Osmnáctiletý Martin Žižlavský ze Šumperka byl od narození velmi akční dítě. Dnes by možná dostal diagnózu „hyperaktivní“. Od tří let jezdil bikros. To je sport, při kterém závodí skupina jezdců na speciálních kolech na zhruba 400 metrů dlouhé trati s řadou efektních skoků, a vznikl vlastně jako příprava dětí na motokros. Martin byl rychlý jako vítr a dosáhl až na třetí místo při celorepublikovém mistrovství družstev.
Ještě lépe hrál ale hokej, kterému dal v sedmi letech přednost, neboť už obojí na potřebné úrovni nestíhal. Jako pravé křídlo se prostřílel a prokličkoval až do dorostenecké extraligy. A aby se přes léto, kdy byl rozpuštěný led, náhodou nenudil, přibral si ještě fotbal. Horská kola. A taky sidercarcross – motokros, ve kterém jede na motorce řidič a v postranní káře spolujezdec, jenž se naklání na kárce, jako když surfař plachtí v Pacifiku na windsurfingu.
Sajdkárkros, který je na severní Moravě docela populární, jezdil už Martinův táta, a děda byl navíc v širší motokrosové reprezentaci. A tak stačilo v garáži oprášit motorku „se sajdou“, sehnat parťáka a vyrazit. I když Martina sajdkáry moc bavily, jezdil je jen pro zpestření v létě a v patnácti letech se s nimi chystal nadobro skončit, protože s hokejovým týmem Draci Šumperk trénoval každý den v týdnu, někdy i dvakrát, a o víkendu vyrážel na zápasy. Snil o tom, že se stane profesionálním hokejistou, a svoje další kroky začal podřizovat svému velkému snu. Osud ale pro nadějného sportovce přichystal mnohem těžší zápas, a všechno nakonec dopadlo úplně jinak.
V březnu roku 2017 vyrazil Martin Žižlavský, student prvního ročníku šumperského gymnázia, se třídou na lyžařský výcvik do Ski Resortu Dolní Morava. Součástí střediska je i celoroční bobová dráha. Otevřený bob zde jede z kopce po kolejnici, jako když frčíte na pouti po horské dráze. Bezpečnost jezdce by měl zajistit bezpečnostní pás. Nic, co by mělo sportovce tělem i duší, jakým je Martin, jakkoli ohrozit. Před druhou zatáčkou chtěl ale Martin zamávat kamarádovi. Hned po zamávání sice vrátil ruce na držadlo, ale už se mu nepodařilo chytit tak pevně madlo, když začala při nájezdu do zatáčky působit odstředivá síla.
Ta jej začala z bobu vynášet a bezpečnostní pás, místo aby ho zachytil, se stále povoloval a natahoval, jako v autě. „Pás mě neudržel a málem jsem z toho bobu vypadl. Noha se mi dostala ven a zahákla se do té železné konstrukce. Nakonec mě to hodilo zpátky do bobu, ale už bohužel bez nohy. Ta tam zůstala,“ vzpomíná Martin Žižlavský na děsivý okamžik, o kterém dnes mluví v klidu a bez emocí. I tehdy, na rozdíl od mnohých spolužáků a přihlížejících, se mu podařilo zachovat chladnou hlavu. „Hned jsme zastavili a zaškrtili to. Přiletěla helikoptéra. Byl to šok, ale pro mě asi ne tak velký jako pro ostatní. Snažil jsem se být v klidu a došlo mi to až později. V tu chvíli to překvapivě nebolelo. Vrtulníkem mě převezli do Brna, kde se mi během dlouhé operace snažili nohu přišít. To se ale nepovedlo, protože se noha nechytla.“
Podobné tragické okamžiky se obvykle v životě označují jako zlomové; chvíle, které člověku převrátí život naruby. Obzvláště aktivní lidé, kteří podávali špičkové výkony a měli našlápnuto ke slibné kariéře, se často propadnou do depresí. Kladou si otázky, proč se to stalo zrovna jim, litují se a trvá jim léta, než se s takovou situací alespoň částečně vyrovnají.
Martin se ale dokázal na věc podívat z úplně jiného úhlu. Na otázku, jak se cítil, když mu došlo, že je s hokejovou kariérou amen, odpoví: „Byl jsem moc rád, že to nedopadlo hůř a že vůbec žiju.“ To, že nemá nohu pod kolenem, bere spíš jako kosmetickou vadu, a v podstatě se toho pro něj tolik nezměnilo. Natrénoval chůzi s protézou a navázal tam, kde po úraze skončil. „Naučil jsem se hrát hokej i s protézou. Hraju amatérskou ligu a chodím s bývalými spoluhráči na tréninky, abych měl fyzičku. Nemám sice takové zrychlení, ale jde to. Hokej se nezapomíná. Život jde prostě dál. Teď jsem se naučil na snowboardu a jsem pořád akční,“ směje se Martin, u nějž se výrazněji změnila jediná věc – místo hokeje, který ho sice pořád baví, ale nemůže jej hrát na top úrovni, se naplno vrhl do sajdkárkrosu, s nímž kvůli hokeji před úrazem hodlal skončit. A nelituje.
Půl roku po úraze již Martin překonával nové výzvy…
Spolujezdec v sajdkáře, slangově označovaný jako „mitfára“, si během Martinovy několikaměsíční rekonvalescence našel jiného parťáka, a tak Martin přemluvil známého Honzu. Ten dříve jezdil s Martinovým tátou a se sajdkárami už hodlal pomalu končit, ale Martin je šťastný, že se mu jej povedlo „ukecat“.Svůj odchod do sportovního důchodu kvůli němu odložil a pomohl Martinovi dostat se zpátky do formy. Po závodech jezdí speciálně upravenou dodávkou Iveco, kde mohou i spát, a sami sobě dělají mechaniky. V loňské sezoně dojeli v jednom ze závodů mistrovství republiky šestí, což je velký úspěch.
V sezoně museli ale některé závody vynechat, protože je brzdí nedostatek financí. Díky sponzorům, firmě Ottlens a týmu Promotorsport, kterým je Martin moc vděčný, se část ročníku podařilo pokrýt, ale na plný výkon to zatím nestačí. Spoustu peněz spolkne benzin, cestování i startovné. Pokud o někom víte nebo nemáte hluboko do kapsy a vlastníte třeba prosperující firmu, bylo by skvělé, kdybyste Martinovi s Honzou mohli pomoct šlápnout do pedálů. Na oplátku můžete mít reklamu na jejich sajdkáře, přilbě či dresu a vděk a štěstí borce, který to nikdy nevzdal a ostatním s úsměvem od ucha k uchu ukazuje, jak žít naplno a nepromrhat ani minutu.
Přesto se ptám Martina, zda vůbec přemýšlel o tom, proč se mu stal onen těžký úraz. Zda třeba nešlo o signál či znamení, aby trochu ubral plyn. Odpověď mě překvapí. „Již několik měsíců, možná rok jsem měl předtuchy, že se něco stane. Měl jsem pocit, že přijde nějaká velká změna, a nebylo to moc příjemné,“ říká Martin Žižlavský. Shodou okolností nejde o první úraz podobného druhu, který se v jeho blízkosti stal. Martinův otec, zkušený sajdkárkrosař, se kdysi na trati dostal do kolize, po níž se jeho spolujezdci otočilo koleno a přerušily tepny. „Je to táta kamaráda, s nímž jsem jezdil bikros. Měl to ale horší než já, přišel o nohu nad kolenem. Po úrazu začal plavat, a dostal se jako lyžař i na paralympiádu. Otevřelo mu to jiné obzory. Já si ale taky nemůžu stěžovat. Prostě žiju dál,“ dodává Martin.
Mohla být tohle všechno náhoda? Nebo to má souvislost s něčím, čemu říkáme osud či karma? „Náhoda to určitě není, ale nevím, co to mělo znamenat, a tak se v tom radši moc nebabrám,“ odpovídá upřímně Martin Žižlavský, který bude letos maturovat. „Napadá mě snad jen to, že mě to mělo přesměrovat od hokeje k sajdám.“
Extraligovým hokejistou už sice nebude, ale u hokeje by rád zůstal. „Pořád mě to k němu táhne a baví mě pracovat s dětmi, tak bych mohl být trenér nebo učitel. Trenérství by mě těšilo asi nejvíc. A kdybych učil, nejvíc by mě bavil zeměpis a tělocvik. Mám už domluvené na pedagogické fakultě v Olomouci, že budu mít upravené přijímačky, aby mi trochu změnili limity a hodnocení. Je tam atletika, gymnastika, plavání a všechno možné a musím to řešit už teď. Abych byl na všechno dobře připravený.“
Článek vyšel v Šifře č. 2/2020, kterou si můžete přečíst v tištěné či digitální formě. Stejně tak si můžete objednat předplatné. Pokud byste chtěli Martinovi Žižlavskému pomoci, pište na redakce@wordpress-634652-2064135.cloudwaysapps.com, kde na něj získáte kontakt.
