Je to už takový trapný evergreen. Na jedné straně se něco šustne, média vypraví štáby a z prdu vyrobí kuličku. Naposledy noviny informovaly o tom, jak Němci vyrazili do ulic demonstrovat kvůli migraci. V prvním okamžiku jsem si pomyslel, jak je možné, že jim to trvalo tak dlouho. Oni jsou takoví poslušní a zvyklí respektovat autority, což několikrát předvedli v poněkud krajní poloze, takže mají práh „bolesti“ posunutý asi hodně daleko, mudroval jsem. Jenže jsem netušil, že ani tentokrát Němci nevyrazili do ulic proto, aby protestovali proti rozkladu své země a katastrofální zahraniční politice své vlády. Oni vyrazili do ulic proto, aby ji podpořili!

Čtete dobře. Je to podobně absurdní, jako kdyby vám někdo začal pustošit zahradu, vy jste se rozčílili, že takhle to dál nejde, a sousedé protestovali proti tomu, že podporujete „politiku strachu“ a nejste dost „otevřený“.

Ano, je to tak. Média informovala o tom, že kolem 25 000 lidí demonstrovalo v Mnichově proti „restriktivní migrační politice bavorské Křesťanskosociální unie (CSU)“. Restriktivní migrační politikou bavorské CSU se rozumí to, že nechce, aby si chodil do Německa kdokoli, jak se mu zlíbí. Ne že by to tedy nebylo při počtu, který již dorazil, tak trochu s křížkem po funuse…

O skutečném stavu věcí v Německu se sice nic nedozvíte, ale když pobodá útočník 14 lidí v autobuse, dočtete se, že to nebyl džihádista, který má úkol v Německu vraždit a terorizovat obyvatele jako stovky a tisíce jeho kolegů, leč nemocný chudák, jenž zrovna trpěl úzkostí. Občas se napíše o nějaké vraždě a znásilnění (všechno se ututlat nedá), ale důsledně se buduje pozitivní obraz.

Když už se pak stane, že Strana zelených, sociální demokraté a neziskovky uspořádají bizarní shromáždění, kde kritizují ministra vnitra spolkové vlády Horsta Seehofera a bavorského premiéra Markuse Södera za to, že se, byť pozdě, snaží katastrofální bezpečnostní situaci v největší spolkové zemi řešit nebo aspoň pojmenovat, média se na to vrhnou jako na senzaci, kterou je třeba opakovat a náležitě zdůraznit.

Něco se zkrátka ke kýženému ovlivňování veřejného mínění perfektně hodí, a tak je po tom třeba skočit a patřičně to rozmáznout. Něco naopak do budovatelské image bohaté, tolerantní a sluníčkové Evropy nezapadá, a tak se to buď vynechá, ignoruje, obchází či jinak „zjemňuje“. Neznamená to nutně, že nebudou informace zveřejněny, ale dají se pěkně vytrhnout z kontextu nebo umístit v novinách tak, že se mezi zprávami na titulních stranách snadno ztratí.

Pamatuji si, jak v roce 2006 zveřejnil přední deník hlavního proudu, americký The New York Times, šokující informaci, že na střeše budovy Deutsche Bank na Manhattanu, která sousedila se Světovým obchodním centrem (WTC), jež bylo poničeno při teroristických útocích 11. září 2001, byly nalezeny stovky miniaturních úlomků kostí obětí z WTC. Když takovou zprávu dáte dovnitř listu a je nenápadná, zapadne. Kdyby vyšla na titulní straně, bude se o tom mluvit. A lidi by se začali ptát: Moment, když říkáte, že Severní a Jižní věž WTC spadly po nárazu letadel, jak je možné, že byla lidská těla rozmetána na tak malé kousky? Nemají nakonec pravdu ti, co tvrdí, že tři budovy (WTC 1, WTC 2 a WTC 7) v New Yorku nespadly po nárazu dvou letadel (jak by taky mohly?), ale bylo jim „pomoženo“ výbušninami?

Princip je jednoduchý: mluví se vždy jen o tom, co je na titulních stranách či v hlavních zpravodajských relacích, nejlépe čtyřiadvacetihodinových, kde se jedny zprávy zopakují aspoň třicetkrát za den. Celkově není z médií nejzajímavější to, co se v nich říká, ale především to, co se neříká. Nebo říká, ale nenápadně. Jako malá písmenka ve smlouvě o půjčce…

Vystřízlivění

Podobně je tomu i u současného dění ve Francii. Na konci května obletěly celou Evropu záběry imigranta z Mali Mamoudou Gassamy, který zachránil malé dítě visící z balkonu pařížského bytu, neboť za ním hbitě vyšplhal po fasádě až do čtvrtého patra. Budeme-li předpokládat, že nebyl cirkusový artista a nestal se součástí nějaké šarády na pozitivní ovlivnění veřejného mínění a pozvednutí ducha Francouzů v upadající zemi (i to je totiž možné), šlo jistě o úctyhodný výkon. Dvaadvacetiletý Malijec bez dokladů získá díky hrdinství francouzské občanství, které mu slíbil osobně sám prezident Emmanuel Macron, jenž Gas­samu přijal v Elysejském paláci a udělil mu medaili za odvahu.

Potud by bylo vše v pořádku, kdyby se proti témuž Macronovi nekonaly dlouhé měsíce rozsáhlé demonstrace po celé zemi, které stejným médiím, jež se bůhvíproč sama nazývají jako „svobodná“, „nezávislá“ či nedejbože „veřejnoprávní“, nestojí buď vůbec za řeč, anebo občas kousek „upustí“…

Abychom byli spravedliví, o situaci ve Francii se nemlčí zcela. Čas od času vyjde i v českých médiích text o tom, že jsou Francouzi v ulicích. Ti v tom mají na rozdíl od Němců praxi, a tak to nikoho příliš nepřekvapí. Jenže z toho, jak události média popisují málo, bez kontextu a izolovaně, výsledek je takový, že veřejnost víceméně netuší, že se celá země otřásá v základech. A to už dlouhé měsíce…

Emmanuel Macron sice vyhrál volby, ale hned po nich přišlo vystřízlivění. Dělá totiž něco docela jiného, než od něj mnozí ti, kteří ho volili, očekávali. Takzvané liberální reformy nesnášejí lidé nikde moc dobře, protože po nich je všechno většinou ještě horší. Přesněji jedna skupina (ta, která je dělá) ještě bohatší a druhá ještě chudší. Mají být privatizovány železnice, což znamená rušení spousty menších tratí a linek. Sociální hněv roste také kvůli podobným změnám ve zdravotnictví. Například na venkově je stále méně doktorů a dostupné zdravotní péče, a prezident v této cestě chce pokračovat. Protestují i studenti proti reformě přístupu k univerzitnímu vzdělání, a dokonce důchodci, kterým chce tento miláček médií zvýšit daně, respektive odvody na sociální pojištění. A to jsme zatím pouze u sociální oblasti.

Inu, prezident Macron dělá jen svou práci – vystupuje jako „nezávislý středový politik“, ale chová se jako správný zaměstnanec investiční banky dynastie Rothschildů, kde od roku 2008 pracoval. „Jedním z hesel května 1968 bylo ‚deset let stačilo‘. Teď máme za sebou jen deset měsíců Macrona,“ glosoval politolog a analytik Henri Rey v dubnu pro agenturu Reuters. …

Proč ve Francii stávkují i důchodci? Co se děje v přistěhovaleckých ghettech? Jak moc se zvětšují? Je zasažen i francouzský venkov? Proč jeli zemědělci Tour De France?

Celý článek o tom, jak se Francie bouří, si přečíst v čísle Šifry č. 8/2018Digitální či tištěnou verzi objednávejte v našem e-shopu. Poštovné a balné je zdarma. Předplatné objednávejte zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra