On je zručný, disciplinovaný, vytrvalý a spolehlivý, ona šikovná, kreativní, impulzivní a vnímavá. Dohromady tvoří pár, který vybudoval unikátní české zlatnictví a šperkařství, kde je kvalita na prvním místě, protože „méně je někdy více“. 

Regenračné centrum

Vypadá to trochu jako filmové klišé. S mužem svého života se nejznámější česká zlatnice a designérka šperků seznámila na svatého Valentýna, když vyrazila s kamarádkou tancovat. Zatímco značná část populace potřebuje k tomu, aby je dostal někdo na parket, kapku něčeho ostřejšího, ona se musela napít až po tancování. Ke stolu totiž nakráčel vytáhlý mladík, zdvořile se zeptal, zda může dívky pozvat na drink, a postavil před ně lahev vodky. Poté špitl, že má s sebou ještě bratra Dušana. Ten se okouzlující tmavovlásce podíval do očí a pak to přišlo. Pronesl, že je mu dvacet, je zrovna na vojně, spadl z bagru, zlomil si páteř, rozvádí se a doma má dvouleté dítě. „Kdyby neřekl, že se rozvádí, tak bych do toho nešla,“ směje se Jitka Mlynarčík Kudláčková. „Tančili jsme na nějakou rockovou muziku a já mu povídám, že na tohle tančit neumím. I když byl po tom úraze hrozně hubený a nebudil zrovna moc důvěry, řekl, že to zvládneme, ať se nebojím.“

Od roku 1990 toho už zvládli mnohem a mnohem víc. Pár měsíců po seznámení odjela tehdy dvaadvacetiletá Jitka do Venezuely. Ano, to je ta země, kde se revoluce konají častěji než olympiáda, kam se mladá nadějná veslařka chtěla jednou probojovat. Když ale zjistila, že z ní šampionka zřejmě nebude, rozhodla se držet řemesla, kterým se vyučila, a vyrábět zlato trochu jinak. Proč ale zrovna v Caracasu, který zrovna bezpečností nevyniká? Jednoho dne dobrala antibiotika, osypala se a lékaři ji celou od hlavy až k patě pomazali nevábnou černou hmotou připomínající konzistencí i zápachem motorový olej se slovy, že jde o lupénku. Pochopila, že se takhle nevyléčí a že musí odjet do země s úplně jiným podnebím.

To chtělo pořádnou kuráž. „Asi jsem odvážná,“ usmívá se Jitka v zasedačce svého podniku v BB Centru na pražské Brumlovce, odkud celou dobu sledujeme přes prosklenou stěnu její kolegy zlatníky v dílně při práci. „Jednou jsem šla na psychotesty a vyšlo mi, že tam, kde ostatní zavírají dveře a schovávají se, já jdu dál. Dnes už jsem ale starší a moudřejší.“

Dušan Mlynarčík si pak všiml inzerátu, že česko-švýcarská firma hledá zlatníka do Jižní Ameriky. „Tak jsem letěla a za 14 dní bylo po nemoci.“ A na rok také po Dušanovi. Ten měl sice za svou milou přiletět, ale jelikož ve Venezuele, zemi s největšími zásobami ropy na světě, o které je velký zájem ze strany nejmenované mocnosti na severu kontinentu, zrovna vypukl tradiční státní převrat, musel si počkat, až přiletí ona domů. Mezitím si psali dopisy a volali. Mobily ani Skypy tehdy nebyly, a tak pěkně z budky, odkud protelefonovali jednu měsíční výplatu. Hodně se jí stýskalo, ale „když něco není snadné, o to víc si toho pak vážíš“. „Brečela do telefonu, tak jsem jí říkal hele, Jitko, neřvi, stojí to stovku za minutu,“ vzpomíná její muž, který co chvíli odbíhá za klienty.

Dušan, který se ještě na střední oženil se spolužačkou, aby ji nepřivedl do řečí, když už ji přivedl do jiného stavu, potřeboval uživit mladou rodinu, a tak začal ještě při škole makat v restauraci U Supa v Celetné, neboť jestli měl někdo za minulého režimu slušné peníze, pak to byli díky poločernému systému podnikání číšníci. Po revoluci ještě chvíli zůstal a poté si se třemi kolegy otevřel malou restauraci v Michli. I když byl vždycky jedničkář, fascinovala ho manuální práce a chtěl jít na skláře, truhláře či zedníka. Maminka, která dělala v polepšovně, ale byla tvrdě proti, a tak se dostal na výběrovou střední školu. Osud ho však stejně zavál do hospody a především do zlatnictví. Kromě Jitčiných půvabů mu totiž učarovalo i její řemeslo.

Ve zlatnické dílně JK Jewels je stále živo. Foto archiv

Ještě před odjezdem do daleké Venezuely vyzvedával Jitku v tehdejším zlatnictví Soluna ve Vodičkově ulici v místech, kde dnes stojí McDonald’s. „Jednou vyšla ven ve špinavém tričku, že nestíhá a musí ještě něco dodělat, a tak jsem šel s ní. Sedla si k tomu, zapálila oheň, v ruce držela kus divného železa. Projevila se ve mně ta skrytá touha něco vyrábět, nadchlo mě to. To divné tmavé železo bylo zlato před opracováním. Během chvíle přišlo žíhání, válcování, sletování a vznikl základ na klasický snubní prsten. Nádhera.“ Kdyby měl jen trochu víc času, tvrdí, že by se ke všem svým povinnostem šéfa rodinné firmy JK Jitka Kudláčková Jewels dnes rád vyučil ještě zlatníkem, aby to uměl taky. Jeho žena na něm nejvíc obdivuje právě neobyčejnou zručnost a všestrannost. „On je neuvěřitelnej, všechno umí. Začne třeba kutit rozbité auto. Vyndává jednu součástku za druhou, až si říkám, že určitě neodjedeme domů. Několik hodin u toho vydrží a kutí a kutí a kutí. Večer zavolá, že jedeme. Ničeho se nebojí. Rukama, hlavou, nic pro něj není překážka.“ A se smíchem dodá: „Často mu říkám: Nechceš jít někam pracovat? Tebe by určitě zaplatili a já tu budu mít klid.“

Když ty dva chvíli pozorujete, pochopíte, že jsou oba úplně jiní a občas by se nejradši přizabili. I proto se jednou na čas rozešli, než zjistili, že si chybí a „víc věcí jim vyhovuje, než nevyhovuje“. Když Dušana Jitka na půl roku odstřihla od firmy a neměl svůj obvyklý zápřah, naučil se aspoň pořádně anglicky. Jeho disciplinovanost a spolehlivost a její kreativita a umělecké bohémství se dobře doplňují, ale museli se naučit zaměřit spíš na silné stránky toho druhého než na slabiny. „Ona vnímá věci velmi emotivně, tihle umělci bývají nedisciplinovaní, nekonsolidovaní, impulzivní a nedodržují nastavené struktury. Ale Jitka měla vždycky určitý nadhled a pomohla mi třeba, když jsem měl jeden čas problémy s alkoholem nebo jsme si nevěděli rady. Zavelela třeba a šli jsme k psychologovi. A já zase, když upadala do nějakého splínu nebo byla bezradná, jsem to dokázal táhnout vůlí a překonat to,“ vysvětluje Dušan Mlynarčík.

Děkuji ti

Po návratu z Caracasu Jitka hýřila nadšením a všude vykládala, že bude vyrábět krásné šperky s velkými kameny. Nikdo jí ale nerozuměl, protože u nás se drahé kameny v té době ještě nepoužívaly a ve srovnání s námi byla Venezuela šperkařský ráj. A nejen to. „Týkalo se to i vztahu muže a ženy. Viděla jsem, že tam muži jdou a koupí ženě krásný šperk k narozeninám nebo k Vánocům a obdarují ji a žena je šťastná a na svého muže hrdá. A s tou hrdostí pak ten šperk nosí. To jsem chtěla zavést i u nás.“

A jak se jí to za těch skoro 30 let povedlo? Malinko se zachmuří. „Češky pořád neznají svoji hodnotu, lidé tady na sobě zbytečně často hledají jen chyby. Krásné je, když přijde muž a daruje ženě šperk třeba za miminko nebo k výročí. Čeští muži ale neumějí moc děkovat, že mají pravidelně snídani a vyžehlenou košili; jde o to, aby si uvědomili, co doma mají. A třeba poděkovali za těch deset patnáct společných let šperkem, ocenili ji.“

Dobrý šperk se pozná tak, že má hodnotu i za desítky let. „Někdy za mnou přijdou klienti se starými šperky, ale nemá to žádnou cenu. Někdy se ale stane, že má. Pomůžu jim to roztřídit. Já vyrábím šperky tak, že vím, že až s tím jejich děti někam takhle přijdou, že jim stoprocentně řeknou, že tohle hodnotu má.“ Problém je však s tím, že Češi podle Jitky nedokážou stále rozpoznat kvalitu. „Nejlépe ji poznáš tak, že jsi s ní v kontaktu,“ říká a vysvětluje mi, že šperk je i zajímavý komunikační nástroj a pro ženy určitá „zbroj“. Při pracovních schůzkách přitahuje pozornost, a tak se lidé nedívají pořád přímo na ženu, do očí nebo nedej bože jinam. Přikyvuji, protože se přistihnu, že od začátku nemohu odtrhnout zrak od fantastických Jitčiných náušnic z kolekce s názvem Organické motivy.

Dianka si chtěla, ještě než odešla s maminkou Jitkou domů, zatočit kličkou. Klenot inspirovaný Fabergého vejcem se tak otevřel jako růže a začal hrát Smetanovu Vltavu. Tatínek Dušan to jistí pohledem. Foto Šifra

Jak si ale zvykat na kvalitu, když jsme většinou obklopeni šuntem a v záplavě tun zboží je obtížné koupit cokoli, co není šizené nebo otrávené? S postupujícími roky je to prý paradoxně horší než lepší. „Nechci, aby to vyznělo příliš negativně, ale mám pocit, že jsme se za ta léta jako společnost tolik neposunuli a nevyužili jsme možnosti, které jsme měli,“ myslí si Jitka Kudláčková, která ze svého cíle neslevila nikdy ani o píď. I proto patří její krásný obchod s dílnou, který vypadá i díky posuvným stěnám moderně, elegantně až futuristicky, ale přitom útulně, k naprosté špičce. Nedávno o ní coby top evropské designérce dorazila natočit dokument třeba francouzská televize.

Začátky ale byly zatraceně těžké. Nejprve šperky žíhala, tavila a letovala Jitka v pronajaté garsonce, později v sušárně paneláku. První klienti byli Dušanovi kolegové číšníci a hosté z restaurace. Kromě toho obcházel mladý pár s Jitčinými výtvory obchody. Na radu jedné zlatnice, Jitčiny bývalé šéfky ve státním podniku Soluna, si po čase otevřeli první obchod – jelikož neměli Dušan s Jitkou zkušenosti, tak sice na frekventované, ale obchodně naprosto nevhodné Husitské ulici na Žižkově. „Otevřeli jsme a oni začali opravovat všechny okolní domy. Všude lešení a Jitku to úplně položilo. Seděla a brečela, že je to v prdeli. Chvíli jsem na ni koukal a říkal jí: Tak toho využijeme. Udělal jsem plachtu, natáhl ji na lešení a měli jsme obrovskou reklamu,“ vzpomíná Dušan, který přebíhal mezi zlatnictvím a svou restaurací a běžně pracoval šestnáct až osmnáct hodin denně.

Neflákala se ani Jitka. Brzy přesunuli obchod z Husitské na souběžnou Seifertovu, kde jezdí tramvaje a šrumec je zde o poznání větší, a tudíž i obraty. Ty se zvedly až pětinásobně. „V podnikání jsou obrovské stresy. Nebyl to a není jednoduchý život, oba jsme extrémně pracovití. Makala jsem do půlnoci, i v devátém měsíci jsem dělala úplně všechno. Za stolem, prodávala jsem, chodila na pochůzky. Až poslední den jsem si řekla, že je mi divně a že tam nepůjdu a šla jsem rodit. Za dva měsíce jsem byla zpátky v práci i s postýlkou.“ A když museli před Vánoci propustit prodavačku, protože kradla, pověsili si malého Filípka do kapsy na tělo a prodával s nimi. „To bylo fantastické, protože jak tam chodilo hodně lidí, získal velmi silnou imunitu a nikdy není nemocný,“ bere Jitka nelehké počátky s nadhledem. V televizi viděla dokument o podnikatelích v Americe, kde jeden byznysmen vyprávěl, že první čtyři roky neměl ani víkend. „My jsme víkendy měli, a tak jsem pochopila, že jsem na tom dobře a nevadilo mi pracovat přes týden do noci.“

Odměnou za dřinu je Mlynarčíkovýmpředevším svoboda a volnost, kterou by jako zaměstnanci nikdy nezažili. Nic ale nenízadarmo. „Nedělámi problém hodně máknout, ale pak se třeba někdy v půlce týdne sebereme a vyrazíme na prodloužený víkend na chalupu. Máme dobrý tým a třeba vedoucíprodeje Eva ví, co je perfektnípřístup ke klientovi. Lidi už dneska chodípřímo za ní,“ říkáDušan, který se spolu s Jitkou rozhodl vsadit na v těchto končinách zcela neobvyklou strategii– kvalitu místo kvantity.

Mají totiž jenom jeden dechberoucí obchod spojený s dílnou o velikosti 400 metrů čtverečních – nikde jinde jejich originální šperky k dostání nejsou; s výjimkou eshopu. Už rok a půl ale připravují nový a nespustí ho, jak jinak, dokud nebude úplně perfektní. Do BB Centra na Brumlovce, nedaleko stanice metra Budějovická, tak jezdí zákazníci třeba z Olomouce.

Méně je více

Před 20 lety dostali Dušan s Jitkou nabídku mít zlatnictví v OC Nový Smíchov, které se tehdy mělo otvírat, a také do centra na Černém Mostě; obě dnes patří k těm nejúspěšnějším. „Přijeli jsme na Čerňák, ukázali nám rozkopanou louku a řekli, jestli tam nechceme jít, že tam bude obchoďák. Šli jsme domů a po cestě jsem kroutil hlavou, že to jsou nějací magoři, kdo by jezdil nakupovat někam na pole,“ vzpomíná Dušan. Až za pár let, i díky častějším výjezdům do ciziny, pochopil, co to vlastně je to obchodní centrum. Trend byl jasný, a tak otevřeli obchod kromě „Seifertky“ nejprve ve Slovanském domě a pak v obchodním centru na Floře. V té době je začala oslovovat centra z celé republiky. „Uvědomili jsme si, že bychom mohli mít z fleku třeba 20 obchodů. Ale řekli jsme si, že to takhle v žádném případě nechceme. Že radši v menším, ale lépe,“ vysvětluje Dušan. „Znali jsme totiž ředitele jednoho českého zlatnictví, které během krátké doby otevřelo asi 40 obchodů po celé republice, a viděli jsme, jak je to těžké ukočírovat, problémy se zaměstnanci, s kvalitou… A že už to ani nejsou schopni vyrábět a dovážejí z Číny.“

Dušan s Jitkou nakonec udělali pravý opak. Zavřeli i obchod s dílnou na Seifertově ulici, i obchod na Floře, a vybudovali a nechali si jediný reprezentativní prostor na zmiňované Brumlovce, v budově s názvem Filadelfie. Vzhledem k poloze to byl obrovský risk. „Do té doby se nám dařilo a každý rok byl lepší. Byli jsme přesvědčeni, že klienti za námi přijdou. Jenže pak přišla ekonomická krize. Najednou nám chyběly peníze, abychom to dotáhli. Prodali jsme i byt, což Jitka nenesla úplně lehce. Přesvědčil jsem ji ale, že to bude dobré. Přečkali jsme to a klienti tu změnu začali postupně přijímat,“ vzpomíná Dušan, který si uvědomuje, že se nový obchod chytil především díky tomu, že lidé značku JK Jitka Kudláčková Jewels již znali a firma měla něco za sebou. A hlavně proto, že se zde každému klientovi i prstenu věnují osobně a na sto procent.

Zlaté české ručičky (podle Jitky máme na rozdíl od některých jiných národů a kultur základy v řemesle z raného středověku) ještě neumřely, ale i díky tragickému školství mají namále. Jitku učili řemeslu za komunismu ještě mistři z doby první republiky, kteří už dnes nežijí. Úroveň oborů jde tak rapidně dolů a výjimkou není absolvent, který se přijde ucházet o práci, ale neví, jak se drží zlatnické nástroje. Tým JK Jitka Kudláčková Jewels je dnes mezinárodní a šperky zde kromě Jitky tvoří třeba Čechoameričan David G. Hrubec, který získal ocenění za design ve Spojených státech amerických, Arméni či Slováci se zkušenostmi ze světa. „Vyrábíme kvalitní věci za dobrou cenu. Když už dám za něco peníze, tak chci, aby to mělo kvalitu. Není příjemné, když se rozbije po pěti letech televize a musím si koupit jinou,“ vysvětluje perfekcionistka Jitka, která má v nabídce jak exkluzivní kousky za desetitisíce, tak  v jednotkách tisíc, aby si mohli kvalitní ručně vyrobený šperk s drahými kameny dovolit i lidé s běžnými příjmy.

Opravdový zlom v práci JK Jitka Kudláčková Jewels ale nastal až v roce 2010, kdy Jitku oslovila známá italská značka, aby prodávala jejich kolekci. Nadšeně souhlasila, protože chtěla po otevření prodejny v BB centru něco extra. Italové ji pozvali na veletrh do Basileje, kde vystavovali a kde se měly domluvit podrobnosti spolupráce. „Kolekci mi ukazoval syn majitele, který firmu mezitím prodal nějaké nadnárodní společnosti, a začala jsem cítit, že ta práce není na úrovni, na které bych chtěla ty šperky mít. Nedomluvili jsme se a pak, jak jsem se procházela tím veletrhem, jsem velmi silně pocítila vnuknutí: Vrať se okamžitě domů, sedni si, navrhni si vlastní kolekce a začni je dělat sama.“ Prohlížím si zrovna krásný prsten ve tvaru motýla ve výloze a ptám se, proč to takhle nedělala už dávno. „Jako děti jsme nebyli chválení, nebyla nám dodávána odvaha, abychom do něčeho šli, tak to prostě je.“ To je fakt, taky by mě ještě před pár lety ani nenapadlo, že dokážu každý měsíc napsat časopis…

Vejce pro carevnu

Jakmile myšlenku na vlastní kolekce přijala Jitka za svou, začaly jí chodit nápady. První kolekce Viva Vision Small Planets se nesla v duchu ženského pohledu do vesmíru. Vzdala hold osobnostem, které předběhly lidstvo a dost se u toho nadřely. „Někdy ve 14 letech jsem přečetla knihu Who is Who, Kdo je kdo, a tam byli všichni. Velmi to na mě tenkrát zapůsobilo a ten prožitek jsem otiskla do nové kolekce.“ Objevil se v ní nejen Ježíš a Buddha, ale třeba také Komenský, který „přišel o rodinu, děti, o všechno, majetek mu shořel, a přesto šel dál“. Kolekce, která byla úplně jiná, než na co byli do té doby zákazníci zvyklí,  se líbila hlavně mužům, kteří šperky kupovaly svým ženám-vizionářkám, od nichž čerpají inspiraci. Další kolekce zase vznikla poté, co se Jitka dozvěděla, že z našich luk mizejí motýli. Část z prodeje motýlích šperků šla nadaci, která se o motýly stará, a na louku, kterou zlatnictví JK Jitka Kudláčková Jewels podporovalo, se vrátilo 40 % motýlů. Velký úspěch sklidila i kolekce inspirovaná fascinujícími vlastnostmi vody, ke které lidé dostávali knížku pro děti, aby věděli, co všechno voda umí – například nést informace.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našen eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Jitka na chvíli zmizí a vrací se s něčím, co mi vyrazí dech – klenot inspirovaný Fabergého vejcem z bílého zlata. První zlatý skvost z dílny německo-ruského zlatníka Carla Petera Fabergého ve tvaru velikonočního vejce s překvapením uvnitř objednal roku 1885 car Alexandr III. jako dar pro svou ženu Marii Fjodorovnu, k 20.výročíjejich zasnoubení, a až do konce svéhoživota svémanželce u příležitosti velikonoc věnoval další. Celkem jich carevna dostala devět.

Jitka Kudláčkovázačne točit kličkou, načež se vejce na motivy Alfonse Muchy, zdobenéčeskými granáty a vltavíny, usazenéna dřevěném podstavci z českélípy se znakyČech, Moravy a Slezska, začne otevírat a změníse v růži, to vše za tónů Smetanovy Vltavy. Nádhera. Celý poklad vytvořil od A až do Z David G. Hrubec, podle Jitkyčlověk renesančnídoby, na přáníklienta, který jej věnuje u příležitosti stoletého výročírepubliky svojíženě. Sto dvacet sedm dílů, kterédo sebe musely přesně zapadnout.

Podle Dušana a Jitky je podobnázakázka raritou, ale perfektníukázkou a důkazem, žečeskéřemeslo ještě nevymřelo. Snadnéto ale nebylo, říkáJitka Mlynarčík Kudláčková: „Nejdřív jsme mysleli, že to budeme mít za půl roku hotové.Trvalo to nakonec rok a půl a David na tom strávil 2000 hodin. Dělala jsem si z něj legraci, že žena má miminko za devět měsíců a on seděl na vejci rok a půl. Moc se nesmál. Byla to ohromná dřina.“

Tento článek vyšel v únorovém měsíčníku Šifra, číslo 2/2019. Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra