Nechal jsem se zaměstnat jak prodejce vánočních stromků z Vysočiny ve Faustově domě, a zažil tak velmi zábavnou a poučnou sociologickou sondu do českých povah, partnerství a domácností.
Nervózně přešlapuji před Faustovým domem na pražském Karlově náměstí. Německý vzdělanec, jenž uzavřel smlouvu s peklem, v barokním paláci sice osobně nebydlel, ale věci se tu děly vskutku čertovské. Na místě dávného pohanského popraviště se alchymií a magií zabýval jak první známý majitel Edward Kelley, podvodník a nedostudovaný magistr, jemuž v rodné Anglii uřízli uši a v Čechách si při dvou útěcích z vězení zlomil postupně obě nohy, tak jeho další vlastníci.
Tajemné pověsti domu asi nejvíc přispěl Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk, který zde měl několik přístrojů zhotovených na principech optiky, elektřiny a magnetismu, figuríny pohybující se na natažené pero či samouzavírací dveře. Při jeho chemických pokusech prý šlehaly plameny vysoko z oken a o řádění ďábla v tomto domě mluvila celá Praha. Fámy jen podpořil na přelomu 19. a 20. století kaplan sousedního kostela, který byl vášnivým sběratelem předmětů souvisejících se smrtí, jako jsou lebky nebo zbytky šibenic. V té době dům koupila Všeobecná fakultní nemocnice, jíž patří dodnes.
Mě ale zajímá majestátní brána z 18. století, která hned vedle růžového Faustova domu směřuje do zahrady kostela sv. Jana na Skalce. Za ní se totiž ukrývá jiný magický prostor – místo, kde se už deset let prodávají vánoční stromečky.
V 8.20 je brána nedobytná. „Já se omlouvám, ale do půlnoci jsem s přítelkyní vyráběl vánoční ozdoby, a navíc jsem si zapomněl nůžky. Nůžky a čelovka, to je nejdůležitější věc,“ vítá mě před mojí první směnou prodejce stromků Vilém Herčík. (A taky jägerovky, jak mi dobře poradil.) „Máme sice oficiálně od osmi, ale ještě nikdy se nestalo, že někdo přišel pro stromek před půl devátou,“ vysvětluje vystudovaný zahradník, který rostlinami, přírodou a vším, co s ní souvisí, doslova žije. Od března do listopadu se v jedné firmě stará o údržbu zahradních ploch, ve zbytku roku pak zastřihává sady. Jasný má i program na prosinec…
Ač je Vildovi teprve čtyřiadvacet, se svým o čtyři roky starším bráchou Josefem tu kroutí již osmou sezonu. Právě za nimi mě poslal Robert Šíma, majitel firmy Abies Vysočina, která patří mezi největší pěstitele vánočních stromků u nás. Na plantážích na Jihlavsku rostou stromky dlouhých osm let, než zamíří do skladu za Prahou a odtud pak na jedno z prodejních míst označených žlutozelenou cedulí České stromky či Stromky z Vysočiny. Pokud uvidíte tuhle ceduli, můžete si být jisti, že vaše jedlička nepřijela z Dánska, které jedlemi zásobuje celou Evropu.
Zatímco si ale Dánové nejlepší stromy nechají pro sebe nebo je dovezou Němcům či Rakušanům, na východ putují ty horší. Pěstované mimochodem na písčité půdě, kde by bez půl tuny chemie na hektar nevyrostla ani větvička. „Původní myšlenka byla vypěstovat si stromky podle našich představ v kvalitě, kterou jinde nekoupíte, přímo pro zákazníky. Bez překupníků. To byla a je od počátku filozofie naší firmy,“ prozradil mi Robert v buňce nedaleko Jesenice, odkud řídí celou složitou logistiku. Neustále visí na telefonu, řeší rozbitá auta a všechny nečekané problémy, dopravu stromků z Vysočiny, jejich třídění podle kategorií i následné zásobování prodejních míst – tak, aby vše plynulo co možná nejhladčeji.
Až přijde kontrolorka
„Můžu nějak pomoct?“ vítá Vilém Herčík prvního zákazníka. „Zatím ne, čekám až přijde kontrolorka,“ ušklíbne se chlapík, který vlastní kamenolom v jižních Čechách. Po příchodu manželky je proces rychlý – jedli, kterou schválila, Vilda oseká sekyrkou, aby se vešla do stojanu, a společně ji pak vložíme do válce, na kterém je namotaná síť. Protáhneme jej bubnem, uděláme uzlík a může se nakládat.
Pro stromky do Faustova domu, respektive zahrady přilehlého kostela, chodí hlavně lidé z kanceláří a obyvatelé domů z blízkého okolí. A také postavy v bílých pláštích, které si sem odskočí ze sousední nemocnice. Vil-da s Pepou tam každý rok takticky rozmístí letáky.
To, že se v této části Prahy stavěly činžovní domy plné bytů s vysokými stropy, má pro prodejce jednu neoddiskutovatelnou výhodu – kupují se větší, a tudíž i dražší stromy. Dá se zajet buď do dvora, nebo, pokud má řidič štěstí, zaparkuje na jednom z parkovišť před nemocnicí. Tento rok se ale na Vildu a jeho zákazníky zaměřil jeden obzvláště horlivý policista, který číhá na každého, kdo zde na chvilku zastaví, a vybírá „peníze na Vánoce“. Vildu zkasíroval za to, že vystavil dva stromky před bránu na „veřejné prostranství“.
Někdo hodí po nákupu strom přes rameno a jde. „Za to, že si ho tu nechám, opravdu nic neplatím?“ ujišťuje se sympatická dáma. Ani korunu. Mnoho zákazníků strom vybere a zaplatí, ale vyzvednou si ho až těsně před Vánoci. Díky prostoru, který nabízí uzavřená zahrada kolem kostela, jejíž masivní vrata se na noc zamykají, je možné nabídnout i tento nadstandard. „Od lavičky“ dozadu stojí kupa prodaných nebo zarezervovaných stromků, které z nějakého důvodu přitahují další a další zákazníky. Není výjimkou, že se jim líbí jedině ten prodaný a žádný jiný. Nakonec jim vybereme co nejpodobnější. Rezervovat a uschovat stromky by při prodeji na ulici nebylo tak snadné. Především kvůli nedostatku místa.
Prodejci jsou na stánku téměř nonstop až do Vánoc; někteří spí v karavanu nebo v autě, další dojíždějí. Bratři Herčíkovi naštěstí bydlí v pronajatém bytě na Floře, a tak mohou spát ve své vlastní posteli. Jinak tu jsou od 26. listopadu do 23. prosince každý den minimálně dvanáct hodin.
Kdybych prý potřeboval na záchod, mám vyrazit do nedaleké Václavské kavárny ve stejnojmenné pasáži. Ta se nachází v místě, kde byla po náletech na Prahu za války desítky let proluka, a dřív se tu mimo jiné prodávaly vánoční stromky. Číšnicím v kavárně kluci každý rok nanosí zelené a zlaté jmelí a jedlové či borové větvičky a mohou chodit sem. Takže až v prosinci uvidíte mladíky pobíhající po Karláku s větvičkami jmelí a soustředěným výrazem, neptejte se na cenu, ale rychle jim uvolněte cestu.
Vilda popadne větvičky, ale vrací se podezřele brzy. Bez větviček, ale s nepořízenou. Prý tam byla fronta, a tak se radši vrátil, aby mě na stánku nenechal dlouho samotného. Jako zkušený zahradník má „načasovaný“ metabolismus, a tak „to počká“. „Teplé jídlo je v tomhle oboru vyloučené a o splachovacím záchodu si můžeš nechat jen zdát,“ mávne rukou a dodá, že jeho mozek jednoduše pochopí, kdy je třeba vydržet, a kdy naopak povolit. „Celou dobu nic, ale jakmile otevřu vchodové dveře, sotva doběhnu domů,“ směje se.
To bude velké
Originálně vyřešila odnos stromku postarší vitální dáma, jež jedličku i s květináčem s naší pomocí nasoukala do nákupní tašky na kolečkách. Vilda uznale pokyvuje hlavou nad jejím důvtipem.
Veselý a komunikativní extrovert je rozhodnut zákazníkům splnit, co jim na očích uvidí. „Vy ze mě máte radost, co?“ ptá se paní, která dorazila koupit stromek z ministerstva životního prostředí a vybírá dobrou čtvrthodinu. Rozbalujeme ze sítí další a další kousky. „Ano, mám, jste tady teď jediná,“ pohotově vypálí Vilda a uklidňuje ji: „Stejně bych to musel někdy rozbalit.“ Paní se nemůže rozhodnout a obává se, aby cena nepřekročila 400 korun, protože víc jí v úřadě neproplatí. Když se asi po dvaceti minutách zakouká do malé jedličky, i se síťkou přesáhne rozpočet jen o 44 korun. Dá je prý ze svého. Asi aby ministerstvu zbylo na dotace…
Protože před obědem lidi moc nechodí, zasvěcuje mě Vilda do tajů prodeje. Ukazuje mi, kde jsou borovice, kde smrčky, a rozdíly mezi kategoriemi jedlí. Ty jsou nejoblíbenější a je jich tu nejvíc. Rozbaluji několik sítí a za chvíli prodávám svoji první jedli. V květináči. „Jste moc šikovný,“ usmívá se na mě drobná Vietnamka poté, co jí udělám rychlou jedlovou přehlídku a stromek donesu a naložím do auta před nemocnicí. Tohle mi (při manuální práci) ještě nikdo neřekl…
Postupně se učím tipovat zákazníky a chytám Vildovy grify. „Jedličkář?“ odhaduji. Můj učitel kýve: „To bude velké.“ Pán si vybírá dvouapůlmetrovou jedli Gold Premium, ale chtěl by ji za cenu stromku o kategorii nižšího. „Jestli chcete dobrou, musíte zaplatit,“ nedá se obměkčit Vilda. Pan Hůlka brumlá: „Draze koupit, to umí každý.“ Nakonec odchází s tím, že se určitě vrátí. Vrátil se ještě třikrát. Poprvé si s těžkým srdcem jedli zarezervoval. Když si pro ni druhý den přišel, všiml si jiné prémiové jedle, o trochu nižší a tři stovky levnější. Když mu je postavím vedle sebe, je šťastný, že dostane skoro stejně dobrou jedli levněji, a mění rezervaci. Za dvě hodiny si pro ni přijíždí autem, a spokojené jsou obě strany.
Ke konci mojí první směny přichází americký pár, který shání aspoň dvouapůlmetrový strom. Protože se vůbec neptají na cenu, vedu je rovnou k nádherné třímetrové jedli Gold Premium. Docela jsem si ale naběhl. Bez zaváhání ji kupují, ale zároveň ji po nás chtějí odnést domů. Tato služba je za příplatek a není automatická, ale co bych pro zákazníka neudělal. A tak poté, co Vilda, kterému sekyrka v ruce poskakuje jako hudební nástroj, precizně oseká kmen a zabalíme ji do sítě, přistává mi tahle kavkazská kráska z Vysočiny na rameni. „Hlavně nemysli na to, že neseš tak velký strom,“ radí mi Vilda. „Musíš odvést pozornost, aby si to mozek neuvědomil, jinak jsi v prdeli,“ volá na mě a loučí se slovem „Ahoj“, nikoli „Ahoj zítra“. Jeho pohled prozrazuje, že nevěří, že se ještě někdy ukážu.
Prvních sto metrů to jde, ale pak se strom začne pronášet. Američanka žene tak, že bych jí nestačil ani bez stromu. Pořádně nevidím na cestu, ale možná je to tak lepší. Funím a začínají mě pekelně bolet ruce. „Zaplatím ti,“ motivuje mě paní. V duchu si říkám, že jestli to se mnou šlehne, nepomůžou jí ani všechny dolary světa. Za chvíli poprvé opírám strom o zem. Doufám, že nekecala a fakt bydlí blízko. Nakonec břemeno s obtížemi dotáhnu až před dům, kde se dozvídám, že byt je až v pátém patře. Naštěstí má dům výtah. Pak už zbývá „jen“ vytáhnout jedli po točitých dřevěných schodech do horního patra bytu. Na zem spadlo trochu jehličí a na podlaze je našlapáno, ale paní pohrdavě mávne rukou: „Uklízečka to uklidí.“ Tak jestli do tohohle bytu chodí uklízečka, nedovedu si představit, jak by vypadal bez ní. Ale výhled na osvětlený Pražský hrad je odtud krásný, to zase jo…
V jiném světě
Moje druhá směna připadá hned na další den, pátek 13. prosince. A tak doufám, že si neublížím. Mám totiž v plánu po rozbalování, zabalování i nošení stromků vyzkoušet i jejich osekávání. Když vám přijde jeden zákazník a máte na to čas, nějak si poradíte. Co když ale přijde pět lidí najednou? Tady už hraje roli nejen preciznost provedení, ale hlavně rychlost.
I proto už je nás na stánku trochu víc. Dorazil Vildův spolužák, zahradník Honza, a taky brácha Josef, který byl ve čtvrtek ve škole – na Karlově univerzitě studuje psychologii. Pepa je stejně pohodový jako Vilda a skvěle se doplňují, takže je při práci neustále legrace. Kluci jsou, jen tak mimochodem, vnuky známého grafika Josefa Herčíka, který vytvořil třeba stovky proslulých poštovních známek. Hned po svém příchodu Pepa velí k úklidu a naaranžování stánku, aby celý stůl pokrývaly větve a zelené a zlaté jmelí.
Prodejní místo u Faustova domu na pražském Karlově náměstí se výrazně liší od všech, která si jen dovedete představit. Je naprosto unikátní – nejen v Praze, ale možná v celé republice. Stromky se prodávají před supermarkety, na náměstích, na trzích a všude, kde proudí davy lidí. Kolem vás pulzuje město (nebo vesnice), pobíhají vystresovaní lidé, tlačí se na vás a vy nemáte klid. Snažíte se co nejrychleji vybrat strom, za který vám doma nevynadají a který bude vypadat hezky a rovně i po rozednění, zaplatit a zmizet. Sem si chodí lidé od tohoto shonu odpočinout. Jakmile projdou do kostelní zahrady skrze bránu, kterou stavěl slavný Kilián Ignác Dietzenhofer, octnou se v jiném světě.
Je známo, že se kostely stavěly na místech s nejvyšší energií. Výjimkou není ani kostel sv. Jana ze Skalky, kde jsou, ke cti jeho jména, nádherné skalky, pokryté skalničkami z celého světa. Každý rok na jaře se sem sjíždějí milovníci skalek z celého světa na mezinárodní výstavu. V květnu se na dva týdny brána zahrady otevře a pak až do listopadu zase zavře, dokud ji neobsadí bratři Herčíkovi s vánočními stromky. Z každého, kdo projde touto branou, aspoň na chvíli ten nejhorší stres opadne, a i největší morous se trochu uklidní. „Díky tomuhle magickému místu sem chodí samí pohodoví lidé,“ potvrzují Pepa s Vildou a mohu se o tom přesvědčit i já. Nikdo nenadává, nevzteká se ani není protivný a většina lidí se na chvíli zastaví a pokochá. Přispívá k tomu i bezvadná komunikace a srdečnost kluků. A tak i ti, kteří zrovna nejsou na řadě a čekají, až opracují kmínek stromku zákazníka před nimi, se zapojí do diskuse a s povděkem přijímají fórky, které ti dva chrlí s kadencí kulometu. Někteří vypadají dokonce smutně, když mají stromek připravený a musí zpět do města. Jediný, kdo dle Vildy nerad čeká, jsou „pracháči“.
„Základem prodeje vánočních stromků je, aby odcházel zákazník šťastný,“ říká Pepa Herčík, který pro zákazníkovu radost udělá i nemožné. Aby pobavil jednu holčičku, skočil po hlavě do baličky stromků a vypadl zabalený v zelené síti jako mořská panna. „Já jsem možná extrovert, ale on je magor,“ zamračí se naoko Vilda, který se na chvilku vžije do role toho rozumnějšího a zodpovědnějšího. (…)
Které známé osobnosti k nám dorazily pro stromek? Proč do Faustova domu chodí převážně „štamgasti“? Jak to dopadlo, když jsme se pokusili narvat pětimetrovou jedli do čtyřmetrového džípu? Proč je při prodeji důležitý magický spot? Jak poznáte borovičkáře a jedličkáře? Jací největší exoti dorazili? Celou reportáž si můžete přečíst v prvním lednovém čísle Šifry, které vyjde 2. ledna 2020. Líbí se vám moje články? Objednejte si předplatné měsíčníku Šifra v tištěné či digitální formě, třeba jako vánoční dárek. Dárkový certifikát zde.
