Proč nejsme potravinově soběstační? A jak se přihodilo, že se kdysi úrodné české lány, luhy, skaliny a háje mění v otrávenou poušť? 

Ztělesněním toho, čemu lidová moudrost říká zdravý selský rozum, je bezesporu sedlák Jan Piroutek (63). Hospodaření rodiny Fejglových z matčiny strany má přinejmenším třísetletou tradici a vlastní rozlehlý statek v obci Praskačka u Hradce Králové.

Na dvoře stály stáje pro sedm koní, chovná stanice pro býky i obrovské stodoly a stavení obklopovalo v době největšího rozkvětu až dvaapadesát hektarů půdy. Běhaly tu kozy, ovce, slepice i kachny. „Ženy se staraly o drůbež, ovce a kozy, a peníze, které z toho utržily, patřily hospodyni. Ona se z těchto peněz za mléko či vajíčka nikomu nezodpovídala. Měla to třeba i na parádu, oblečení, pro sebe i děti a na jiné, zejména osobní výdaje. Peníze z polí a z velkého dobytka naopak patřily hospodářovi, který měl za úkol postarat se o statek a jeho opravy, velké stroje… Ty role byly velice přesně rozdělené, nevzniklo to kvótami, ale tradicí. Ženy se nikdy nepouštěly k býkovi, a i koně mohou být velmi divocí, tam patřila mužská síla, autorita. Muž měl u nás vždy na starost obživu a bezpečnost, ženy mají na starost domácnost a děti. Neříkám, že se ty role nemohou míchat. Já jsem schopný se postarat o druhého člověka do mrtě, ale nedělám to, když to není nutné. Starám se o ty velké věci, jako jsou střechy a stroje,“ vysvětluje Honza.

Druhá část rodiny pěstovala na mnohem menším hospodářství na opačné straně Hradce Králové, než je Praskačka – na Plotišťsku s úrodnou černozemí –, zeleninu. Piroutkovi jeli vždy celou noc na trh do Náchoda. Ráno tam přijeli, prodali úrodu, a v noci zase vyrazili domů. Na statku měli pouze jeden pár koní – moudrou kobylu Vlastu a divokého hřebce Romana.

„Koně byli zdroj obživy a střed rodinného dění. Jednou na podzim pršelo, a na poli v Plotištích dostávali ven cukrovou řepu. Ráfový vůz naložený řepou se bořil do bahna a koně s ním nemohli hnout. Vlasta zabrala, a když zjistila, že je to těžké, tak se na to raději vykašlala. Protože byla chytrá. Roman byl divoch a zabral, až praskly pobočné pásy, takzvané postraňky. Ona měla moudrost, on sílu. Když jsem se jako dítě jednou otce ptal, který kůň byl lepší, jestli Vlasta, nebo Roman, odpověděl velmi šalamounsky: Vlasta a Roman. Tenhle příběh by se měl napsat do čítanek, protože je velmi poučný. Mluví o moudrosti selských otců vychovávajících po svém své syny, mluví o přirozené synergii páru. A o tom, že nestačí dobrota, ale musí být i síla. A nestačí síla, ale musí být i moudrost. Když budeme všichni jenom dobří a na všechny se usmívat, a to i na ty, kteří to s námi dobře nemyslí, tak oni nás převálcují a dají si nás k snídani,“ říká svobodomyslný sedlák.

Když mu otec statek v Praskačce – do kterého se přiženil v roce 1949, těsně předtím, než jej sebrali komunisté – v devadesátých letech předával, řekl: „Vidím, že se nenecháš opít rohlíkem a jsi tvrdší než já. A tak nemám strach, že se ti to rozplyne pod rukama.“ Nebyly pro něj nejdůležitější synovy znalosti zemědělství, ale povaha. Na to, co se stalo na začátku 90. let, kdy měly být napravovány staré křivdy, ale nestačila ani jeho představivost. „Byli jsme totiž všichni nesmírně naivní,“ přiznává s odstupem.

Všichni dobří rodáci

Nad šálkem čaje a starými fotkami Honza vypráví strhující příběh o tom, jak se nejprve komunistický a poté současný režim zbavil vrstvy obyvatel, která je vážně ohrožovala. „Sedláci, tedy původně muži v sedle, byli nezávislí lidé, protože tím, jak chovali zvířata a pěstovali hospodářské rostliny, nepotřebovali stát. Tenkrát nebyly traktory, nebyly potřeba pohonné hmoty, šlechtili koně… Vše měli či mohli směnit, a tak nepotřebovali ani peníze. Byli sami sobě pány.“

Jenže aby komunisté mohli po válce uchvátit moc, potřebovali k tomu kromě peněz a respektu také majetek. Cizí. A tak, aby měli na rozdávání a za co „nakoupit podporu“, okradli hospodáře a podnikatele. Tím zabili dvě mouchy jednou ranou, neboť se jim krom majetku podařilo zkrotit nezávislou a svobodomyslnou společenskou vrstvu. „Oloupili hospodáře, a kdo se jim vzepřel, jako náš statečný soused, skončil v kriminále. Sedláci přitom proti komunistům nevystupovali, nic neorganizovali, jen hospodařili a tahali. Ale byli nezávislí a mohli by být ložiskem odporu, protože měli ve vesnicích velký respekt,“ vysvětluje Jan Piroutek s tím, že propaganda vykreslovala sedláky nikoli jako živitele a strážce hodnot, ale coby lichváře a vykořisťovatele.

V 19. století sedláci to, co vypěstovali, prodávali individuálně. Jejich působení se omezovalo víceméně na okruh rodiny a nejbližšího okolí. Kámen úrazu ale představoval především odbyt, respektive způsob, jakým probíhal výkup, zejména obilí. Výjimkou nebyli ani Fejglovi z Praskačky. „Výkupy obilí v našem kraji byly v rukou mocné rodiny Ippenových. Když sedláci měli žně, během dne posekali a večer vymlátili. Druhý den ráno jeli prodat obilí do firmy Moric Ippen a syn, obchod s plodinami. Z Ulrichova náměstí se táhla fronta vozů až k Avionu. Jenže Ippenovi byli všemi mastmi mazaní. Místo aby začali vykupovat hned ráno, výkupčí schválně čekali až do oběda. Nechali hladové prodejce s hladovými koni v srpnovém vedru vycukat a znervóznět. Vykupovat začali až odpoledne a tlačili cenu strašně dolů – třeba na polovinu obvyklé. Ippeni potom prodávali obilí se stoprocentním i vyšším ziskem.“

Hněv rolníků se stále stupňoval, než našli ideální řešení. Potkali se s Františkem Cyrilem Kampelíkem, významným lékařem, vlastencem, spisovatelem a také synem mlynáře, který razil heslo „co jednomu nemožno, je mnohým snadno“. Kampelík v roce 1861 vydal spis s krkolomným názvem Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízelu pomohou, kde propagoval zakládání svépomocných družstevních záložen.

V Německu, kde se záložny rozvíjely pod vlivem bavorského komunálního politika Friedricha Wilhelma Raiffeisena, se jim říkalo „raiffeisenky“, u nás byly nazvány kampeličky. Doktor Kampelík myšlenku rozpracoval do nejmenšího detailu a sedlákům řekl: Sdružte svoje peníze, založíme záložnu, a až budeme mít kapitál, postavíme vlastní výkupy a na lichváře se vykašleme.

Jan Piroutek na svém statku v Praskačce…

A jak řekli, tak udělali. Najali profesionální management, jenž ve jménu sedláků, kteří měli velikost podílu v družstvu podle obdělávaných hektarů, vedl výkupy. Jeden sedlák by vše prodat nedokázal, ale družstvo mělo úplně jinou sílu a možnosti. Sedláci si navíc hlídali, aby jim do kšeftu nevlezla mafie – ani soukromá, ani státní.     

Rolnická družstva se stala skutečným evropským fenoménem 20. století. Mezinárodní ústav práce v Ženevě v roce 1928 zveřejnil statistiku, podle níž vzniklo ve 48 sledovaných zemích 369 588 družstev se 100 000 000 členy – jak peněžních, takzvaných úvěrových, tak výrobních či zemědělských. Těch posledních bylo s přehledem nejvíc. „My měli tehdy v našem rolnickém družstvu 52 hektarů, což dělalo 52 podílů. Fungovalo to tak skvěle, že sedláci a celé československé zemědělství začalo ohromně prosperovat. Byli jsme světová špička,“ vysvětluje Jan Piroutek, jehož otci, který se těšil důvěře významných sedláků, byly svěřeny informace o ctihodných správcích družstevních knih těsně před tím, než kampeličky, v podstatě soukromé selské banky, ukradli komunisté. Úkolem těchto správců knih rolnických družstev bylo schovat je před komunisty tak, aby nic nenašli. A to se jim povedlo.

Komunisté uloupili nejen statky a jejich vybavení, ale i všechny peníze z kampeliček, družstva, stroje i sýpky a vytvořili z toho podnik s názvem Zemědělský nákup a zásobování – ZNZ. Soukromá rolnická hospodářství pak byla „kolektivizována“ do družstev bolševického typu s názvem JZD (Jednotná zemědělská družstva), postavených na loupeži soukromých rolnických hospodářství. Ještě v roce 1959 vstupovali zemědělci do družstva na základě zákona, který jim zaručoval, že si při odchodu mohou svůj majetek ponechat. Záruka se kromě zvířat a strojů týkala i budov. Jenže pak byla schválena novela družstevního zákona, která veškerý majetek prohlásila za vlastnictví družstev a původní vlastníky zbavila jakéhokoliv nároku.

Ve vynikajícím filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci z roku 1968 musí největší sedlák v obci, Kurfiřt, opustit svůj grunt. Oloupený hospodář směrem k soudruhům při odjezdu pronese: „Až tu budou potkani vystrkovat fousy z každé díry, to už pro mě nechoďte.“ – „Však my vám ještě ukážeme, jací jsme kabrňáci,“ odpovídá mu jeden z chytrolínů. Slova zkušeného sedláka, který statek budoval, se ukázala jako prorocká.

Když Jan Piroutek poprvé po roce 1989 uviděl rodinný poklad, nevěřil vlastním očím. „Byl tady strašný nepořádek a zmar. Některé byty byly zatuchlé, vybydlené, za sporáky byla vrstva plesnivého jídla za 20 let. Celých třicet let jsme to tady dávali dohromady,“ říká. „Musel jsem prodat nějaké pozemky, abych měl peníze na opravy střech a podobně. Aby to dál nechátralo. Teprve až teď máme vše hotovo,“ ukazuje nové střechy i vzhledně upravený dvůr.  

Statek rodiny Piroutkových v roce 1986, kdy jej měli ve správě komunisté…

Jen brambory ani obilí se tu již nepěstují, a nežijí zde ani žádná zvířata. Dnes hospodář v důchodu raději poskytuje poradenství jako biomedicínský inženýr, a také jako zkušený konstruktér automatických strojů v kybernetice, elektrotechnice, matematice a fyzice opravuje stroje kamarádům. Občas hraje na elektrofonickou kytaru v kapele G-Spot a ve své nově zbudované truhlářské dílně vyrábí věci ze dřeva, zejména nádherné dřevěné misky, jež rozdává lidem, které má rád a váží si jich. Deset let sice Jan Piroutek na statku hospodařil zcela bez úvěrů a dluhů, neboť se ještě stihl vše naučit od otce, ale před pár lety se rozhodl skončit. Tahle doba, stejně jako ta minulá, totiž sedlákům nepřeje…

Soudruzi a ti druzí

Když komunisté vyhnali hospodáře z jejich statků a polí, brzy se jim situace vymkla z rukou a země upadla do vážné krize. Převzít hospodářství po někom, kdo má třísetleté zkušenosti, když o tom víte kulové, to není jen tak.

Soudruzi sice dokázali rozbít fungující systém, to je vždy snazší než něco vybudovat, ale vše se jim začalo rozpadat pod rukama. Naštěstí pochopili, že když to povedou tímto stylem dál, klidně se může stát, že budou o hladu i oni, a nakonec se proti nim obrátí i dělnická třída, o kterou se opírají. A tak povolali zkušené statkáře, jež předtím okradli, a zapojili je do budování socialismu s lidskou tváří. Měli je samozřejmě celou dobu pod kontrolou – dokázali ale využít jejich znalostí k tomu, aby se zemědělství dostalo znovu nahoru. To se nakonec jakžtakž podařilo a Československo se opět stalo zemí, která se dokázala z velké části sama uživit. Po roce 1989 ale přišla definitivní rána…

Tento článek vyšel v čísle 2/2020. Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

„Poté, co nám vrátili v roce 1990 statek, můj otec bez mrknutí oka řekl, že musí navštívit jistou váženou selskou rodinu, která má v péči knihu o podílech rolnických družstev. To byli dobří známí naší rodiny, kteří měli svěřenou v úschově jednu z těch knih, kde byly zapsané všechny podíly a majetkové poměry družstva. Ty knihy byly tři, aby se nedaly snadno uloupit nebo zfixlovat. Druhá byla v Komerční bance a třetí u další selské rodiny,“ vzpomíná Honza Piroutek na dobu, kdy se takříkajíc lámal chleba.

Nic se vracet nebude

Klíčový „detail“ pro dnešní podobu zemědělství spočíval v tom, že se okradeným sedlákům neochotně vrátily některé statky a pole, ale nikoli družstevní majetek a peníze z kampeliček!

V roce 1991, kdy se projednával zákon o půdě, sbalil František Piroutek družstevní knihu do aktovky coby důkaz, vzal na sebe oblek a odjel do Prahy. Restituce měl tehdy na starosti Vladimír Dlouhý z ODA, jenž pochází z prominentní komunistické rodiny, později se stal ministrem průmyslu a obchodu a dnes je šéfem Hospodářské komory. „Otec mu řekl: ,Pane inženýre, rolnická družstva jsou náš majetek, chraň vás Pánbůh dát je do kupónové privatizace. Tady máte doklady a vraťte nám to.‘ Dlouhý ale odpověděl: ,Kolektivní majetek se nebude vydávat původním majitelům, ale půjde do kupónovky,’“ odplivne si s nepublikovatelným výrazem Jan Piroutek. „Otec ho tam buď mohl zabít, nebo se otočit a jet domů a nahlásit to všem ostatním. Zvolil tu druhou možnost. Přijel a řekl doslova toto: ,Je s námi konec. Dostaneme se do závislosti nových mocipánů. Oni nás nechtějí rehabilitovat, celé je to jen komedie. My sice budeme hospodařit, ale budeme živořit, oni si rozdají moc a peníze, a nakonec nás zlikvidují.‘ Na tatínkova slova brzy došlo.“

Až asi o patnáct let později Janu Piroutkovi začalo docházet, že likvidace českých sedláků nebyla politováníhodnou chybou, ale od začátku součástí velkého plánu. Družstevní majetek sdružený v podniku ZNZ, který zahrnoval kromě strojů třeba sýpky, mimochodem za hubičku získal Andrej Babiš, též prominentní komunista, a jeho Agrofert.

Sedláci na to, aby si zpátky odkoupili, co jim bylo ukradeno, samozřejmě neměli peníze. A i když dostali alespoň statky a nějaká pole, velkým hráčům nemohou se svým individuálním prodejem konkurovat.

Sám Jan Piroutek hospodařil dekádu. „Fungovalo to, ale dojel jsem do výkupu a každý rok zvyšovali takzvané lepkové číslo. Věděli, že když nebudeme enormně hnojit, že na to číslo nedosáhneme. A když na něj nedosáhneme, musíme potravinářskou pšenici prodat jako krmnou za úplně jinou cenu. Pak byly srážky za vlhkost, snažili se zrno při výkupu znehodnotit. Pěstoval jsem i řep-ku, protože za ni byly hned peníze. Za obilí až třeba po půl roce. Na 20 hektarech jsem točil půl milionu stále dokola a za rok jsem vydělal 50 000. Proto jsem to zapíchl,“ vysvětluje. „Nedělal jsem to špatně, rozumím tomu, ale oni to takhle nastavili schválně. Navíc když se chce někdo dostat do řetězců, stlačí se mu ceny tak dolů, že nemá šanci. Když jsem pěstoval brambory, měl jsem jich tu třeba 100 tun. To se nedá prodávat ze dvora po kile. Zesládlo by to tu v zimě, potřebuješ to prodat rychle. Zkoušel jsem to prodat třeba do škol, ale bylo to těžké. Jednou jsem třeba prodal brambory jedné firmě za dvě koruny kilo, a ještě včas nezaplatili, jak slíbili.“

Zpočátku prý nechápal, ale pak mu došlo, o co tady jde, a na hospodaření se okamžitě vykašlal. „Šlo o nájezd na evropské dotace. Byl to plán, jak nezávislé sedláky dostat pod kontrolu – nejprve je zbídačili, a když byli bezmocní, nabídli jim dotace. Já tam šel hloupě třikrát s tím dotačním papírem, a třikrát jsem ho roztrhal.“ 

Malí sedláčci, kteří hospodaří na pár hektarech a prodávají zeleninu na farmářských trzích či lidem v bedýnkách, jsou sice fajn (a díky Bohu za ně), ale spíš tak na ozdobu. Na uživení národa to samozřejmě nestačí. Zvlášť když i byznys těch největších je založen výhradně na inkasování eurodotací za hektar a pěstování dotovaných plodin, které se přimíchávají do nafty a benzinu. Proto jíme vepřové z Belgie, kuřata z Brazílie, brambory z Egypta a rajčata ze Španělska.

Jan Piroutek ale některé stroje neprodal. Pečlivě je udržuje a říká: „Když přijde krize, jsem připraven vyjet znovu na pole a živit lidi. Ale nenechám ze sebe dělat blbce.“

Pozn.: Článek jsem psal ještě před koronavirovou aférou. Možná se Honzovy zkušenosti budou hodit dřív, než by si před pár měsíci dokázal představit…

Milan Vidlák, časopis Šifra