Když slyšel v roce 1992 první vyprávění o tom, že se v internátní škole na kopci za dvacetitisícovým městem Port Alberni vraždí děti, bral to s rezervou. Obzvlášť proto, že školu provozovala místní církev a on v ní dělal kněze. Když ale stejné historky slýchal stále dokola od lidí, kteří se neznali, nedalo mu to a pustil se do díla. Ne, to není začátek béčkového hororu, ale fascinujícího příběhu Kevina Annetta. Neobyčejně statečného muže, jemuž se podařilo odkrýt jeden z největších a nejcyničtějších zločinů moderních dějin, který má na svědomí země, jež je považována za jeden z nejmírumilovnějších, nejkrásnějších a nejidyličtějších států světa. Pod svícnem zkrátka bývá největší tma.
I když by to do Kanady nikdy neřekl, to, co mladý kněz zjistil o církevních školách, mu vyrazilo dech. Řeč je o internátních školách pro původní obyvatele, tedy indiány. Podle kanadského zákona o indiánech jsou pro indiánské děti povinné. Rodiče musejí podepsat přijímací formulář, ve kterém souhlasí s tím, že je jejich potomek předán do opatrovnictví duchovního, který školu vede, čímž se de facto vzdávají svého dítěte ve prospěch školy, která si s ním může dělat, co mu zlíbí. Pokud rodič nepodepíše, může skončit ve vězení.
Mučení, znásilňování, přivazování, elektrošoky do penisu, lékařské pokusy, házení hadů do vany při koupání, kteří nemohli vydržet v horké vodě, a tak šplhali po tělech dětí, shazování ze schodů, bití tyčí na hovězí dobytek… Dále rozdávání dek nakažených neštovicemi, zavírání zdravých dětí do místností s umírajícími nemocnými.
Za takovou „školu hrou“ by se nemuseli stydět němečtí nacisté. Ale Kanaďané ve 21. století? No fuj. To přece nemůže být pravda. Anebo může?
Může. „Podmínky na našich internátních školách jsou vytvořeny záměrně tak, aby šířily nakažlivé nemoci,“ napsal si do poznámek vedoucí úřadu pro indiánské záležitosti v oblasti medicíny Peter Bryce již v roce 1907. Od roku 1876, kdy byl plán na likvidaci původních obyvatel Kanady implementován do legislativy, se toho příliš nezměnilo. A pokud, tak nikoli k lepšímu.
Kanadskými internátními školami prošlo 250 000 dětí. Sto tisíc jich zemřelo. K tomu je třeba připočíst 4 tisíce indiánských dětí, které teror nevydržely a spáchaly sebevraždu. „Cílem bylo systematické vyhlazení veškerých původních obyvatel, kteří neopustí svou půdu a nerostné bohatství. A kteří se nechtěli stát křesťany. Z tohoto cíle se nikdy nepolevilo, jen v průběhu staletí nabral různé formy,“ říká Kevin Annett, který kanadskou genocidu začal detailně dokumentovat a popisovat, za což se mu dostalo zasloužené „odměny“.
Nejenže byl vyhozen z práce, ale jeho křesťanští bratři [sociallocker id=“94522″] mu slíbili, že si neškrtne v celé Britské Kolumbii. Kromě toho mu zničili rodinu, když proti němu poštvali vlastní manželku, očernili jej a zaplatili jí výlohy ve výši 250 000 dolarů, aby se s ním rozvedla a připravila jej o děti. Jeden ze zástupců církve, David Iverson, dokonce do médií rozšířil několikastránkovou nepřímou výzvu k vraždě Kevina Annetta. „Když jsem je vyzval, aby přestali s tím, co mně a mojí rodině provádějí, neukázali ani kousek lidskosti. Lidé ti něco vypráví a ty se neustále ptáš, jak jim něco takového mohli provést. Ale když tohle provedli mně, tedy jednomu z nich, co mohli provést indiánskému dítěti, které není křesťanské? Jasně že ho mohli zabít,“ vzpomíná muž, který se nevzdal ani poté, co padl na úplné dno a kvůli dlouhým prstům své bývalé církve dojídal talíře po lidech v univerzitní jídelně, protože nemohl sehnat zaměstnání.
Díky neuvěřitelné houževnatosti napsal o kanadské genocidě knihy, uspořádal mezinárodní tribunál, natočil skvělý film Bez výčitek (ke zhlédnutí s českými titulky na konci článku) a třikrát byl nominován na Nobelovu cenu míru. „Nakonec jsem pochopil, že zločin takového rozsahu nemá řešení. Ale cítil jsem, že by o tom lidé měli vědět,“ říká Kevin Annett v exkluzivním rozhovoru pro Šifru.
Vydal jste se na dráhu kněze. Co vás k této profesi táhlo?
Nebyl to ani tak výsledek činnosti, které jsem se věnoval – byl jsem hodně zapojený do různých aktivit jako pomáhání slabším, především chudým a utlačovaným. Ten důvod souvisel spíš tím, že jsem hledal cesty, jak porozumět sobě, druhým i světu, jak pomáhat nejen materiálně, ale i duchovně. Kladl jsem si mnoho spirituálních otázek. Být knězem mi přišlo jako dobrá cesta, jak tyto věci rozvíjet.
Jak se na to tvářila vaše rodina? Měli k této oblasti taky blízko?
Byl jsem prvním knězem v rodině, ale moji předkové byli náboženskými disidenty v Evropě – konkrétně hugenoty ve Francii. Kvůli perzekuci pak odešli do Kanady. Nikdy jsem příliš nevěřil v organizované náboženství, mnohem víc jsem se soustředil na Ježíšovo původní učení, které, jak jsem shledal, se velmi liší od učení církve. O tyhle věci jsem se v naší rodině zajímal jen já. Dokonce poté, co jsem se dostal do problémů, a čelil jsem různým útokům a perzekuci, ode mě dala velká část příbuzných a přátel ruce pryč. Nechtěli se mnou mít zkrátka nic společného.
Zlobil jste se na ně?
Spíš mě to zklamalo. Ale s odstupem času je chápu. Pro ně, stejně jako pro většinu ostatních lidí, v Kanadě i jinde, je snazší říct „Kevin má problém“ než „my máme problém“. Lidi si neradi připouštějí nepohodlné skutečnosti, třeba že jejich země je zodpovědná za obrovské zločiny, které se vymykají běžné představivosti.
V roce 1992 jste se jako kněz dostal do kanadského městečka Port Alberni, což převrátilo váš život vzhůru nohama. Co se tam přesně stalo?
Dostal jsem od své církve United Church v St. Andrews, která je druhou největší církví v Kanadě (hned po katolické, jedná se o protestanty), za úkol přivést do tamějšího kostela mnohem více lidí, protože tam skoro nikdo nechodil. Věděli, že mám za sebou výborné výsledky v práci s chudými ve Vancouveru, ze kterých byla většina původních indiánských obyvatel, a že bych to mohl zvládnout. V Port Alberni byla si třetina obyvatel aboriginců. Začal jsem na tom pracovat a velice brzy jsem zjistil, že indiánské děti procházejí systémem internátních škol, které provozuje právě naše, katolická nebo anglikánská církev. A protože si ke mně tito lidé vybudovali důvěru, začali mi vyprávět příběhy o tom, co se v těchto školách děje. Báli se o tom do té doby mluvit, neboť i jejich oficiální představitelé a zástupci měli za úkol to tutlat. Mnoho lidí vědělo například o vraždách dětí ve škole za kopcem, ale raději o tom mlčeli. Já jsem ale na rozdíl od ostatních kněží za těmito lidmi pravidelně docházel domů a považovali mě za svého přítele. A samozřejmě jsem je také zval do kostela.
Jak vám bylo, když vám začali vyprávět o věcech, které se na těchto školách dějí?
Když jsem poprvé slyšel tyhle příběhy, bylo pro mě velmi těžké to přijmout. Vždyť jsem pro United Church pracoval a nedávno mě povýšili. A jako většina bílých Kanaďanů jsem o těchto věcech nikdy předtím neslyšel. Ale na druhou stranu, viděl jsem důsledky přímo uprostřed indiánské komunity: dělal jsem například hodně pohřbů indiánských dětí, které spáchaly sebevraždu, pozoroval jsem neobvykle vysokou míru alkoholismu a věděl jsem, že to úzce souvisí s těmito zločiny. Když vám navíc lidi, kteří se neznají, vyprávějí stále dokola stejné příběhy, a začnete nacházet oficiální dokumenty, které to potvrzují, už to nadále nemůžete popírat.
Máte pro to i nějaké jiné důkazy?
Když jsem začal pracovat na své doktorské práci na University of British Columbia ve Vancouveru, v knihovně jsem objevil hromadu důkazů a archivních dokumentů, které potvrzovaly, že to celé, co mi indiáni vyprávěli, se skutečně děje. A že je to mnohem horší, že nejde o nějaké náhodné špatné zacházení, ale o chladnokrevný plán na odstranění původních obyvatel Kanady.
O jakých dokumentech mluvíte?
Třeba statistiky internátních škol pro indiánské děti potvrzují více než padesátiprocentní úmrtnost. Dokumenty a dopisy ukazují, že byly tyto děti úmyslně vystavovány nakažlivým chorobám jako neštovice. V dopisech přímo vládní lékaři černé na bílém přiznávali, že jsou tyto děti zabíjeny personálem škol. Jakmile jsem dal dohromady vyprávění lidí a tyto dokumenty, věděl jsem, že je to stoprocentní pravda a musím s tím vyjít na veřejnost a tyto zločiny odhalit.
To, že se něco takového děje pod dohledem církve, zní téměř neuvěřitelně…
Ale pozor, to není jen církev. Součástí toho je téměř každá instituce v Kanadě. Policie, lékaři, vláda, církve, velké společnosti… Je v tom zapojena docela velká část kanadské společnosti, a tak je velmi těžké protlačit toto téma například do novin. Proto se tyto zločiny děly a dějí stále bez povšimnutí.
Moment, ono se to stále děje?
Ano, genocida stále pokračuje. Kanada je zkrátka genocidní země a dříve nebo později se této pravdě budeme muset postavit.
U nás když se řekne Kanada nebo Švýcarsko, tyto země mají pověst mírumilovných, životu přátelských a otevřených zemí…
Kanada má image humanitární země, kterou si cíleně budovala. Rozpor mezi tímto obrazem a skutečností je tak velký proto, že špatné věci se v Kanadě dějí v utajení. Například mnoho nacistických vědců skončilo po druhé světové válce právě v Kanadě, kde získali útočiště. Jsou spojeni s těmi nejhoršími lékařskými experimenty a programy na kontrolu mysli, které jsou testovány právě na indiánech, ale i třeba na sirotcích. Indiáni jsou ale nejzranitelnější, protože nejsou plnohodnotní občané. V Kanadě platí zákon o indiánech, říká se mu také eufemisticky zákon respektující indiány. Podle tohoto zákona žijí indiáni v rezervacích – nejsou občané Kanady, jsou de facto majetkem státu, svěřenci, zcela závislí na vládě. Kvůli této legislativě nemůže indián žijící v rezervaci odmítnout lékařskou péči, takže když chce vláda otestovat nové léky nebo provést nějaké pokusy na indiánech, nemohou říct ne. Jinak by šli do vězení. Tento systém vytváří mnoho příležitostí pro zabíjení indiánů. Například když je potřeba získat jejich půdu.
To je přece jako ve středověku. Jak je možné, že indiáni nejsou normálními občany Kanady?
Když zaváděli v Jižní Africe zákony apartheidu, přijeli si jihoafričtí představitelé do Kanady nastudovat zákon o indiánech. Podle něj pak rozjeli segregaci v Jihoafrické republice. Důvod, proč to v Kanadě stále funguje, je i ten, že předáci indiánů pracují pro kanadskou vládu a jsou placeni za to, že se na tom podílejí. Máte-li třídu kolaborujících lídrů, kteří se na této genocidě podílejí, je to velice snadné. Bílí lidé se o to vůbec nezajímají a většinou o tom nemají ani tušení.
Proč to Kanada indiánům dělá?
Částečně je to pozůstatek historie a britského kolonialismu, Britové tohle dělali všude, i v Kanadě. Kanada je ale bohatý národ se spoustou přírodních zdrojů a půdy a mnoho původních obyvatel stále obývá místa s těmito zdroji, vodou, uranem, ropou či minerály. Prostě překážejí.
Když jste tohle všechno zjistil, obrátil jste se na své nadřízené v církvi. Nedopadlo to ale úplně nejlíp…
Byl jsem tenkrát velmi naivní. Myslel jsem si, že to budou nějak řešit a těmi zločiny se aspoň zabývat. Vůbec jsem ale nepočítal s tím, že bude reakce tak rychlá a tak tvrdá a že klesnou až tak hluboko. Nejen že mě vyhodili z práce a zařídili, aby mě nikdo nezaměstnal, ale zničili i moji rodinu. Tlačili na mou ženu, která se se mnou rozvedla a vzala mi děti, které jsem dlouho neviděl. Útočili na mě s nebývalou silou, vytvořili kolem mého jména a toho, co jsem dělal, ovzduší strachu. Chtěli mě prostě zničit. Moje jediná obrana byla vyjít s tím co nejrychleji na veřejnost. Částečně to pomohlo, protože se o tom dozvědělo dost lidí. Hodně lidí potvrdilo to, co jsem říkal, a vláda musela nějak reagovat, dokonce se v roce 2008 ústy premiéra Harpera omluvila. Byla za tím léta našich kampaní, protestů, akcí. Jenže církev i vláda si myslely, že to stačí a všechno je napraveno. Situace je však dnes ještě horší. V církvi se nic nezměnilo od dob Jana Husa.
Jako novinář vím, jak fungují korporátní média. Jak se vám podařilo téma protlačit na veřejnost?
Zpočátku některá média o něčem z toho, co jsem vypátral, informovala, například o vraždách dětí v internátních školách. Nebylo to nijak obšírné, spíš stručné, ale aspoň o tom napsali. Potom jim o tom ale zakázali psát. Zbyl nám jen internet a alternativní média. A především jsem o tom napsal knihu a vznikl film Bez výčitek. Dokonce se nám podařilo uspořádat v roce 2010 v Evropě tribunál, což mělo značný ohlas.
Co jste dělal po svém propuštění z práce? Čím jste se živil?
Zařadili mě na černou listinu, a dokonce mi do očí řekli, že v celé provincii Britská Kolumbie neseženu práci. A tak se i stalo. Chvíli jsem studoval na univerzitě a asi tři roky jsem žil ze studentských půjček. Jako kněz jsem dělal pohřby, z toho jsem měl alespoň skromný příjem. Nakonec mě nenechali dodělat ani doktorát, církev se postarala, abych nedostal další půjčku. Zažil jsem hodně chudoby, chvílemi jsem neměl ani na jídlo a dojídal jsem na univerzitě po lidech talíře. Bylo to opravdu těžké, ale pomohli mi podporovatelé z celého světa, ke kterým se tento příběh dostal. Díky nim jsem to přežil.
Proč jste se na to radši nevykašlal? Co vás drželo nad vodou?
Soustředil jsem se jen na to, co každý den můžu udělat. A snažil jsem se nebát, protože když necháte strach, aby převzal kontrolu nad vaším životem, všechno zničí. Nechtěl jsem nechat ve štychu lidi, kteří se se mnou podělili o tyhle hrozivé příběhy a kteří toho již hodně vytrpěli. Nejdůležitější jsem nebyl já, ale ty církevní zločiny. Cítil jsem, že o tom lidi musejí vědět.
Opravdu jste se nebál?
Bál. Ale když se dostaneme do krajní situace, objevíme v sobě sílu, o které jsme ani netušili, že ji máme. Díky tomu, čím jsem prošel, jsem dnes jiný člověk.
Takže nelitujete, že jste se pustil do nerovného boje?
Nelituju a udělal bych to znova, protože je to správná věc. Nemohl bych sám se sebou žít, kdybych poslechl církev, která po mně chtěla, abych tyhle věci nezveřejnil. Je mi líto, že mi to zničilo rodinu, ale dokonce i moje dnes již dospělé děti, od kterých jsem byl odtržen, to pochopili a jsou na mě pyšné. Dcera se mimochodem stala právničkou se zaměřením na lidská práva, právě díky mojí práci.
Když jsem viděl film Bez výčitek, uvědomil jsem si, že to, co provádí kanadský stát indiánům, je velmi sofistikované. Za něco takového by se nemuseli stydět ani nacisté. Uvědomují si vůbec Kanaďané tuto temnou realitu své země?
Mladí lidé jsou tomu otevřenější než jejich rodiče či prarodiče, ti si odmítají často přiznat odpovědnost. Mladí indiáni jsou velmi naštvaní, že jim nikdo neřekl pravdu dříve. A že jejich rodiče, kteří prošli těmito školními koncentráky, mlčeli.
Proč tahle genocida ještě neskončila?
Zákon o indiánech stále platí. Za posledních 100 let se nic nezměnilo. Původní obyvatelé jsou systematicky vyhlazováni. Je to dlouhodobý plán. To je to, co se dělo a děje.
Když řeknete něco nekorektního o černoších nebo muslimech, strhne se obrovský povyk, Indiáni v Kanadě jsou vražděni ve velkém a nikomu to nevadí. Jak je to možné?
Protože to Kanada dobře skrývá. Indiáni žijí stranou, v rezervacích. Mnoho lidí tomu navíc odmítá uvěřit a raději to nechce slyšet. Jedny jediné noviny napsaly článek o našem tribunálu ve Vancouveru, pak ale i tenhle vydavatel podlehl tlaku a zalekl se.
Založil jste také ITCCS, Mezinárodní tribunál pro zločiny církví a států. Můžete nám o něm říct víc?
ITCCS žaluje podle mezinárodního práva Common Law například instituce a lidi, kteří zneužívají děti. Pedofily, kteří v nejvyšších kruzích šlechty, církve a státu děti nejen sexuálně zneužívají, ale provádějí s nimi i rituální vraždy. Máme za úkol tyto zločiny dokumentovat a pak vytvářet tlak na instituce. Povedlo se nám již dosáhnout významných úspěchů, například jsme zveřejnili dopisy, které ukazovaly, že jako papež Benedict XVI. Joseph Ratzinger nařizoval biskupům z celého světa, aby kryli obchod s dětmi a jiné církevní zločiny.
Jak jste na tom při tomhle všem s duševním zdravím?
Naučil jsem se vzít svůj vztek a smutek a přetransformovat je ve smysluplnou akci. Jen loni jsem napsal čtyři knihy. Jsem silnější a soustředěnější než před dvaceti lety. Pokud máte v životě cíl a záměr, dá vám to sílu a energii.
Co nejzajímavějšího jste při své práci zjistil a co by podle vás lidi měli vědět?
Tyhle zločiny jsou velmi staré, děje se to už tisíce let, minimálně od časů Římské říše. Je to součást naší společnosti a děje se to pořád. Možná to navenek vypadá, že je na tom společnost lépe než kdysi, ale je to jen zdání. Tenhle systém se jen kultivovaněji tváří.
Máte představu, kolik lidí ročně zmizí nebo se stane oběťmi obchodu s lidmi?
Ročně se stane oběťmi obchodu s lidmi asi 20 000 000 lidských bytostí. Počet lidských otroků je větší, než kdy byl. Jen v Kanadě ročně zmizí za těmito účely asi 40 000 dětí. V USA jsou to statisíce. V Evropě to není lepší. Byznys s lidmi je velmi prosperující odvětví. Jsou za tím obrovské peníze. Uplácejí se instituce, politici, policie, všechno je to kryté shora. Účastní se toho i některé královské rodiny v Evropě.
Opakovaně jste byl nominován akademickými kruhy v Americe a Kanadě na Nobelovu cenu míru. Znamená to pro vás něco?
Nezajímá mě ta cena, ale ta platforma, díky které se o těchto zločinech proti lidskosti může dozvědět více lidí. Z hlediska publicity a prostoru pro toto téma by to bylo skvělé. Jsem si ale jistý, že Kanada a Vatikán se postarají, abych nikdy nic takového nedostal. (směje se)
Unikátní dokumentární film Kevina Annetta Bez výčitek. To musíte vidět…
