„Odvaha, odvaha, odvaha,“ skanduje na výzvu zpěvačky Olgy Lounové celé zaplněné Divadlo Bez zábradlí, až se budova otřásá v základech. Jak by také ne, když se tu koná Nejodvážnější konference podzimu. „My jsme před dvěma lety vytvořili platformu osobního rozvoje, kdy mi psali lidi své příběhy. Zjistila jsem, že jsou jako přes kopírák: bojím se změny, bojím se odejít od partnera, bojím se změnit práci… A tak mě napadlo vytvořit projekt Odvážlivci, kde lidem budeme dodávat odvahu,“ říká Lucie Vonchitzki, známá jako bývalá moderátorka televize Prima pod dívčím jménem Špaková.

Osobou, která má obrovský vliv a může něco takového „zařídit“, je třeba Karel Kovář alias Kovy, jeden ze čtyř řečníků akce, jež se konala 23. října. Téma nemohlo být zvoleno lépe, protože jestli je něco symbolem dnešní doby, je to změna. Neboť to, co nám procházelo dřív, různé šolichání, kličkování, očurávání, odkládání a neřešení, jaksi přestává fungovat. Jestliže doteď to „nějak“ šlo, teď už to „nějak“ nejde. Planeta je v háji, vztahy jsou v háji, šťastné a zdravé lidi také aby pohledal…

Takže co teď? Ti, kteří si nesedí úplně na vedení, už pochopili, že se musí něco stát. To je první krok k úspěchu. To ale ještě stále nic neznamená, jelikož dalším krokem je realizace. Zatímco si celou dobu přejeme, aby se změnili ostatní a s nimi celý svět, aby nám bylo lépe, s hrůzou si jednoho dne uvědomíme, že se budeme muset změnit i my. Lidský mozek má rád své jisté, důvěrně známé, a jede stále dokola podle stále stejných scénářů. Dokáže vyvinout neuvěřitelné úsilí, aby vymyslel, proč něco nejde a že to vlastně není potřeba, ale hluboko uvnitř stejně cítíme, že bychom chtěli a hlavně měli žít jinak. Proč? Protože nejsme šťastní. Na tento rozpor krátkodobě mohou fungovat různé únikové strategie, drogy, alkohol či adrenalinové sporty, z dlouhodobější perspektivy je to ovšem marné. Hola, hola, změna volá.

A protože není mnoho věcí, kterých by se lidé báli víc než upíři česneku, byl jsem nesmírně zvědavý, jak se strachem nejen ze změn zápolí třeba Kovy. Kovy začal dělat videa na YouTube před šesti lety, což, jak trefně poznamenává, znamená, že je internetový dinosaurus, a, ač to zní neuvěřitelně, přijde si stár. Je mu dvaadvacet, ale většině youtuberů a jejich fanoušků je dvanáct. „Jsou mladí a energičtí a já se občas cítím starý a vyhořelý,“ rozesměje publikum. „Takže až vám bude váš čtrnáctiletý potomek říkat, že vyhořel, tak ho neodsuzujte.“ I to je důkaz, že se svět zrychluje a mění.

Bezprostřednost a umění vtáhnout lidi je jeho silnou stránkou a v jeho podání to vypadá jako brnkačka, v začátcích ale musel překonat pořádnou porci ostychu. Svoji nelehkou cestu letos popsal v knize Ovšem, která pro něj představovala jistý druh terapie. „Během těch šesti let jsem našel nějaký smysl toho, co dělám a proč, ale najednou jsem otevřel oči a zjistil, že všechny ty věci, které se kolem toho dějí, všechny ty e-maily, telefonáty, žádosti, rozhovory, že mě to vlastně úplně odtrhlo od toho, co dělám. A nějakým způsobem jsem cítil, že se potřebuji vnitřně vrátit k tomu proč. Najít zase ten smysl.“

Novou Šifru si můžete objednat zde. Neplatíte poštovné a přijde vám až do schránky.

Ve své knize se Kovy vydal na cestu do dětství, na níž o sobě pochopil spoustu věcí a našel odpovědi, které hledal. Díky tomu prý ušetřil spoustu peněz za psychiatry. Přiznal se mimochodem i k jiné sexuální orientaci, otevřeně mluví i o tom, jak se bál vylézt před kameru a dělat videa podle sebe. Podle jeho zkušeností lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou vyrovnaní, jsou vyrovnaní nejméně. Kovy na tohle maskování nehraje. „S odvahou se potýkáme všichni. Je spousta neziskových projektů, které se zaměřují na postižené, pomoc Africe, ale Odvážlivci byl první takový projekt, který se lidem snažil říct: Pojďte se na chvíli zastavit, říct si, co chcete dokázat, sebrat tu odvahu, a udělat to. A je jedno, jakým způsobem se k tomu dostanete.“

Věcí, která Kovyho motivovala nejvíc, je překvapivě čas. Člověk sedí, nad něčím přemýšlí, dumá, jestli to udělá, nebo neudělá, a co když se stane tohle, co když tamto. „Čas, který utíká a který nezastavíme, je pro mě největším motivátorem v tom dělat nějaké životní kroky,“ svěřuje se Kovy. Život je totiž krátký a jsou věci, které se blbě dohánějí. Kovymu to došlo brzy, takže má spoustu času před sebou, ale představte si, že pro samé až, až, až je vám najednou osmdesát, sedíte na posteli a uvědomíte si, co všechno jste mohli nebo chtěli, a přitom to promrhali a teď už s tím nic nenaděláte. Jsou zkrátka věci, které napravit nejdou. I proto se Kovy řídí rčením „žij, jako bys měl zemřít mladý“. „Vzpomínám si, že když mi umřel dědeček, tak jsme otevřeli skříň a on tam měl spoustu nového, krásného, nenošeného oblečení, parfémy, které nikdy neotevřel… Bylo to hrozně smutné. Možná si taky říkal až jednou, ale to jednou prostě nemusí nikdy nastat.“ Proto Kovy zvolil jako svůj talisman do projektu hodinky.

Komfortní zóna

Kovy je internetová hvězda. Na YouTube má víc než 700 000 odběratelů a díky své všestrannosti a schopnosti překročit hranice youtuberské komunity tím, že se zajímá o společensky závažné věci a umně míchá zábavu s informováním lidí, již získal status celebrity. Popularita ale není úplně snadná na psychiku a mnohým z ní „hrábne“. Pro ilustraci tohoto „toxického“ prostředí popisuje, jak se asi po dvou letech točení videí účastnil jedné youtuberské akce. V té době byl znám spíše jeho hlas než tvář a setkal se tam s jedním ještě známějším youtuberem.

„Koukal skrze mě, neposlouchal, co říkám, a nevnímal, že jsem tam vůbec přítomen, až do momentu, kdy jeho kamarád pronesl větu ,jako tady Kovy‘. Kovy? Kde je Kovy? Když zjistil, že to jsem já, začal halekat, jak je to skvělý a jak mě miluje, no to je perfektní, pojď, něco si dáme. A já jsem tam stál a říkal jsem si, že kdybych do té místnosti vešel a on věděl, kdo já jsem, vůbec bych nepoznal, jestli on je srdečný, nebo není srdečný. V dnešní době se nacházím v momentě, kdy už nemám tuhle výhodu. Nemám šanci poznat, jestli to se mnou myslí upřímně jako tehdy Stanislav Gross, nebo ne. Tak se to snažím zjišťovat jinak. Sleduji, jak se chovají ke svému okolí, víc číst lidi.“ Mezi možností být paranoidní a uzavřený, nebo otevřený, ale opatrný, Kovy zvolil tu druhou.

Kde se vidíte za dvacet let, pane Kováři, ptají se ho prý pokaždé novináři. Neví, co bude za dvacet let, ale chtěl by být šťastný. No jo, co to ale znamená? Dá se tohle slovo definovat? Nevíme, co štěstí znamená, ale pořád ho hledáme? Pro Kovyho je to dobrá motivace. A dobrá motivace je klíčem k tomu, co děláme. „Viděl jsem to v YouTube komunitě. Když je vaším cílem popularita, peníze, kosmetické produkty zdarma, je to sice fajn, ale vy na ten strom vyšplháte strašně rychle. A pak už není kam šplhat a je tam prázdnota. Kdežto když vaše motivace přesahuje povrchní věci jako peníze, úspěch, tak po tom stromě můžete šplhat stále dál, protože on roste spolu s vámi.“ Máme-li špatnou motivaci, nevidíme v tom smysl – a to platí u čehokoli, co děláme.

Ale pak je tady strach… Strach je všudypřítomný, každý jej ale může mít někde jinde. I když může být oprávněný, člověka ale jen blokuje. „Není nikdo, kdo by ho neměl. A pokud to tvrdí, tak vám lže. Pokud ho ale překonáme, dokážeme dělat odvážná rozhodnutí a překonávat křižovatky života.“

Podle Kovyho jde o to, abychom se nesnažili předstírat, že strach nemáme, ale snažili se jej co nejvíc umenšit. A taky se na něj podívat pozitivně. Cože? „Ano, protože strach nám říká, že jsme právě na hranici naší komfortní zóny. Ale teď, když udělám něco, co mi ten strach říká, abych nedělal, tak jsem na té správné straně, protože jsem vykročil z komfortní zóny. To je přesně to, co bych měl udělat. Proto se vždy snažím jít proti svému strachu.“

Jak vyzrál na strach Dan Millman? Co je největší duchovní cvičení? Proč je tak těžké být vyrovnaný? Co dělá člověka šťastným? Co dělat, když se cítíme na dně? A jaký je rozdíl mezi hrdinou a zbabělcem?

Celý článek si můžete přečíst přečíst v novém čísle Šifry č. 12/2018Digitální či tištěnou verzi objednávejte v našem e-shopu. Poštovné a balné je zdarma. Předplatné objednávejte zde.