Jaroslav Bašta. Foto Profimedia

Kráčím podle instrukcí z autobusové zastávky od opraveného barokního zámečku v Manětíně, městečku na severním Plzeňsku, až k pivovaru. Chvíli nato už proti mně kráčí vousatý muž v kraťasech a tričku s nákupem. Je to sice bývalý ministr, ale na nic si nehraje. Jaroslav Bašta (70) byl vždycky tak nějak svůj.

V 90. letech a na začátku nového milénia se politické preference dělily striktně mezi levou a pravou část. Hranice byla jasná a zřetelná. Ty časy jsou ale nenávratně pryč. Jestliže se říkalo, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, a kdo jím je ve čtyřiceti, nemá rozum, což je mimochodem výrok mylně připisovaný Winstonu Churchillovi, neboť jej v obměněné podobě pronesl francouzský premiér Francois Guizot, dnes toto dělení zcela postrádá smysl. Hranice se dávno rozplynuly a ten, kdo byl dříve levičák, může být dnes klidně označen za krajně pravicového populistu, a naopak pravicově smýšlející občan mohl snadno sklouznout k dnešnímu liberálnímu proudu, jenž se až podezřele začíná podobat dřívějším salonním komunistům. Abychom se do toho nezamotali hned na začátku, shrňme to prostě slovy, že doba je zlá a tyto rozdíly se stírají do té míry, že je nutné považovat za úspěch, najde-li člověk jakéhokoli politika, který je alespoň trochu rozumný… I kdyby to měl být třeba sociální demokrat.

Náš vzor

Nejlepších výsledků v tomto ohledu dosahují politici bývalí. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2015 navštívil konferenci na Rhodosu, kde řečnil kromě Václava Klause, jenž si pořád jede tu svou, například bývalý rakouský kancléř Alfred Gusenbauer nebo německý exministr obrany Karl Theodor von und zu Guttenberg, kteří mluvili úplně jinak, než když byli ve funkcích. Gusenbauer dokonce na přímý Klausův dotaz bezelstně přiznal, že teď, když už není v politice, může říkat, co chce – a to i pravdu, jak jsem zjistil. A tak mluvil o situaci ve světě, válečných choutkách nejmenované zámořské velmoci a jejích sklonech všechno zničit namísto standardních prázdných frází aktivních politiků, kteří pravdu řeknou pouze v případě, že se spletou.

Jaroslav Bašta patří mezi těch několik výjimek, které nepapouškují podle toho, jak si Velký bratr nebo někdo jiný přeje. Své názory nemění a nebojí se je prezentovat, i když to za ně dost často schytává. Z budovy tajné služby, které šéfoval, jej ostatně kdysi vedli s pistolí u hlavy, protože „dělal, co neměl, a nedělal, co měl“. Zkrátka byl příliš aktivní.

Před pár měsíci se opět postavil proti větru, když jako jeden z mála vyrazil do boje za svobodu slova a proti snaze cenzurovat média, která přinášejí i jiné zprávy, hlavně ty, o kterých nechce informovat hlavní proud.

V pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou v květnu se naštval a spustil: „Máme svobodu slova. Máme ji zaručenou v Ústavě. A jestliže někdo něco říká, a vy řeknete, nebo ti, kteří dávali dohromady ten seznam ,závadných‘ webů (je mezi nimi i Šifra; kdyby nebyla, dělal bych asi něco špatně) bez jakýchkoli důkazů, že jsou dezinformační, obviňují se tu lidi, kteří tam publikují, z toho, že jsou to agenti cizí moci a lháři. Nemají k tomu jediný konkrétní důkaz. Je to pořád stejný princip: nejdřív se střílí a pak se něco zjišťuje. Já obhajuju svobodu slova. A když tadyhle někdo, kdo vůbec o věci nic neví, se rozhodne, že označí tyto weby jako lživé, tak poškozuje v první řadě svobodu slova. Je na čtenáři, aby měl možnost se na to podívat a sám zjistit, jestli tam ty blbosti jsou nebo nejsou. Nechte těm lidem aspoň tohle právo sakra.“

Když došlo na přelomu loňského a letošního roku v České republice k největší cenzuře od roku 1989, ozvalo se proti ní jen pár lidí. Freemailové servery atlas.cz, centrum.cz či volny.cz, jež provozuje společnost Economia a. s. kontroverzního oligarchy Zdeňka Bakaly, a spolu s nimi tiscali.cz začaly natvrdo mazat maily od lidí, které mají na svých blacklistech. Poslal jsem někomu email, normálně odešel, uložil se mi do odeslané pošty, Bakala ale mail po cestě chytil do nějakého filtru a protizákonně jej smazal. Já myslel, že odešel, adresát netušil, že jsem něco poslal, a všichni byli spokojení. Do doby, než to prasklo. Maily zlobí pořád, i když už ne tolik.

Bývalý policejní prezident Stanislav Novotný téma protlačil na jednání do Podvýboru pro svobodu slova a média v Poslanecké sněmovně. Jediný, koho cenzura zarazila a tématu se chopil, byl paradoxně komunistický poslanec a předseda podvýboru Leo Luzar. Piráti, kteří to mají v popisu práce, dělali mrtvé brouky. To jsme to dopracovali, když u nás hájí svobodu slova komunista.

Média, to je kapitola sama pro sebe. I když o tom všem věděla, vůbec o tom neinformovala. Většina občanů se tak o největší porevoluční cenzuře ani nedověděla. Je to tak dokonale absurdní, že už to není ani k smíchu. Vždyť si to vezměte: Jaroslav Bašta si odseděl 2,5 roku ve vězení za nesouhlas se sovětskou okupací, podepsal Chartu 77 a nikdy nepřevlékal kabáty (na rozdíl od dnešních obhájců demokracie a komunistobijců, kde často platí „čím větší svazák před revolucí, tím větší svazák po revoluci, jen v opačném znaménku“), přesto o něm dnes píšou jako o „ruském agentovi“. A to jen proto, že v Rusku a na Ukrajině dělal velvyslance, a tak ví, jak obě země fungují, nenechá si věšet bulíky na nos a nechce o tom lhát. Už to ale v dnešní době stačí na nelichotivou nálepku. Jak trefně podotýká jeho manželka Dara: „Předtím byl náš vzor Sovětský svaz, dnes jsou to Spojené státy. Vždycky se musíme na někoho přilepit, jako kolonie.“

„Podívejte se, já jsem byl disident a je to úplně jedno. O mně píšou už 40 let všechna média pořád stejně. Když si přečtete, co o mně psalo Rudé právo a co o mně dnes píše Respekt nebo Aktuálně.cz, je to pořád stejný tón, pořád stejné útočení. Jediný rozdíl je v tom, že předtím jsem byl pravicový oportunista a teď jsem ošklivý levičák. Předtím jsem byl agent imperialismu, dnes jsem agent Ruska. Já se neměním, ale bohužel se nemění ani novináři. Z hlediska charakteru tato práce přitahuje asi jen jeden tip lidí – oslavují to, co oslavovat mají, a nadávají na toho, na koho jim ukážou prstem.“ Přesto jej díky tomu, že byl velvyslanec, ministr i ředitel tajné služby – a tak dokáže zasvěceně hovořit o tom, jak to funguje v politickém zákulisí – do médií typu České televize aspoň zvou. Hlavně když potřebují, aby se o nich neřeklo, že jsou příliš jednostranní.

Jaroslav Bašta byl sice disident, ale nepatří do té správné „disidentské“ partičky z okruhu lidí kolem Václava Havla a spo., a tak je vlastně disidentem znovu… Zajímavé je, že poznal ze všech stran problematiku tajných služeb. Před revolucí byl jejich objektem, po revoluci je řídil. Nejprve pracoval v prověrkové komisi …

Jaké triky se dnes používají při vytahování spolupráce s StB? Kde skončily svazky všech spolupracovníků, kteří se mysleli, že byly spáleny? Proč přichází pro Čechy nebzpečí vždy k době, kdy je dlouho klid? Kdo nás chce zatáhnout do války proti Rusku? Proč Rusové vzpomínají na Jelcina s hrůzou? Jak se Rusové vzepřeli Američanům? A co řekl Jaroslav Bašta oligarchovi Michailu Chodorkovském chvíli předtím, než byl zatčen? 

Celý článek o Jaroslavu Baštovi si můžete přečíst v aktuálním čísle Šifry (č. 9/2018)Digitální či tištěnou verzi objednávejte v našem e-shopu. Poštovné a balné je zdarma. Předplatné objednávejte zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra