Tak už to začalo i u nás. Zatímco po celém světě lidé proti vládním nařízením v „boji s koronavirem“ protestují střídavě již od jara a policisté a vojáci jsou v různých zemích vytížení stejně nebo možná ještě víc než zdravotníci, v České republice se první podobná rebelie odehrála až v neděli.
Poté, co ohlášenou demonstraci proti vládním nařízením v reakci na koronavirovou epidemii, která se konala na pražském Staroměstském náměstí, policie předčasně ukončila – protože protest neprobíhal v souladu s těmito nařízeními, proti kterým byl svolán –, pár set účastníků akce, zřejmě převážně z řad fotbalových fanoušků, se pustilo do tvrdé bitky s policií.
O den dříve v Bratislavě účastníci podobné demonstrace házeli dýmovnice, dělbuchy, lahve a dlažební kostky na policisty a snažili se násilím dostat až budovy vlády. Demonstranti provolávali hesla proti vládě premiéra Igora Matoviče a požadovali jeho odstoupení. Policie dav rozehnala pomocí vodního děla či slzného plynu. Slovenský premiér odpověděl tím, že vyhlásil celoplošné testování všech obyvatel Slovenska. Na starost by jej měla mít, ehm, armáda…
Pražský protest oproti tomu slovenskému přitom probíhal celou dobu poklidně. Jeden z řečníků, boxer Ondřej Pála, dokonce těsně po oficiálním ukončení demonstrace policií účastníkům protestu vzkázal: „Díky, že jste přišli a svým chováním nikomu nedali záminku, aby to dopadlo jako na Slovensku.“ Jenže právě tak to nakonec dopadlo.
Na problém bylo zaděláno už v samém počátku, neboť bylo jasné, že policie bude dbát na dodržování vyhlášených „protiepidemických“ pravidel. Ačkoli je v České republice v současné chvíli povoleno srocování nanejvýš šesti lidí, na demonstraci je povolená výjimka 500 lidí – za předpokladu, že budou rozděleni do dvacetičlenných skupin, které budou od sebe vzdáleny minimálně dva metry, a nosit roušky. Lidí nakonec dorazilo asi pětkrát víc, roušky neměli a rozestupy taky nedodržovali, což vyplývalo z logiky věci, neboť právě proto, že s rozestupy, rouškami a omezováním konání různých akcí či zavíráním podniků nesouhlasí, přišli na demonstraci. Dalo se tedy čekat, že se něco semele. Když organizátor, Václav Sochor z Hnutí občanské neposlušnosti (HON), před začátkem akce demonstranty, kteří měli české vlajky a transparenty jako „Stop pokusu na lidech“ nebo „Ani covid, ani Babiš“, vyzval, aby si roušky nasadili, ozval se pískot.
Policie organizátora vyzývala od počátku k nápravě a poté k ukončení demonstrace, ale ten tak učinil na opakovanou žádost až zhruba tři čtvrtě hodiny před plánovaným koncem. „Svolavatel nezajistil dodržování nařízení vlády, ačkoliv na to byl několikrát upozorňován. To znamená, že s ním bude zahájeno správní řízení, ve kterém mu hrozí pokuta do výše tří milionů korun,“ řekl ministr vnitra Jan Hamáček, který akci sledoval ve štábu pražské policie.
Otázka je, proč policie buď nepočkala na to, až demonstrace normálně skončí, anebo proč nebyla rozpuštěna ještě před začátkem, když nesplňovala požadavky. Ministr Hamáček to přičítá právě organizátorovi, který policii neposlouchal. „Samozřejmě ta akce měla skončit co nejdříve, nicméně je to plně odpovědnost toho, kdo to svolal. Od začátku jak policie, tak magistrátní úředníci upozorňovali organizátora, že je tam více účastníků, než je povoleno, že nedodržují rozestupy, nemají roušky. Jeho povinností bylo tu demonstraci ukončit. On tak neučinil. Učinil to až po hodině a bude čelit následkům (…),“ rozčiloval se v médiích. „Policie s ním několikrát komunikovala, říkala mu, že akce bude zneužita chuligány. Kdyby demonstraci zrušil předem, tak se na ni bude nahlížet jako na nepovolenou a policie může zasáhnout od začátku. On, svolavatel, svoje ohlášení demonstrace nestáhl, tak to policii vše zkomplikoval.“
Na otázku novinářů ze serveru iDnes.cz, proč ale policie nezasáhla dříve, když nebyla dodržována nařízení, a nechala to celé rozběhnout, ministr odpověděl: „Ne, tohle musí postupovat podle zákona, tedy policie může zasáhnout ve chvíli, kdy ji organizátor požádá o pomoc, když už tu demonstraci nezvládá, a to se nestalo. A když to rozpustil, tak se několik stovek chuligánů vrhlo na policii. Pak už policie zasáhla, respektive se bránila. (…) De facto během hodiny bylo po boji a hlavní konflikt se podařilo udržet v rámci Staroměstského náměstí. A vedle toho přes rychlost útoku chuligánů se podařilo, aby z toho území odešli v uvozovkách řádní občané, kteří se účastnili demonstrace a její rozpuštění respektovali. Policie zasáhla až poté. Nedokážu si představit jiný postup.“ Kdyby policie měla vymáhat dodržování zákona při demonstraci, musela by podle Hamáčka do toho dvouapůltisícového davu policie najet a každého, kdo nemá roušku, zatýkat, což by skončilo „obrovským masakrem“.
To je asi pravda, nicméně jiný postup si dovede představit třeba Petr Štěpánek z Hnutí Trikolóra, který situaci bedlivě sledoval a myslí si: „Kdyby tu demonstraci nechali doběhnout tak, jak byla naplánována, řečníci by se vypovídali, demonstranti by se vykřičeli a všichni by se pak spokojeně mohli rozejít do svých domovů. Pořadatelé, demonstranti i policie.“ Na svém Facebooku napsal, že za vyhrocení situace může právě nešťastný zásah bezpečnostních složek. „Hamáček a spol. ale nevěděli nic lepšího než asi tak v polovině rozhodnout, že tu víceméně poklidnou demošku rozpustí. Se stejným zdůvodněním, že se tu cosi nedodržuje, ji ale mohli klidně rozpustit, ještě než začala.“
Svůj názor na situaci ale přidal i ředitel pražské policie Tomáš Lerch. Ten podotkl, že policie nezakročila dříve kvůli ústavou zaručenému právu shromáždit se. „Sama skutečnost, že někteří někteří z účastníků shromáždění – a opakuji, že jen někteří – nedodrželi krizová opatření vlády, v žádném případě nebyla důvodem k zákroku ani důvodem k rozpuštění shromáždění.“
To, jestli by došlo k bitce s policií i po normálním ukončení demonstrace, se již nedozvíme. Ale těžko si představit, že by se „nejaktivnějším“ protestujícím například z řad fotbalových fanoušků Baníku Ostrava, kteří nejdou pro ránu ani nadávku daleko a epidemii k tomu obvykle nepotřebují, líbilo, kdyby přijeli na demonstraci, která by ani nezačala. Maximálně by možná celá bitka proběhla dřív…
Pokud totiž právě například fotbaloví chuligáni přijeli s cílem dát svůj nesouhlas důrazně najevo, čemuž by odpovídaly boxery, dělbuchy i jiná podobná výbava v jejich arzenálu, je těžké si představit, že by jen tak v klidu odešli. To už by ale byly v tuto chvíli jen spekulace.
Brzy po ukončení akce vybuchl první dělbuch, ozvaly se výkřiky na adresu ministra zdravotnictví „jebat Prymulu“ a několik účastníků se dostalo do potyčky s hlídkující policií. Konflikt poté přerostl do bitky s těžkooděnci na rohu Kaprovy ulice. Někteří fotbaloví fanoušci, kterých bylo mezi demonstranty podle odhadů zhruba 400 až 500, se snažili prorazit policejní kordon a vzduchem létaly odpadkové koše, dlažební kostky, petardy, a dokonce to vypadalo, že i kadibudky Toi Toi. Bitka trvala přibližně hodinu a policie při ní použila vodní dělo i slzný plyn.
I když se podle popisu v médiích jevilo, že se dostavily hlavně známé firmy z řad fotbalových ultras, které se dovedou porvat snadno a rychle, nemůže zapadnout skutečnost, že většina účastníků byli podle i podle ministra Hamáčka „v uvozovkách řádní občané“.
Na obrovskou část českých občanů totiž začínají tvrdě dopadat ekonomické důsledky restrikcí a takzvaných epidemiologických opatření, kvůli kterým je již prakticky osm měsíců ochromena ekonomika země. „Nějaké roušky mi jsou jedno, klidně je nosit budu, ale to, že jsem musela zavřít hospodu a přijdu o všechno, to mi jedno není a klidně tady budu skandovat do desíti,“ glosovala pro Seznam Zprávy padesátiletá Eva z Moravy. Nebo dvaapadesátiletá Martina: „Byla jsem servírka celý život, ale museli jsme na jaře zavřít a teď nás to zničilo. Nemám práci a do toho ještě splácím dluhy.“ Pravé důvody demonstrace, mezi kterými určitě nebyla touha se prát, shrnul i zmiňovaný boxer Ondřej Pála, jeden z hlavních řečníků na pódiu, který směrem k davu volal: „Zavřeli jste školy, sportoviště, restaurace, my to asi pár dní vydržíme bez piva. Vy vidíte zavřenou hospodu, milá vládo, ale já vidím servírku samoživitelku, která nemá práci a musí si teď půjčit, aby mohla jíst.“
Právě někde tady se může ukrývat odpověď na otázku, proč byl až dosud v Česku jako jedné z mála zemí, kde se utahují šrouby mnoha ekonomických aktivit, klid. A proč na rozdíl od jiných států občané ve větší míře seděli pokojně doma, sledovali strašidelné zprávy s rekordními počty nakažených a čekali, že již brzy zase všechno bude jako dřív.
Jinde prostě pochopili nebo pocítili důsledky toho, že nebude, mnohem rychleji. Třeba v Izraeli musel být vyhlášen zákaz vycházení a celostátní karanténa, protože stále více lid vycházelo do ulic. Po celé zemi, dokonce i před sídlem premiéra, se od léta zuřivě demonstrovalo a hrozilo celonárodní povstání. Protestování šlo ale ruku v ruce se stále tvrdšími opatřeními. Celostátní karanténou, nebo jak se teď říká „lockdownem“, se je podařilo jen trochu zmírnit.
Vystihl to například Amir Haskel, jehož červnové zatčení podle The Times of Israel v zemi, kde nezaměstnanost překročila již v dubnu dvacet sedm procent (poté klesla na současných zhruba 22), dosud trvající vlnu demonstrací odstartovalo. Tenhle veterán izraelského letectva zkritizoval na konci září stále se zpřísňující opatření, mezi kterými mělo přibýt i omezování práva demonstrovat. „Myslím si, že premiérovo rozhodnutí je jasným střetem zájmů. Jednoduše nemůže uvalit omezení na protesty, které jsou namířené proti němu. To rozhodnutí je založeno jen na jeho touze umlčet nás.“ Po celou dobu se ale protestuje v Německu či v USA, ale vzpoura hrozí i ve Španělsku a dalších zemích, kde se „zhoršuje“ nákaza.
V České republice přituhuje až v posledních týdnech. Až dosud si lidé vážnost situace, ve které se země nachází, tolik nepřipouštěli. Velká část občanů se spokojila s ujištěním vlády, že se o své občany postará a škody zaplatí, aniž by si položili otázku, jak dlouho může stát několikaměsíční prázdniny platit a co se stane, až platit přestane.
Některá odvětví, jako například kulturní podniky či gastronomie, již melou z posledního a stojí na pokraji kolapsu, nemluvě o turistickém ruchu. A stále více firem se uchyluje k propouštění, kterému se ještě v létě chtěly vyhnout. Do toho na konci října končí odklady splátek hypoték či sociálního a zdravotního pojištění. Stát sice slibuje, že vyplatí nějaké kompenzace podnikatelům a nastaví úlevy, ale po zkušenostech z jara víme, že tato pomoc zdaleka neběžela hladce a spousta peněz vůbec nebyla vyplacena nebo na ně málokdo dosáhl.
Podíváme-li se těmato očima na to, co se odehrálo v neděli na Staroměstském námětí, dalo by se říct, že si i mnozí Češi začínají uvědomovat, že placené prázdniny končí a jde do tuhého. Naproti tomu v létě byla o to větší pohodička právě proto, že si lidé mysleli, že se epidemie chýlí ke konci a po ní se všichni vrátí ke starým životům. A výdělkům.
Firmy vyčkávaly na podpůrných programech Covid či Antivirus, občané za zdánlivě ušetřené peníze na splátkách hypoték vyrazili do Chorvatska, na hory či jen na nákupy, a všichni svorně věřili vládě, že situaci vyřeší a v případě potřeby pomůže a zaplatí. Jenže matematika je neúprosná, a kde nic není, ani stát nedává. Všechno už totiž rozdal.
„Druhá vlna“ tak zastihla mnoho lidí nepřipravených. Místo času, který se dal využít k restrukturalizaci a přehodnocování byznysů, případně k hledání jiného, perspektivnějšího (v podstatě jakéhokoli) zaměstnání, nikoliv přežívání na dotovaném, ale neexistujícím pracovním místě, zkrátka příliš mnoho lidí vsadilo na přehnaně optimistickou kartu. Právě tento prolelkovaný čas nám teď zdá se chybí a náraz je o to tvrdší.
I pokud epidemie brzy skončí a přečkáme „nejhorší dva týdny“ do konce nouzového stavu, jak avizuje česká vláda, začalo části českého národa pomalu docházet, že starý svět končí a nic už nebude jako dřív. „Naostro“ to již řekl například bývalý prezident Václav Klaus: „ (…) Jestliže ekonomika padá, no tak my všichni, vy i já i váš kameraman tady musíme mít méně a ten opasek si utáhnout. (…) Proč prostě dneska nejsou lidi schopni přijmout, že když se stalo to, co se stalo, že opasky se nejen mají utáhnout, opasky jsou utaženy? (…) Jestli si někdo myslí, že to tvrdé rozpočtové omezení, které platí v každé rodině a u každého jednotlivce, neplatí pro stát, je to naprosto dětinský nesmysl.“
Každá epidemie jednou skončí, ale co bude po ní? Jako jedna z posledních zemí jsme se ale i my začali probouzet z koronavirové bubliny do nové, dosud nepoznané reality, kde platí: Na nic nečekej a zachraň se, dokud můžeš. Protože nikdo jiný to za tebe neudělá. Kdo to nepochopí, má bohužel smůlu.
