Co má v popisu práce třeba tako­vý hlavní ekonom významné světové poradenské společnosti? Létá po celém světě, protože má na starosti velké projekty ve Spojených státech amerických, v Asii, Jižní Americe i na Blízkém východě. Plány rozvoje, ekonomická prognostika vytváření analýz. Poradenství Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu, OSN a vládám Kuvajtu, Íránu či Indonésie… Do toho řízení týmu poradců a kolegů, vyhledávání nových talentů. Zbavovat svět chudoby je docela fuška. Ale kdo by si nepřál tak skvělou kariéru, zvlášť když mu nebylo ještě ani třicet?

„Logo naší společnosti, které se nacházelo na konci mého životopisu a bylo hlavičkou všech písemných návrhů a zpráv, mělo značnou váhu ve světě mezinárodního byznysu; byl to důkaz autenticity a vyvolával stejnou důvěru, jako je tomu u originálu diplomů, které zdobí kanceláře právníků a ordinace lékařů (…) Oficiální životopis mě vykresloval jako velmi schopného člověka na svém místě, ředitele odboru v rámci prestižní poradenské společnosti, který cestuje po celém světě a vytváří širokou škálu studií, na jejichž základě se stane svět bohatším a civilizovanějším,“ tvrdí Američan John Perkins v knize, kterou o své práci napsal.

Než si poklepete na čelo, proč byste měli číst memoáry nějakého neznámého ekonoma, pak vězte, že neexistuje pro pochopení dnešního světa důležitější kniha, než je ta jeho. Alespoň pokud vás zajímá, proč se svět do řiti řítí rychlostí volného pádu – podobně jako věže Světového obchodního centra v New Yorku před 17 lety – a proč má čím dál víc lidí pocit, že takhle už to dál nejde.

„Podvod nespočíval v tom, co je v mém životopise napsáno, ale v tom, co tam napsáno není. (…) Například že byl na mě vyvíjen obrovský tlak, abych vytvářel hrubě nadsazené odhady hospodářského rozvoje nebo že většina mých aktivit se točila okolo zprostředkování obrovských půjček, které země, jako jsou Indonésie nebo Panama, nemohou nikdy splatit. (…) Nikde nebyla zmíněna ani skutečnost, že jsem přijal svou funkci, protože jsem byl ochoten vytvářet zkreslené studie na objednávku mých nadřízených. (…) Nejzvláštnější mi však připadla poslední položka na seznamu mých klientů: ministerstvo financí Spojených států a Saúdské království.

Někdo by to mohl považovat za chybu tisku, kdy dva oddělené řádky omylem splynuly v jeden. Většina lidí by nikdy nepřišla na to, že to takhle bylo uvedeno schválně. Bylo to tak napsané proto, aby zasvěcení pochopili, že jsem byl jedním ze členů skupiny, která se podílela na největším kšeftu století a že ten kšeft ovlivnil chod dějin, byť noviny o něm nikdy nepsaly. Podílel jsem se na tvorbě smlouvy, která zajistila nepřetržitý tok ropy do amerických rafinerií, chránila saúdskou královskou rodinu, podílela se na financování Usámy bin Ládina a ochraně mezinárodně hledaných zločinců (…) Ten jediný řádek byl jednoznačným vzkazem pro ty, kteří se pohybovali v naší branži. Jeho sdělení bylo jasné: hlavní ekonom MAIN je člověk, na něhož je možné se spolehnout.“

Správně, John Perkins nebyl jen tak ledajaký ekonom. Oficiálně měl sice pomáhat v boji proti chudobě, ale fakticky činil pravý opak. To máte jako s budováním demokracie a světového míru. Okupaci Afghánistánu se taky neříká „Budeme drancovat a pašovat heroin“, ale „mírová mise“. Čím víc se o dobru mluví, tím víc krve teče. A v tom je právě ten vtip, jako v jeho životopise – není podstatné, jak se to popisuje navenek, ale co to doopravdy znamená, co je za tím. Každá velká lež se staví na částečkách pravdy, a o to je nebezpečnější. On ve svém CV vlastně taky nelhal. Hlavní ekonom bostonské společnosti Chas T. MAIN, ehm…

„Lovci ekonomik jsou skvěle placení profesionálové, kteří země celého světa šidí o biliony dolarů. Peníze od Světové banky, Americké agentury pro zahraniční rozvoj (USAID) a dalších organizací zahraniční ,pomoci přelévají do sejfů obřích korporací a kapes několika bohatých rodinných klanů, které ovládají světové zdroje. K jejich nástrojům patří falešné finanční zprávy, falšování volebních výsledků, úplatky, vydírání a vraždy. Hrají hru, která je stará jako impérium samotné, ale která nabyla hrozivých rozměrů v dnešní době globalizace. Měl bych to asi dobře vědět; byl jsem jedním z nich,“ začíná svůj příběh v knize Zpověď lovce ekonomik, jejíž druhé, doplněné a rozšířené vydání vyšlo také v češtině. Objednat si ji můžete zde.

Zpověď lovce ekonomik si můžete objednat v našem ehsopu.

Spisovatel Howard Zinn, se kterým kdysi pan hlavní ekonom, když už plně pochopil, čeho je součástí a co on a jemu podobní způsobují, probíral rostoucí moc lobbistů, vystihl podstatu globální demokracie, nebo co to vlastně je, přesně: „Můžeme svobodně volit, ale ti, které zvolíme, jako by nás už neposlouchali. Konají podle příkazů lidí, kteří financují jejich kampaně – korporátních lobbistů. (…) Vy jste jednal podle příkazů Světové banky. Opravdu jste si myslel, že Světová banka chce skoncovat s chudobou ve světě?“ Dobrá otázka …

„Vybavil jsem si sám sebe v roce 1967, kdy jsem ještě studoval ekonomickou školu. Stál jsem před vchodem do budovy Světové banky a četl si její motto: Usilujeme o svět bez chudoby. Tenkrát jsem těm slovům věřil. To mi však dlouho nezůstalo. Během několika málo let jsem přišel na to, že tento slogan je symbolem podvodů, které jsou pro její aktivity typické,“ svěřuje se John Perkins, kterého si nadnárodní mafie vyhlédla paradoxně coby člena Mírových sborů.

Faktem je, že John Perkins byl, jak jej trefně nazval jeden z kolegů, „mužem dvou světů“. Stál někde uprostřed, na hraně. I proto byl tak úspěšný a dostal se v systému až na vrchol. Nebyl totiž úplný psychopat, který udělá cokoli, aniž by se u toho zastyděl, ale měl i emoce a sociální inteligenci i cítění, takže si u své nelidské práce počínal lidsky a důvěryhodně, a proto se mu lépe dařila. Když ale svěřené úkoly plnil, rozežíralo ho u toho svědomí, na rozdíl od většiny jeho kolegů v branži – těm to bylo jedno. Za to, že John Perkins otevřeně promluvil o tom, co mělo zůstat tajné, vděčíme právě tomu, že nikdy zcela neztratil sebereflexi, dokázal nahlédnout následky svých činů a jeho svědomí se s postupem doby „zhoršovalo“. Už zkrátka sám se sebou nemohl vydržet, navzdory tomu, že stoupal v korporátní hierarchii výš a výš. „Pochopil jsem, že i když se mi daří, kam se podívám, cítím se prachbídně. Každý večer jsem do sebe ládoval valium a pil jak zjednaný. Když jsem ráno vstal, kopl jsem do sebe hrnek kávy, hrst stimulantů a odpotácel se na jednání o stamilionovém kontraktu (…)“

Regenračné centrum

Jedna a druhá kapsa

Zatímco v Česku hystericky řešíme, že nás před 50 lety okupoval Sovětský svaz, který dávno neexistuje, a bojujeme proti komunismu, který skončil před 30 lety, ve stejné době vznikaly zárodky něčeho, co je nanejvýš aktuální a čeho bychom se opravdu měli bát, ale nikoho to moc nevzrušuje. Divné. Je to podobné, jako kdybychom bojovali proti předloňské povodni, zatímco nám vysychají studně.

Právě na konci 60. let minulého století, kdy mířila do Československa vojska Varšavské smlouvy, se rozjížděl systém, který ničí celé národy zcela odlišným stylem – takovým, jaký nemá v dějinách obdoby …

Regenračné centrum

Jak probíhá lapání do spárů mezinárodní finančnické chobotnice, která drtí svět? Vyberou si vydíraní politici raději peníze, nebo kulku? Jak fungují takzvaní šakalové? A kdy nastupuje americká armáda? 

Celé velké téma o tom, jak se kradou státy, si můžete přečíst v novém čísle Šifry (č. 9/2018)Digitální či tištěnou verzi objednávejte v našem e-shopu. Poštovné a balné je zdarma. Předplatné objednávejte zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra