Sdílíte společná obydlí, ať už s partnerem, manželem, sourozenci nebo rodiči. Ale jak dobře se vlastně znáte? Žijete spolu, nebo spíš vedle sebe? A komunikujete a dokážete řešit problémy? Nevím, jak jste na tom zrovna vy, ale podle mých zkušeností většina lidí o důležitých věcech prostě mlčí. Anebo neříká pravdu.
Sám se často řídím heslem „ty máš pravdu, já mám klid“, ale klid nemusí být vždycky takovou výhrou, jak by se mohlo zdát. Možná že se naopak dohadujete často a namítnete mi, že to stejně nikam nevede a že to končívá jen zbytečnými výčitkami, pláčem a emocemi. Hádky, vztek a neporozumění nejednoho utvrdí v tom, že mlčeti je zlato a některé věci je lepší „neřešit“. Jenže je tohle řešení? Lidi se často bojí říct pravdu nebo věci omlouvají. Co by se ale stalo, kdyby nám druhý řekl to, na co nikdy neměl odvahu?
Kdybychom mu viděli do hlavy, možná bychom se divili, jak málo koresponduje to, co říká, s tím, co si myslí. Kdyby ale byl stoprocentně upřímný a pověděl nám, byť třeba šetrně, svůj názor na nás, co by to s námi udělalo? Přijali bychom to neutrálně, nebo by to s námi zacloumalo, měli bychom chuť přejít do ostrého protiútoku, trucovat, vztekat se či bouchat dveřmi? Co kdyby nám ale právě tahle pravda, byť subjektivní, mohla pomoct posunout se v životě dál?
Věřím, že pravda, ač ji lidé upřímně řeknou většinou jenom ve vzteku nebo v opilosti, není vůbec příjemná, ale nebylo by fajn, kdyby nám konečně někdo řekl něco důležitého a přestal nám mazat med kolem úst? Nestálo by za to vidět a slyšet reakci okolí, kdybyste jim ve vší slušnosti a s dobrým úmyslem řekli, co se vám na nich nelíbí? A počítá vlastně někdo s tím, že by se našel odvážlivec, který by to dokázal? Nebo jen všichni spoléhají na to, že se budeme donekonečna plácat po ramenou, usmívat se na sebe, a přitom si myslet něco úplně jiného?
Pokud byste přestali hrát tuhle komedii v práci, na ulici či v kruhu známých, se zlou byste se zřejmě potázali. Co to ale pro jednou vyzkoušet aspoň u svých blízkých?
Stokrát vás může něco trápit, ale když to neřeknete, ten druhý nemá šanci to vědět a případně změnit. Znáte, jací jsou muži. Neříkám, že jsou všichni stejní, ale pořádku obecně tolik neholdují. A když jim vy ženy prostě neřeknete, že ty ponožky si mají po sobě uklidit do koše, tak tam prostě budou ležet tři dny a vy o ně budete zakopávat ještě další dva a budete si naivně myslet, že to vaši polovičku třeba jednou napadne. Nenapadne. Pak se na sebe tváříte jako kyselé zelí a z žabomyších dohadů vznikají války Roseových.
Takové stokrát nic umoří i vola, a stejně tak i vztah. Není nic horšího než předpokládat, že vám druhý rozumí, zatímco on to vidí úplně jinak a netuší, že vy netušíte. Za třicet let můžete být nepříjemně překvapeni. Přitom by možná stačilo nepředpokládat a jenom spolu víc mluvit.
Kritiku od okolí neradi přijímáme, to je jasné, často se čertíme, když nás někdo kritizuje, a překlápíme vše do osobní roviny. Děláme, že neslyšíme, nebo se všelijak urážíme, místo toho, abychom si položili otázku, zda na tom, co nám ten druhý říká, ať už to dělá z jakéhokoli důvodu, není něco pravdy.
Pokud se nebudeme schopni podívat sami na sebe a uvnitř si nepřipustíme, že třeba nejsme zrovna tak dobří a bezchybní, jak jsme si mysleli, nebo jak nám odmala říkali, bude se nám to v životě zrcadlit na druhých. Často nás na druhých nejvíc štve právě to, že mají podobné nedostatky jako my. Ale místo abychom se ptali, proč nám to tolik vadí, vztekáme se na ně. Jestli si ale sami nevyřešíme svoje problémy a nevyvětráme kostlivce ve skříni, nepřiznáme si, jací doopravdy jsme, nikdy nebudeme šťastní a neustále budeme hledat chyby jenom na druhých.
Položili jste si někdy otázku, proč nám lidem tolik vadí slyšet pravdu a kritiku? Proč nás tolik štve nějaké to popíchnutí? Myslíme si, že jsou na nás ostatní zlí, když nás kritizují. To, jakým způsobem nám to říkají a proč to dělají, zda z touhy nám pomoci, nebo naopak, není důležité. Měli bychom to brát pouze jako signál, že možná děláme něco špatně nebo máme někde rezervy či, jak se říká, slabé místo. Pokud na tom zapracujeme, už nám to prostě nebude vadit.
Pokud spolu partneři a blízcí nemluví a problémy neřeší, vzniká ještě jeden problém: lidi si v hlavě vytváří zkreslené představy, i když je skutečnost úplně jiná. Když nic neřeknete, nic se nedovíte. Je lepší, když člověku čas od času bouchnou saze a vyčistí se takříkajíc stůl, než se stále usmívat, vodit se za ručičku a tvářit se, že je vše v nejlepším pořádku, i když není. Je stokrát lepší dovědět se pravdu a něco změnit, než nedělat nic a stát na místě a nalhávat si, jak je všechno fajn.
