovství, aby se mohli posunout směrem k pravdivějšímu, autentičtějšímu a láskyplnějšímu životu. A hlavně dokázali „cítit“. Vysvětluji mu, jakým způsobem chci článek pojmout. Buď se pobavíme o tom, proč muži nejsou muži a jaké vzorce jim brání v tom, aby dospěli. Nebo nastíníme vizi, jak z krize mužství ven. Přikláníme se k první variantě a domluvíme si termín na telefonický rozhovor.
Nakonec jsem mu poslal ještě esemesku, ať mi pošle tu knížku, abych se mohl připravit na rozhovor, a když bude aspoň trochu dobrá, tak ji v textu zmínit. Odpověď přišla vzápětí. „Knížku? Jako zdarma? Milane, nechci. Škoda že jsme ztráceli čas. Nesedí mi to. Ruším rozhovor. Děkuji,“ píplo mi na displeji.
„Ano, abych se připravil na rozhovor a poreferoval o ni, to je přece normální. Fakt mi nechceš poslat knížku, o které bych psal? O takovou ,spolupráci‘ vlastně taky nestojím,“ odpověděl jsem stroze. Normálně jsem mu tykal, protože pravý muž se s vykáním neobtěžuje, jak mi Chlapák ukázal již deset vteřin poté, co jsme se tenkrát poprvé potkali.
Píplo už jen osobně-rozvojové: „Okey. Necítím to. Nechme to být. Děkuji. Přeji vše dobré.“
Král Ego
Poučení z krizového vývoje: Jakmile někdy narazíte na chlapa, který v telefonu i v esemesce používá slova jako „nesedí mi to“ a „necítím to“, nebo vám oznámí, že něco naciťuje či provádí láskyplně a vědomě, buďte ve střehu. Jsou to jenom řeči. Skutečný muž totiž o těchto věcech nemluví, ale především je sám dělá.
Chlapák je taky mužem, ne že ne, ovšem mužem minulosti. Starých principů a pořádků, které již nefungují, i když je usilovně a „láskyplně“ barvíte narůžovo a změníte barvu košile i slovník. Muži staré éry se také jinak říká macho. Jeho hlavní devizou je bezohlednost, sobeckost, neupřímnost, ostré lokty, nenasytnost a chamtivost. Vlastnosti, kterým všem společně vládne jediný král. Král Ego.
Právě kvůli archetypu Chlapáka se svět dostal na pokraj sebedestrukce. I když, na rozdíl třeba od středověku, Chlapák nemusí smrdět, používá slušivé obleky, chodí na pedikúru, jí ve vybraných restauracích a mluví o lásce, solidaritě, novém světě a dobrotě, je to pořád on, pouze v bledě modrém. Chlapák byl zvyklý, že mu vše vycházelo a dostal to, co chtěl. Na úkor ostatních. Vítěz bere vše. Účel světí prostředky a nikdy nemá dost.
Vydělal jsem miliony? Chci miliardy. Mám miliardy? Franta má desítky miliard. Jsem nejbohatší Čech? Chci být nejbohatší Evropan. Patří mi celá republika? Dejte mi celý svět. Celý svět je málo, co takhle vesmír? Víc, rychleji, silněji, bez ohledu na důsledky. To je vnitřní motor Chlapáka.
Hodní kluci
Existuje ale i opačný typ mužů – takzvaní hodní kluci. Jakmile vám tak někdo řekne, máte problém a měli byste se nad sebou zamyslet. Synonymum pro hodného hocha je totiž blbec.
Ještě než jsem Chlapákovi stihl vysvětlit, co chci, aby si z článku čtenáři odnesli (nenechal mě ani domluvit, nějací čtenáři ho moc nezajímali), a než jsme se snad navždy rozloučili, pustil se do monologu, jak jsou hodní kluci na rozdíl od opravdového muže, za kterého se samozřejmě považuje, hrozní. Neumí říct ne a všem se snaží vyhovět, aniž by věděli, co vlastně chtějí a kdo jsou. Měl samozřejmě pravdu, ovšem stejně jako ve všem ostatním v životě i tady platí, že jde jen o opačné póly téhož problému a dobrý není ani jeden extrém. Před Chlapákem i Joudou tak leží stejný, velmi nelehký životní úkol – stát se mužem. Teprve když to oba dva zvládnou, může se svět obrátit k lepšímu.
Mohlo by se zdát, že být hodným hochem je přece jen přijatelnější varianta než si hrát na Chlapáka. Hodný kluk přece neubližuje, neškodí, je zdvořilý, neprahne po moci a nevyvolá jen tak zničehonic třeba válku. Možná nemá na první pohled tak široký a ničivý záběr na své okolí jako Chlapák, který se vydrápal do čela menšího firemního kolektivu, korporace nebo třeba celého státu. I tak to s ním ale není žádný med. Především pro nejbližší okolí.
Hodný chlapík je totiž velmi často nesamostatný a v běžném životě ne zcela dobře použitelný. Jeho problémem je totiž nezralost a nerozhodnost. Nebavíme se teď nutně o typickém podpantoflákovi, ale řekněme o zdánlivě normálním a bezproblémovém týpkovi, kterého mají skoro všichni rádi. Až na… vlastní ženu. „Nerozhodnost a neprůraznost, výmluvy na to, jak to nejde, jak neví, co má dělat, jak si neví rady, to je nepřitažlivé,“ píše se v článku s lakonickým názvem Když se muž chová jako dítě. Jedná se pravděpodobně o nejlepší text, jaký jsem kdy na mužské a obecně rozvojové téma četl.
Jo, kdyby jenom nepřitažlivé… „Když muž neví, tak tím nesmí zatěžovat svoji ženu. Protože ona mu velice často záhy začne pomáhat a řešit to. To možná pomůže situaci vyřešit, ale jejich vztah se promění. Vytratí se z něho polarita. Žena se stane pomocnicí, služkou, matkou.“ Jistě znáte také zástupy párů, jež tvoří praktická a rázná žena, která skoro vše zařídí, připomene, vymyslí, udělá a zorganizuje, a muž, jenž jen laxně čeká na instrukce a bez svojí ženy si nedojde pomalu ani na toaletu… Haničko, nevíš, kde mám klíče? – Franto, do desíti ať jsi doma… Korunu všemu tyto páry nasadí, když si říkají mámo a táto. Praktická máma a trouba táta, to je možná nejčastější model partnerského soužití v Čechách a na Moravě. Tím druhým je vzteklý rapl a diktátor a obětavá a ušlápnutá puťka. Nefunkční jsou samozřejmě oba typy vztahů – jeden je, jak se říká, za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Nedospělý trouba možná vypadá na první pohled snesitelněji, tento archetyp se však neomezuje jen na chlapíka před televizí, pro kterého mají Chorvaté ve svém jazyce krásné slovo – papučar… Pokud nedospělý muž získá jako partnerku oddanou ženu, která se mu stane pomocnicí, služkou či matkou, získá pocit jistoty a zázemí a vystrčí růžky. Žena už pro něj totiž není tak přitažlivá, jako když se o ni ucházel.
A tak dříve nebo později, místo aby si toho vážil, zamíří jinam. „Spokojen, že domácnost a děti jsou plně ve spolehlivých rukách jeho schopné pomocnice – manželky, vyrazí dělat ramena na nové teritorium. A to může být v práci nebo příležitostně v různých situacích. Proto může být muž na pracovišti obzvlášť přitažlivý. Je to jeho hřiště, kde dělá ramena. Dovolí si to ale jenom proto, že má v zádech jistotu své dobře zajištěné rodiny. Kde už nefunguje to jiskření, které mu dává pocit výjimečnosti, a tak si po kousíčkách bere tento pocit jinde. Jemně flirtuje s kolegyní, s prodavačkou v obchodě, je galantní k cizím ženám, hraje rytíře v různých situacích, které mají začátek a konec časově jasně stanovený. Kochá se obdivným pohledem těchto žen, kterým jeho pozornost dělá dobře. Nabíjí se jejich zářícím úsměvem a uznáním. Dobíjí si baterky jako ,muž, jako rytíř, jako princ, jako super chlap‘,“ četl jsem na obrazovce a poléval mě studený pot.
Nedospělý muž se přitom na veřejnosti tváří jako ten, který všechno zvládá, i když ani neví, kde má doma ponožky. Budí dojem, že se vším si ví rady, že se na něj dá spolehnout. „Šíří o sobě do prostoru informaci, jaký je skvělý. Tím poblázní hlavu mnoha dívkám a ženám, které o něm sní, mají ho ve svých představách už doma. Představují si, jak úžasné je žít s tímto princem, králem, s tímto úžasným mužem jejich snů. Netuší ale, že tento muž je doma úplně jiný.“ Bezradný a nesebevědomý.
To, že se muž na ulici otočí za každou sukní, znamená, že je ještě dítě. Pokud takový chlapeček, co si hraje na muže, svoji manželku podvede a začne si nějakou aférku, ukončí ji právě v okamžiku, kdy si milenka začne činit jakékoli nároky. Protože už nezvládá dvě teritoria, kde se po něm něco vyžaduje.
Čím víc pozornosti a obdivu se takovému chlapečkovi – ať už se chová jako Chlapák, nebo Hodný hoch – dostane, tím víc se cítí být mužem. Začne si myslet, že je vážně borec. Jeho mozek je celý opilý touto iluzí a chová se stále více jako… hovado.
Jaká je škála projevů hovadského chování? Proč potřebuje nezralý muž ocenění a co mu to přináší? Jak se chová skutečný muž? S čím svádí muž skutečný boj? Proč svádí celý život boj s leností? A proč by měl muž riskovat? Celý článek si můžete dočíst v časopise Šifra č. 11, v tištěné nebo digitální formě. Objednat si můžete i tištěné nebo digitální předplatné.
