Hitlerjugend v akci aneb Jsou Češi národem udavačů?

Když v červnu vyslala základní škola v Jemnici na Vysočině na vědomostní soutěž o druhé světové válce tým deváťáků, hrubě podcenila jednu nepříjemnou skutečnost, a sice že Češi mají jednoho netradičního koníčka – udávání.

Šlo o to, že na Dějepravné soutěžení na zámku v Třebíči dorazilo šestičlenné chlapecké družstvo, které neslo název Hitlerjugend Jamnitz, a hoši zde vystupovali v dobovém kostýmu, jehož součástí byly i pásky s hákovým křížem přes ruku.

Žáci se neopili ani nehajlovali, chovali se dle školy i pořadatelů naprosto vzorně. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy se jemnická škola pochlubila na svých stránkách i v místním zpravodaji úspěchem svého družstva zprávou: „Tým Hitlerjugend Jamnitz byl vyhlášen nejsympatičtějším družstvem soutěže a zároveň obsadil 3. místo se 157 body.“ K ní byla připojena věta „děkujeme za vzornou reprezentaci“.

Nějaký uvědomělý občan si dal ale tu práci a sepsal stížnost pro Českou obchodní inspekci kvůli tomu, že prý jde o propagaci fašismu; na školu, která pochvaly raději stáhla, tak dorazila kontrola a začalo „vyšetřování“.

Server Idnes.cz sice přinesl 5. října zprávu, že inspekce porušení předpisů neshledala, pachuť ale zůstává. Výsledek šetření ředitele jemnické školy Zdeňka Hirta nikterak nepřekvapil: „Co vám mám na to říct. To víte, že jsme si oddechli. Ne že bychom snad čekali, že by mělo být z naší strany něco špatně, ale každopádně je to velká úleva,“ přiznal Hirt. „Bylo to nepříjemné období pro všechny, tedy i pro žáky. A i když teď napíšete, že k žádnému pochybení nedošlo, tak si to stejně zase někdo přebere po svém. Pro mě je celá tahle kauza důkazem, že média mohou udělat člověku ze života takové peklo, které ho může i zničit. Přitom šlo o úplnou hloupost. Dostal jsem spoustu mailů. A ačkoliv většina byla povzbudivých, našly se i hodně nepříjemné,“ prozradil ředitel, který od začátku „kauzy“ své žáky celkem logicky hájil.

„Soutěž byla zaměřena na druhou světovou válku a jedním z úkolů byla také prezentace družstva v kostýmu, který má s daným obdobím souvislost. Nemůžou být všichni partyzáni nebo američtí vojáci,“ pustil se Zdeněk Hirt do vysvětlování. Pásky s hákovým křížem podle něj družstvo dostalo těsně před samotným vystoupením. „Nikde se s nimi zbytečně nepromenovali. Šlo o divadelní výstup pouze při představování jednotlivých účastníků. Žáci byli v soutěži výborní, určitě nikoho neprovokovali ani se nechovali nijak nepatřičně.“

S tím souhlasili na serveru Idnes.cz, který přinesl i původní zprávu o „prohřešku“ jemnické školy, i čtenáři v diskusi, kteří připojili několik zajímavých postřehů. „Jo, jo, vlastně žádný nacismus neexistoval. Je nebezpečné nechat děti si o něm něco připravit, tak budeme raději dělat, že v té válce žádní nacisté ani jejich symboly neexistovali. Vlastně tam bojovaly jen SSSR a USA, ale SSSR taky raději moc nezmiňovat. Takže jen USA,“ glosoval čtenář Jan Hladký. David Voňka přidal poznámku, že „ve filmech také herec hraje nacistu a může za to dostat nějakou cenu“. Jarmila Novotná zase ironicky poznamenala, že „když už si zvolili takové kostýmy, neměli by si dovolovat chovat se slušně a být sympatičtí. A dávat na odiv své znalosti historie je už do nebe volající drzost!“. A ptá se: „Napadlo vůbec někoho, že děti z Hitlerjugend byly v podstatě také obětmi 2. sv. války? Obzvlášť na jejím konci. Kdo z mých vrstevníků nebyl v Pionýru nebo v SSM, ať hodí kamenem.“

Ať už má ale člověk názor na věc a zvolenou prezentaci jakýkoli, a třeba se cítí dokonce nepříjemně či pohoršen, je proboha nutné hned udávat, a ještě k tomu děti školou povinné, které jsou pak vláčeny v novinách? Případy, kdy si lidé všímají a poukazují na chování druhých, místo aby se starali o sebe a zametali si před svým prahem, jsou ale bohužel v Česku až příliš běžné. Jako kdyby šlo o národní sport.

Jeden můj známý pracuje jako strážník pražské městské policie a nedávno si mi postěžoval, jak je unavený z toho, že s kolegy nestíhají být často tam, kde mají, protože většina jejich výjezdů je na udání, ke kterým ze zákona musejí vyjet, i kdyby šlo o sebevětší banalitu nebo rovnou výmysl. Často se prý udává kvůli tomu, že soused parkuje jedním kolem na trávě, v protisměru a podobně, ačkoli každý ví, že zaparkovat v Praze úplně podle pravidel je někdy nadlidský výkon. Výjimkou není ani udávání cizích lidí, a dokonce ani rodinných příslušníků.

To ale není nic ve srovnání s tím, co jsem se před lety dozvěděl od jednoho starého muže, který za války pracoval ve vyšších patrech nacistického režimu v Německu. Vyprávěl mi o tom, že Němce za války zrovna český národ až tak nezajímal a nechali by ho bývali relativně v klidu, ale život jim komplikovala jedna anomalita, se kterou se v jiných státech nesetkali a která je ohromně otravovala a přidělávala jim práci – české bonzáctví. Odhadoval, že až 95 % všech poprav nacisty v Československu bylo provedeno na přímé udání. Tu někdo ohlásil, že má pan Novák schované prase nebo roznáší letáky, tu záviděl něco jiného nebo měl pifku na souseda Krkovičku či soka v lásce… „Nemohli jsme nic nedělat a udání ignorovat, když už jsme nastavili nějaká pravidla. Lidi by z nás pak měli srandu a situace by se vymkla kontrole – a my jsme tady potřebovali udržet především pořádek, měli jsme dost starostí jinde.“

Pro jistotu podotýkám, že jde jen o svědectví jednoho starého insidera, který už mohl být senilní. Já jen aby mě někdo neudal, že se zastávám nacistů a zpochybňuji české utrpení a hrdinství.

 

Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra