V IT odvětví existuje zažitý a populární pojem, který označuje odolnost aplikace proti akcím uživatelů, kteří většinou ani netuší, co dělají. Aplikace proto musí být odolná vůči nejrůznějším pokusům, které si vývojář sotva jen umí představit a nikdy by nenastaly, pokud by uživatel pracoval dle požadavků, jež sám koncipoval. Tomuto termínu se říká „blbuvzdornost“.

Existuje však ještě i jiná blbuvzdornost – odolnost proti pokusům o manipulaci neboli oblbování. Ať už ze strany firem, politiků či médií, ale i školství nebo církví. Tato schopnost se v dnešním systému a světě plném informací stává stále důležitější vlastností a podmínkou přežití. Pokud si ji totiž občané neosvojí, doplácejí na následky svých nesprávných rozhodnutí. A je celkem jedno, zda jde o nákup nekvalitního produktu, zvolení politické strany, která je vzápětí zneužije, anebo víru v církevní autority a jimi stvořený katechismus založený podstatně víc na domýšlení, překroucení, zatajování důležitých informací, manipulaci či jednoduchém chápaní duchovna nežli na pravdě. Jinými slovy, nejsme-li dostatečně blbuvzdorní, můžeme si být jisti, že si s námi někdo nepěkně pohraje.

Není jednoduché nebýt oklamaný a neklamat ve společnosti, která je na těchto „hodnotách“ de facto založená – nejsme totiž naučení prevenci a obraně. Oblbováni jsme neustále, od narození až do hrobu. Pro systém, ve kterém žijeme, není totiž nic příjemnějšího než vytvořit z lidí poslušné pracovní a konzumní automaty, žijící v iluzi svobody, které přestanou vnímat celu, v níž se nacházejí, a ztratí, případně ani nezískají schopnost kriticky myslet, o čemž samozřejmě nemají ani tušení. Zabudováním mentálních bloků, ořezáním reality, nad kterou se člověk zamýšlí, vytvořením korigujících mechanismů a naprogramováním daného jedince tak, aby pomocí norem, jež mu byly vytvořeny, kontroloval sebe i druhé, osoba přestává vidět pomyslné mříže vlastního omezeného uvažování a ani ji nenapadne, že existuje mnohem více věcí, o kterých nemá ani tušení. Jde o podobný postup, jaký praktikují sekty – jen je sofistikovanější, víceúrovňový, zákeřnější, pomalejší a prováděný v globálním meřítku.

 

 

Jestli jeden tvrdí, že černá je bílá, jde o hloupost, ale když to tvrdí milion anebo je to v televizi, černá se stává velmi rychle aspoň šedivou.

 

 

Schopnost kriticky myslet znamená nezávisle analyzovat podněty, vytvářet si vlastní názor a nepřebírat automaticky názor většiny, ani jej naopak nenegovat jenom kvůli tomu, aby byl jedinec odlišný nebo se zařadil do tábora, který je momentálně „in“. Paradoxně se právě lidem, kteří si na svém kritickém myšlení zakládají, často stává, že přes svou pýchu a pouhou slepou víru a příslušnost k nějaké skupině, jež je dle jejich názoru schopnější a inteligentnější než ostatní, nejsou kritického myšlení schopni.

Typickým příkladem by mohli být třeba voliči Karla Schwarzenberga, kteří v předchozích prezidentských volbách osočovali z neschopnosti myslet voliče Miloše Zemana, přičemž co se týče chování, argumentace, agresivity a naivity mezi oběma skupinami nebyl významnější rozdíl. Kritické myšlení nejsou žádné teze politických, vědeckých, skeptických, ateistických ani humánních spolků, které si tento pojem přivlastňují a obracejí ho proti svým ideovým nepřátelům.

Jak se tedy ale vůbec pozná člověk, který myslí kriticky, nebo se o to alespoň snaží? Určitě ne tak, že se přimkne k nějaké skupině a hlásá její názory – kriticky myslící jedinec si především klade následující otázky: a) co nebo kdo je zdrojem informace?, b) co vím o tomto zdroji?, c) proč byla informace prezentovaná právě v této podobě?, d) proč byla vypuštěna právě v tomto čase?, e) co bylo zamlčené?, f) koho se daná informace dotýká?, g) komu informace pomůže a koho naopak poškodí?, h) přináší informace něco nového? či i) je informace fakticky správná, úplná a lze nějak ověřit?
Kriticky přemýšlet rozhodně není jednoduché, a i lidé, kteří se o to snaží, musejí pravidelně čelit různým překážkám. Existuje poměrně hodně sociálně-psychologických faktorů, které naše snahy o kritické myšlení narušují. Abychom se jim však mohli účinně bránit, případně je odstranili, musíme je nejprve poznat.

 

1. Konfirmační bias

Poměrně záhadný a komplikovaný název skrývá jednoduše pochopitelný postup, který bohužel aplikuje většina lidí při střetu s novými informacemi a jich zpracováváním. Jakmile se seznámíme s novými skutečnostmi, interpretujeme si je prizmatem svého současného poznání a přesvědčení tak silně, až dojde k neutralizaci jakékoli změny, kterou by mohly vyvolat. Konfirmační bias by se dal nazvat i ohýbáním reality takovým způsobem, aby jakákoli informace namísto jejího nezaujatého posouzení potvrdila naše dosavadní přesvědčení.

Katolík zapracuje informace naznačující existenci rozličných vyšších bytostí do svého světonázoru jako potvrzení těch častí Bible, ve kterých se zmiňují andělé, a tím se utvrdí nejenom o její pravdivosti, ale i o správnosti své víry, náboženství a církve. Racionalista si jakýkoli negativní článek o šarlatánských praktikách v oblasti alternativní medicíny nebo esoteriky vyloží jako důkaz nemožnosti paranormálních jevů či technik, a tím se jen utvrdí v existujícím a již tak dost omezeném pohledu na realitu.
Téměř každý z nás aspoň občas podlehne tomuto zjednodušujícímu přístupu – protiklady ignoruje, ořeže či zahladí a potvrzující skutečnosti zveličí, rozvine, napojí na svoje současné teorie, filozofie a víru a pokračuje v už zaběhnutém vnímání reality, namísto abychom ke každé informaci přistoupili stejně a necenzurovali ji, neohýbali, netvořili líbivé závěry a dovolili jí narušit a obohatit naše dosavadní vidění světa.

 

2. Davová psychóza

Jednotlivec má přirozenou a vrozenou tendenci podléhat názorům a postojům většího množství lidí – čím víc jich je, tím snáze podlehne. Jestli jeden tvrdí, že černá je bílá, jde o hloupost, ale když to tvrdí milion anebo je to v televizi, černá se stává velmi rychle aspoň šedivou.
Nejnebezpečnější bývá davové šílenství při občanských nepokojích a konfliktech. Stačí hodit první kámen či strhnout první billboard a dav už sám bez rozmyslu zdemoluje všechno, co mu stojí v cestě. I proto jde o typickou taktiku agentů provokatérů.

 

 

Davová psychóza je rovněž nebezpečným protivníkem kritického myšlení... Foto Profimedia
Davová psychóza je velmi nebezpečným protivníkem kritického myšlení…
Foto Profimedia

 

 

3. Konformita

Konformní názory nevybočují z řady, jsou umírněné, tváří se moudře a dospěle, nevedou k žádným výraznějším změnám a udržují status quo. Konformita je dobrá pro společnost, která funguje, protože díky ní bude fungovat v téměř nezměněné podobě i nadále. Ve společnosti, která selhává, však konformita výrazně oddálí sociální procesy vedoucí k tak potřebným změnám. Konformní člověk potlačí svou individualitu a přizpůsobuje se ostatním. Má dojem, že koná správně, protože většina se podle něj přece nemůže mýlit anebo ubírat nesprávnou cestou. Důvody jsou různé – pohodlnost, lenivost, strach, nezodpovědnost, nejčastěji však potřeba zavděčit se a být oblíbený. Podobně škodlivý jako konformismus však může být i jeho opak, a sice neustálé vystupování proti všemu a všem, často už jen pro pocit vlastní důležitosti či nadřazenosti. Objevuje se nejčastěji u teenagerů, kteří chtějí být unikátní a zajímaví, ale nevyhýbá se ani českým prezidentům.

 

 

Antikonformismus za každou cenu je stejně škodlivý jako stádnost. Foto Profimedia
Antikonformismus za každou cenu je stejně škodlivý jako stádnost. Foto Profimedia

 

 

Ideálem je nekonformita, tedy ořezání obou extrémů. Dosáhnout tohoto stavu je nesmírně těžké, neboť to vyžaduje rozvahu, chladnou hlavu, nepodléhání vášním a velký přehled a hlavně nadhled. Konformisti vás budou vždy řadit k antikonformistům a antikonformisti ke konformistům.

 

Celý článek a dalších 7 překážek si můžete přečíst v tištěné či elektronické verzi Šifry 6/2015, která je skvělými tématy a zajímavostmi nabitá od začátku do konce. Po zakoupení vám přijde tištěná verze bez placení poštovného a dopravy až domů do schránky, v Česku i na Slovensku, elektronickou můžete číst ihned na svém PC, mobilu či tabletu kdekoli. Zakoupením přispějete jak na vydávání jedinečného časopisu, který píše o věcech, které hlavní média zásadně nezveřejňují, tak i na provoz tohoto webu. 

 

Anton Smataník, slovenský publicista a spolupracovník Šifry