Jak také může vypadat to, čemu se říká demokracie, názorně předvedla německá kancléřka Angela Merkelová v televizní debatě se svým soupeřem v blížících se parlamentních volbách Martinem Schulzem.

Merkelová byla v debatě konfrontována se statistikou, podle níž si dvě třetiny Němců myslí, že islám k zemi nepatří. Uvedla, že skeptickému postoji lidí rozumí, vzhledem k tomu, že jsou ve jménu islámu páchány teroristické útoky. Zároveň ale poznamenala, že v Německu žijí čtyři miliony muslimů, takže islám k zemi patří. Jenže právě ona je zodpovědná za otevření hranic a přísun milionů migrantů během velice krátkého období. Je to tudíž podobné, jako kdyby si dvě třetiny lidí myslely, že má mít země vyrovnaný rozpočet, ale ministr financí, který by nasekal miliardové dluhy, by argumentoval, že země má miliardové dluhy, a dluh k ní tudíž patří.

Na celé debatě bylo pozoruhodné především to, že oba politici, místo aby si oponovali, si téměř ve všem přitakávali. Diváci mohli být často svědkem stejného obrázku: Když hovořil Schulz, Merkelová s pochopením přikyvovala, a když hovořila Merkelová, kýval Schulz.

Debata se navíc uskutečnila v podstatě podle pravidel, které si určila kancléřka Merkelová. Jako boxerku těžké váhy, které se nechce do souboje s protivníkem, zobrazil v sobotu Merkelovou na titulní straně i německý magazín Spiegel. A vystihl to vtipně a přesně. Vyzývatel Schulz se totiž chtěl s Merkelovou utkat několikrát v debatách volnějšího charakteru za účasti publika, německá kancléřka naopak trvala na jediné debatě pevně daného (jejího) formátu a bez přítomnosti diváků. Tvrdý způsob vyjednávání týmu Merkelové, která dokonce uvažovala i o tom, že se debaty vůbec nezúčastní, označil někdejší šéfredaktor veřejnoprávní televize ZDF Nikolaus Brender za vydírání. „Kancléřství požaduje pro kancléřku korzet, ve kterém se nemusí hýbat. A zároveň jeden pro Schulze, ve kterém se nesmí hýbat,“ řekl magazínu Spiegel.

Výsledkem byla devadesátiminutová debata, kde oba kandidáty zpovídala čtveřice novinářů, samozřejmě z médií, která jsou vůči kancléřce a její politice dlouhodobě servilní. Nehrozilo tedy, že by padaly nepříjemné otázky, a tím, že se nemohlo účastnit publikum, se rovněž Merkelová nemusela obávat, že by někdo řekl něco „nevhodného“.

Když k tomu připočteme, že Schulz prováděl stejnou politiku jako Merkelová v Německu v europarlamentu v Bruselu, lze bez přehánění konstatovat, že diváci tedy mohli vidět nejčistší esenci současné demokracie, kterou nejlépe charakterizují dvě slova: iluze volby.

Ostatně ne nadarmo stále častěji koluje na internetu citát, který bývá připisován americké anarchistce Emmě Goldmanové: Kdyby mohly volby něco změnit, zakázali by je.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra