Proč média rozpoutala koronavirové šílenství? Proč lidi dělají přesně to, co po nich obchodníci chtějí? A co by se dělo, kdyby se dělo něco vážnějšího?
„Raději umřu hlady, než abych snídal s Andrejem Babišem,“ odpověděl podle novinářů Miroslav Nosek, oblíbený starosta Miletína, když jej Úřad vlády pozval na setkání s českým premiérem v náchodském hotelu Beránek při jeho únorové návštěvě. Pokud ale člověk čte česká a světová média pravidelně, musí chtě nechtě nabýt dojmu, že brzy zemřeme hlady všichni, bez ohledu na politické preference. A to i ti, kteří korporátní média nečtou či o jejich práci, věrohodnosti a motivaci nemají příliš valného mínění.
V lednici nám zbylo výborné kuře na paprice, a tak jsem vyrazil 27. února do obchodu pro těstoviny. Byl čtvrtek, kolem poledního, kdy bývá provoz volnější, ale u regálů jsem se stal svědkem hotového božího dopuštění. „Táto, jen vem ještě jednu polohrubou,“ vyzvala asi padesátiletá dáma svého manžela tónem, který nepřipouštěl „tátův“ odpor. „Copak máš málo?“ pomyslel jsem si při letmém pohledu do košíku, kde měla vyskládaných již asi dvacet balení. Než by madam stihla všechno spotřebovat, pokud tedy náhodou nehodlala péct velikonoční mazance pro celý Středočeský kraj, zásoby by jí nakonec rozežrali moli, mravenci nebo zub času.
Mnoho dalších nakupujících se nenechalo v ničem zahanbit – košíky narvané k prasknutí přetékaly konzervami vepřového ve vlastní šťávě, rýží, Vitanou, která vaří za ně, cukrem, jenž se sypal z potrhaných obalů, a bohužel i všemi těstovinami. Předražené a lepkavé špagety nejmenované značky mezi ně nepočítám. A tak jsem si celý šťastný koupil aspoň rohlík.
Ačkoli obecně platí, že únor je v celém roce obchodně nejslabším měsícem, právě média letos dokázala svým majitelům, investorům a inzerentům vydělat tolik peněz, že pro spoustu obchodníků znamenal bez přehánění druhé Vánoce. A stačilo k tomu jedno jediné slovo – koronavirus.
Pod nebývalým náporem se octly všechny kamenné řetězce. Jedna z prodavaček novinářům sdělila, že výjimkou nejsou ani nákupy přesahující deset, a výjimečně i dvacet tisíc korun. Tesco hlásilo nárůsty prodejů v desítkách procent, řetězec Albert začal využívat služeb krizového štábu… Dařilo se též internetovým obchodům. „Za dva dny jsme prodali zboží jako jindy za týden,“ uvedla Zdeňka Kuhnová, mluvčí internetového obchodu Rohlík.cz, který vozí potraviny lidem až domů. Podobně na tom byl jeho konkurent Košík.cz. „Dokonce to překonalo vánoční špičku,“ uvedl mluvčí společnosti František Brož. „Museli jsme udělat nějaká opatření, takže například lidé nemohou objednat cisternu vody, ale pouze množství odpovídající běžnému nákupu. Pokud by to mělo trvat dál, některé potraviny mohou být nedostupné, ale to je otázka dodavatelů a je to stejné pro všechny obchody.“ Jeden výtečník se snažil přes eshop objednat půl tuny zboží…
Ale nešlo jen o potraviny. Eshop Mall.cz dokázal kvůli koronaviru v Česku za jediný den prodat 10 000 roušek a lékárny jsou na stonásobku obvykle prodaného množství. Ke zklidnění situace nepřispěl ani náměstek pražského primátora Petr Hlubuček (STAN), jenž si svoji politickou polívčičku přihřál tím, že začal do médií vykřikovat cosi o tom, že pokud budou zavedena mimořádná opatření, Praha zváží omezení prodeje potravin na osobu.
Konec světa?
Pamatujete si ještě na „máselnou paniku“ v roce 2017? Zatímco v srpnu stála kostka másla běžně 35 až 40 korun, stačilo vhodné „píárové“ využití novin a televizí a rázem se cena vyšplhala skoro na dvojnásobek. Chvíli za to mohli Číňané, protože spotřebovávají víc mléka, potom zase vysoká cena smetany. V září už troubil do novin ředitel mlékárny Madeta Milan Teplý, že se zákazníci musejí připravit na skutečnost, že máslo za třicet korun je minulostí a vyšplhá se až na 70 korun. Nakonec vyšlo najevo, že se vůbec nezměnily výkupní ceny mléka, ale zdražovali výhradně potravináři a řetězce. Spirálu se osvědčeným stylem „kupujte, nebo to bude ještě dražší“, podobně jako třeba nedávno u hypoték, povedlo roztočit dokonale.
Po mediální masáži vzali Češi, kteří z různých důvodů – a prožitá válka příslušníků starších generací je jen jedním z nich – milují narvané lednice, mrazáky a spíže, obchody ztečí. Udělali tak přesně to, co po nich obchodníci chtěli – začali kupovat jako zběsilí. Tedy přesný opak toho, co radila mohutná lady Brienne malé Arye Starkové ve skvělé sondě lidských povah a mocenských hrátek, kultovním seriálu Hra o trůny: „Nechoď tam, kam tě nepřítel vede.“
A tak nejenže nezbylo máslo na ostatní, protože ho lidé skupovali po krabicích, jež pak rvali do mrazáků, ale vyšponovali tím cenu výrobku do absurdních výšin. Pokud by na tuto profesionálně připravenou marketingovou kampaň zákazníci nereagovali a koupili si jedno máslo na týden jako předtím (kolik másla asi tak člověk dokáže sníst?), cena by šla okamžitě zase zpátky dolů, nikoli ještě více nahoru, jak si přál pan Teplý.
Dneska stojí máslo pětatřicet korun jako tenkrát. Někdo by mohl namítnout, že pouze v akcích, jenže je třeba si uvědomit, že české akce nikdy nebyly slevové. Naopak, právě v akcích, kterých jsou všude desítky a stovky, se zboží prodává za reálnou cenu – prostě stojí tolik, kolik by stálo normálně, kdyby nebyl český trh úplně pokřivený, obchodníci nedělali z lidí hlupáky a ti tuto roli vděčně nepřijímali. Vždyť kdo by – už z principu – kupoval něco, co běžně stojí 35 korun, za padesát? Podobně jako u másla se často mluví o rostoucích cenách mléka, reálně (tedy v akcích) ale stojí trvanlivé mléko kolem deseti a čerstvé kolem 16 korun.
České a světové hromadné sdělovací prostředky na jedné straně o nejdůležitějších věcech, které se dějí doma i ve světě, často mlčí nebo je filtrují. Každý den od roku 2015 jsme například byli svědky propagandy, která stále dokola omílala, jak je pro Velkou Británii nebezpečný odchod z EU. Hrdý Albion, jak se Spojenému království přezdívá, prý bez Bruselu nepřežije, a pokud rovnou nezkrachuje, tak se zcela jistě propadne do nicoty, chudoby, chaosu a bezvýznamnosti. Celý mediální hlavní proud přesvědčoval britskou a světovou veřejnost o tom, že tento „konec světa“ nesmí za žádnou cenu připustit. Britové přesto měli svoji hlavu; po odhlasování brexitu o rok později tak nastala druhá fáze mobilizace a dennodenního přesvědčování lidí novináři a politiky, že se rozhodli špatně, jejich rozhodnutí by s mělo zrušit, a pokud se brexit skutečně realizuje, Brity čeká katastrofa.
A co se stalo, když k vystoupení Britů z EU po dlouhých obstrukcích na konci letošního ledna skutečně došlo? Kromě toho, že se po Británii a brexitu v médiích slehla zem, vůbec nic.
Když je ale na straně druhé potřeba přitlačit, média dovedou naopak z kdejakého pšouku vyrobit pomyslnou kuličku. Právě schopnost hromadných sdělovacích prostředků strhnout a „nadchnout“ davy pro jakoukoliv myšlenku, od války v Iráku po vykupování supermarketů, a ovlivnit nejen veřejné mínění, ale především také spotřebitelské chování, patří mezi hlavní důvody, proč je tak rádi jako nástroj využívají farmaceutické, potravinářské, ropné, průmyslové, finanční a jiné korporace. Ostatně právě proto jsou média součástí jejich neprůhledných impérií – jde o nejlepší možný nástroj, jak zařídit, aby co největší množství lidí vědělo, co si mají myslet a co mají dělat.
Ve tvaru korony
Nejnověji dokázal rozpoutat podobné nákupní šílenství a rozhýbal světovou ekonomiku jeden nový virus ve tvaru sluneční korony. Pokud by média kvůli koronaviru v Česku, na Slovensku, v Rakousku, v Číně či Itálii nevyvolala planetární paniku, probíhal by podobně jako chřipková epidemie, možná o něco hůř, ale život by běžel jako dřív. Lidi by normálně pracovali, kupovali si jedno máslo a jedny špagety.
Jenže to by nesměli koukat na televizi a číst noviny. Pokud by chtěla média, zdravotníci a politici veřejnost opravdu seriózně informovat, mohli by paniku tlumit třeba dovětky, že jsou nebezpečné i jiné infekční nemoci, nikoli napětí šponovat. Stejně tak působí poněkud zavádějícím dojmem, je-li jako „oběť koronaviru“ označen například pětadevadesátiletý muž, který trpěl například chronickým srdečním selháním, a mnoha dalšími zdravotními neduhy. Vážně nemocí byli i ostatní nakažení koronavirem, kteří zemřeli. V článcích je sice korektně uvedeno, že měli další vážné nemoci, ale celý den slyšíte jen „další oběť koronaviru“… To psychice určitě nepřidá. Podobně jako nikdo neumírá přímo na chřipku, neumírá se ani přímo na koronavirus. Lidé v souvislosti s jakoukoli infekcí dýchacích cest obvykle odcházejí proto, že jsou chronicky nemocní či jinak dlouhodobě oslabení, a virus pro jejich imunitu znamená jen pomyslnou poslední kapku.
Podobně se informovalo i o začátcích infekce v Itálii, kde se čísla výrazně liší od jiných zemí. Jako první zde zemřel osmasedmdesátiletý muž s rakovinou, následovala jej šestasedmdesátiletá žena; k nim se přidala starší žena, která trpěla rakovinou; další muž z Bergama byl hospitalizován v nemocnici kvůli jiným onemocněním a koronavirus, kterým se tam nakazil, jej dorazil. Stejně jako osmdesátníka, jehož do nemocnice v Brescii přivezli s infarktem. Samozřejmě to neumenšuje vážnost situace, každopádně je rozdíl mezi tím, když chcete lidi uklidnit, a když informaci bulvarizujete.
A teď si představte, že by se takhle nepsalo o koronaviru, který nikdo nezná, ale vyměnil by se třeba za nějakou chřipku. Informovalo by se podobným stylem o každém jednotlivci zvlášť?
Skutečná chřipka má přitom statistiky výrazně horší. V jednom z nemnoha pravdivých článcích, které však bohužel zanikly v záplavě těch, jež šíří virtuální nebezpečí, vysvětlila, jak se věci mají, přímo šéfka oddělení klinické mikrobiologie, virologie a biodiagnostiky při univerzitě v Miláně. V tom Miláně, kde probíhá kvůli pár lidem s rýmou a kašlem hotové šílenství. „Je zbytečné panikařit. Jen minulý týden jsme měli okolo 217 úmrtí na sezonní chřipku a asi 5600 případů této nemoci,“ řekla reportérům Českého rozhlasu Radiožurnál v době, kdy mělo koronavirus 400 lidí.
Bylo zajímavé pozorovat, co to udělalo s chováním lidí v obchodech. V kauflandím letáku inzerovali čisticí prostředky na jarní úklid s třiceti- a padesátiprocentní „slevou“, tedy za normální cenu. Nezbyl na mě ani jeden! Bylo moc smutné v obchodě pozorovat, jací jsou lidi pod tlakem sobci. Dělej, táto, než nám to seberou. Narvi tam tu mouku, vezmi i to poslední balení, i když to vůbec nikdy nepoužíváme a používat v množství větším než velkém stejně nebudeme. Ale co ti ostatní?
Tohle všechno se prosím dělo, když se nic moc vážného nedělo. Co by se asi tak dělo, kdyby se dělo něco vážnějšího? Po tom, co jsem viděl, se obávám, že by se lidi byli schopni v obchodě kvůli balíčku mouky porvat. Zboží je přitom všude tolik, že kdyby si všichni koupili jen to, co potřebují, případně měli u některých základních potravin dlouhodobou a průběžnou drobnou rezervu, dostalo by se na každého. A ještě by zbylo. To, že paniku rozvířila a přiživila média, je sice pravda, ale úplně všechno se na ně taky svést nedá.
Jedna věc je, jak lidé reagují na mediální hysterii, jiná otázka ovšem je, proč byla tato hysterie vyvolána. O tom se dočtete více v dalším článku.
