Dvanáct let. Tak dlouho trvalo, než Vrchní soud v Olomouci 22. listopadu 2016 potvrdil, že „privatizace“ městské vodárny ve Zlíně a převedení provozní části podniku do rukou nadnárodního koncernu Veolia v roce 2004 bylo nejen nemravné, ale též protiprávní. Zjednodušeně řečeno šlo o to, že se politici s francouzskou firmou dohodli na tom, že jí přihrají tu část podniku, která inkasuje od lidí peníze za vodné a stočné, a městu nechají jen infrastrukturu, jejíž opravy a údržbu, o investicích nemluvě, bude platit město. To na to sice inkasuje základní prostředky plynoucí z nájemní smlouvy za to, že městská vodárna korporaci umožní infrastrukturu používat, ale veškeré zisky míří do Francie…
Důsledkem tohoto „tunelu“ byl nejen růst cen vody na Zlínsku, ale i finanční problémy Vodovodů a kanalizací Zlín (VaK Zlín). Poté, co byla městská společnost zbavena své nejcennější a jediné vydělávající části, ze které mohla dřív pohodlně pokrývat všechny náklady a investice do zastaralého potrubí, si najednou na totéž musela brát úvěry.
Součástí pro občany nápadně nevýhodné dohody bylo i rozdělení postů a odměnění těch politiků a členů vedení vodárny, kteří plán pomohli prosadit. A tak není výjimkou, že sedí někteří výtečníci v nejvyšším vedení obou podniků, případně přešli z méně lukrativní městské vodárny do prudce výdělečné soukromé firmy, jíž zlatý důl pomohli získat.
Během oněch 12 let, po které běžel soud, odtekly do zahraničí miliardy. Situace se ale poněkud překvapivě nezměnila ani po rozsudku, který určil, že celá tato „habaďůra“ proběhla v rozporu se zákonem. Namísto toho, aby se ukradená část vodárny zase vrátila městské společnosti VaK Zlín, její vedení provedlo jen stěží uvěřitelnou věc. Napadlo toto soudní rozhodnutí žalobou, v níž soud požádalo, aby určil, že celá transakce byla platná (!). Jinými slovy, poškozená firma se brání tomu, že je poškozená, a požádala soud o to, aby uznal, že poškozená není a že by vše mělo zůstat při starém. Byli jsme sice okradeni, ale nechte nás nechat se okrádat dál. Přesto, že jde de facto o přiznání ke korupci v přímém přenosu, právně je takový postup zřejmě v pořádku.
Politické zadání?
Ač by se mohlo z výše uvedeného popisu zdát, že jde o ojedinělý „regionální“ zločin, který mají na triku místní političtí vykukové, opak je pravdou. Od roku 2001, kdy první podobný pokus proběhl v Olomouci, čelí české vodárny systematickému nájezdu a stejný model, kdy zisky z prodeje vody mizí v cizině, zatímco města a občané platí kromě drahé vody ještě opravy, údržbu a investice, se stává normou.
Když se podíváte na stránkách www.pravdaovode.cz na mapu, která znázorňuje ceny vody v závislosti na vlastníkovi vodáren, zjistíte, že poměr míst, která se loupeživému nájezdu na vodárnu ubránila, a měst, jejichž vedení mu vyšlo vstříc či se na něm přímo podílelo, se postupně vychýlil ve prospěch nadnárodních korporací. Jejich vítězství zhruba ve čtyřicítce okresů ještě umocňují rozdíly v cenách vody, kdy často platí, že vodárna v rukou koncernu prodává vodu dráž než vodárna v držení města. Pravda, neplatí to vždy.
Například v okrese Chrudim vodu prodává rakouský koncern Energie AG Oberösterreich v ceně 97,4 Kč za kubík, zatímco ve vedlejším Ústí nad Orlicí městská vodárna TEPVOS účtuje jen 79,41. Naopak třeba na Kolínsku či Kutnohorsku situace tak jednoznačná není. Stejná firma, Energie AG, v Kolíně účtuje 79,96 korun za kubík, ale o kousek dál v Českém Brodě platí lidé Veolii 97,6 Kč. V Kutné Hoře, kde provozují Vodohospodářskou společnost Vrchlice–Maleč dohromady města Kutná Hora, Čáslav, Zruč nad Sázavou a Uhlířské Janovice, platí lidé „koncernových“ 95,46 korun za krychlový metr.
Jenomže cena je jen jeden ukazatel. Jestliže v Chrudimi odtečou veškeré zisky do Rakouska a opravy a investice musí město pokrýt ze směšného nájmu, na Kutnohorsku zůstávají peníze na provoz, opravy a rozsáhlé investice „doma“ ve vodárně. A to je zásadní rozdíl.
Jeden z hlavních argumentů zastánců přesunu vodáren do rukou soukromých firem, že soukromníci dokážou snížit náklady a celkově umí hospodařit lépe než stát, se brzy ukázal jako naivní. „Koncerny sice dokázaly snížit náklady, ale nehraje to vůbec žádnou roli – všechno, včetně ušetřených peněz, totiž odteče do zahraničí. Do údržby z toho nejde ani koruna,“ vysvětluje Radek Novotný, zakladatel Nadačního fondu Pravda o vodě. Je do velké míry jeho zásluha, že se o vytunelování české vody dozvídá veřejnost.
Pan Novotný se o vodu začal hlouběji zajímat ve chvíli, kdy jeho poradenská firma CCC vyhrála výběrové řízení městské vodárny VaK Prostějov – zajišťovala pro ni organizačně-právní servis obchodní soutěže. Tu vedení městské vodárny Vodovody a kanalizace Prostějov vyhlásilo s tím, že hledá strategického investora, neboť je třeba investovat do obnovy infrastruktury. Úkolem pana Novotného bylo zorganizovat řádný průběh řízení a dohlédnout, aby proběhlo dle platných zákonů a nikdo z účastníků soutěže její průběh nenapadl, jak bývá v České republice obvyklé. Jenže záhy zjistil, že o investování do infrastruktury tady jaksi vůbec nejde – a jedinou strategií bylo naopak oddělit ziskovou část vodárny od infrastruktury a zisky přesměrovat do soukromých kapes. A to jak v podobě nadnárodních koncernů, tak politiků, kteří tuto „levárnu“ umožnili. Jak konkrétně to provedli, jsme popisovali v předchozím vydání Šifry. Nyní se podíváme na vše, co tento vodní zločin provázelo a kam až sahá.
Radek Novotný se zpočátku domníval, že se jedná o akci regionálních politiků-šíbrů, kterým se říká též kmotři. Brzy byl ale poměrně drsně vyveden z omylu.
„Na začátku mě to zajímalo čistě komerčně. Říkal jsem si, že ti starostové v tom plavou a někdo se je snaží mylně přesvědčovat o tom, že přichází nějaký strategický investor. A tak se nám coby poradenské firmě otevírá obrovský prostor. Koupili jsme zlomek akcií v každé vodárně, abychom jako akcionáři měli informace, co se chystá. Udělal jsem navíc podrobnou analýzu českého vodárenství. Republika se totiž rozdělila na místa, kde měli politiky rozumné, kde neznalé a kde zkorumpované. I díky našim podrobným informacím se část měst ubránila těmto nájezdníkům. Část vodáren se neubránila nebo byla rovnou ovládnuta, což znamenalo, že rozumní politici byli okamžitě vyházení z dozorčích rad.“
Dosazení „trojští koně“ potom otevírali dveře zevnitř. „Jedna linie tedy byla, že jsme se pokoušeli pomáhat starostům vodárny ubránit. A ta druhá, že tam, kde se to nepodařilo, jsme nashromáždili dostatek důkazů o tom, že to byl komplot,“ vysvětluje frýdecko-místecký podnikatel, který oslovil jak úřady, tak ministerstva. Nikdo ale zpočátku nereagoval.
A tak začal na všechny strany rozesílat svoji podrobnou analýzu, kde byl mechanismus zločinu detailně rozepsán. Navíc podal kvůli protiprávnímu skupování vodáren koncerny sérii žalob. „Když na ministerstvu zemědělství nereagovali, tak jsem jim tam napsal. Když nereagovali ani na to, tak jsem jim zavolal. Až mi tam nějaký pán doslova řekl: ,Pane Novotný, vaši analýzu tady máme, bereme ji na vědomí.‘ Já jsem někdy dotěrný, a tak jsem chtěl vědět, když mi někdo řekl takovou frázi, co to znamená. Nato mi odpověděl: ,Dokud nebudu mít politické zadání, nic s tím dělat nemůžu,‘“ kroutí hlavou Radek Novotný. „Když mi tohle řekl šéf odboru, no tak jsem usoudil, že potřebuje politické zadání, a poslal jsem to politikům. No a měsíc poté mi před domem shořelo auto.“
V tu chvíli přestala být voda pro pana Novotného obchodem a stala se osobní záležitostí, možná až posedlostí. „Už to nebylo o tom, že to někdo nechce řešit, není to ani o koncernech. Jde o to, že nám tady vládnou gangsteři.“ Co by jiného odradilo, na něj zapůsobilo jako červená na býka a pustil se do pátrání s ještě větší vervou. Aby si vytvořil alespoň částečné krytí, začal informace poskytovat novinářům. „Nejsem žádný Spiderman. To samozřejmě neznamená, že nepřišly další gangsterské praktiky. Pochopil jsem, že útoky platí někdo, komu vadí, že se zastupitelé začínají dozvídat podstatu podvodu.“
Ač to dnes díky dostupným informacím vypadá poměrně jasně, rozpoznat, že se nejednalo o vstup strategických investorů, ale geniální podfuk, kdy si zainteresovaní politici dohodli s korporacemi „dělbu práce“ – města zaplatí všechny náklady a korporace si nechají veškeré zisky. Politici, kteří to umožnili, pak byli odměněni významnými posty ve vedení a zřejmě i dalšími pozemskými svody.
V jedné věci se však Radek Novotný hned na začátku spletl: „Dlouho jsem si myslel, že to byl nějaký páprda, který dostal fleka v dozorčí radě za 30 000 a najal si na mě nějakého pobudu. Ale v okamžiku, kdy mi bylo řečeno z ministerstva, že dokud nebudou mít politické zadání, nemůžou nic dělat, už jsem si dal jedna a jedna dohromady. Navíc jsem ty lidi, kteří byli na ministerstvu, vídal ve vodárnách na valných hromadách, jak hlasují pro provozní model, tedy oddělení vody od potrubí.“
Jak mohlo ministerstvo katastrofu odvrátit a proč tak neučinilo? Co je takzvaná zlatá akcie? Jak je možné, že ačkoli byly zákony postaveny tak, aby vodárny nemohl nikdo ukrást, přesto se to stalo? Kdo zapálil panu Novotnému auto a zmlátil ho před domem? Čím mu bylo vyhrožováno? Jak na podvod zareagovaly české soudy? Proč výhra u soudu může znamenat prohru?
Celý článek, který vyšel v Šifře č. 1/2020, si můžete přečíst v tištěné i digitální podobě. Předplatné objednávejte zde.
