Ve velkém rozhovoru pro Šifru vypráví arcibiskup pražský, primas český a kardinál Dominik Duka o tom, že má dnes mnohdy méně svobody než ve vězení na Borech, o stromu poznání dobra a zla, o dnešní obdobě marxismu-leninismu, která se vyučuje na univerzitách, o mediální inkvizici i o tom, v čem je naše jediná naděje.

Šestatřicátý arcibiskup pražský, primas český a kardinál Dominik Duka (74), jehož otec bojoval za druhé světové války po boku českých letců v Anglii, za komunismu seděl ve vězení za svoji ilegální církevní činnost. Těžko ale mohl tušit, že se kvůli svým názorům octne na pranýři i v takzvaném svobodném, západním světě, jehož jsme nyní součástí.

Nedávno se „troufale“ postavil proti mazání křížů z kostelů na letácích v Lidlu, jindy kulturní a mediální frontu pobouřil kritikou masové imigrace či tím, že v gratulacích předsedům politických stran, jež se dostaly do parlamentu, nevynechal ani Tomia Okamuru. Nemluvě o tom, když v přímluvě na tradiční mši během svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi prosil svaté Cyrila a Metoděje, patrony Evropy, aby se přimluvili za evropské národy. „Kéž se navrátí ke svým křesťanským kořenům, znovu naleznou svoji identitu a zachovají starý kontinent dalším generacím,“ pronesl mimo jiné. Svatého Jana Nepomuckého zase žádal, aby se přimluvil za českou církev a dodal jí „odvahu postavit se zhoubě genderových teorií“. Prosil i o přímluvu pro naše rodiny, aby muži byli opravdovými muži a ženy opravdovými ženami, a zajistili tak lásku a bezpečí.

Za to, že se coby hlava české katolické církve odvážil hájit křesťanské hodnoty a národní zájmy, na rozdíl od většiny českých politiků, si sice vysloužil řadu nejrůznějších nálepek v hlavních médiích, ale mezi „obyčejnými“ občany jeho hlas rezonuje. A to přesto, že podezírat Čechy z nekritické náklonnosti k církvím jakéhokoli druhu není na místě.

„Není úkolem nikoho z nás obnovovat inkvizici, a ani ta to takhle nedělala. Inkvizice vznikla proto, že to nejdřív dělal dav, jenž toužil po krvi a lynčoval. Proto se zavedla instituce, která vyšetřovala, jestli to tak vůbec bylo. Dnes tu máme podobný lynčující dav, který se pohybuje po hlavní mediálně-informační dálnici a rozdává rány vlevo vpravo,“ říká nejvyšší církevní hodnostář Dominik kardinál Duka ve své pracovně v Arcibiskupském paláci v sousedství Pražského hradu. Mluví natolik klidně, smířlivě a rozumně, že mě napadá, zda před sebou nemám jednoho z posledních opravdových českých demokratů. Dnešní svět je zkrátka plný paradoxů.

Jak se tak stane člověk kardinálem?

V životě jsem s tím nepočítal, jsou to taková určitá překvapení na cestě. Kdyby někdo řekl, že budu pilotem, poručíkem letectva, tak bych to ještě bral, když jsem byl jako kluk, možná pak kapitánem nějaké bárky na Labi, ale kardinálem se člověk nestává tak, že by o to mohl usilovat, že by na to studoval. Jsou do jisté míry dvě cesty, jak se to přihodí. Jednak jsou tady určité biskupské stolce, se kterými hodnost kardinála souvisí. Moji předchůdci v úřadu od svatého Vojtěcha přes biskupa Ondřeje, kardinála Harracha až po kardinála Schwarzenberga nebo Schönborna, tito muži církve udělali z pražského svatovojtěšského stolce takzvanou kardinálskou katedru. Roli v tom jistě hraje i první republika, protože od toho okamžiku většina kardinálů byla v Praze. To je ta jedna cesta. Pak existují kardinálové, kteří ani nikdy nebyli biskupy, ale kteří za svou celoživotní práci, ať už to byla teologická práce, nebo úspěšná práce pastorační či misijní, obdrželi tuto hodnost. Záleží na výběru papeže a též na určitém doporučení a jistém ohlasu.

Měl jste k víře blízko odmala? Cítil jste to, jak se říká, v kostech, nebo to přišlo až vlivem životních okolností?

Po vysvěcení, kterému se říká primice, mi jednou maminka řekla: „Víš, já jsem tě zasvětila Panence Marii, ale tak doslovně jsem to nemyslela.“ (směje se) Bylo to dáno tím, že jsem se narodil jako druhé dítě. Sestřička Květoslava bohužel zemřela krátce po porodu a byla takovým rodinným andělem. Matce řekli, že už mít děti nebude, tak já jsem byl doslova vymodlené dítě. V historii církve – a v samotné církvi víme a poznáváme, že tato fakta existují. I když jsem měl vyhlídnuta dobrodružnější povolání, říkal jsem si, že po těch letech námořnictví, cestování, lítání budu stejně muset dělat také nějaké pokání, tak na konci života vstoupím do kláštera. V té době kláštery byly zavřeny.

Ale otec, který byl v armádě, mi po návratu z Itálie a Anglie vyprávěl o postavě dominikána jménem Jiří Maria Veselý. To slovo dominikán mi tehdy nic neříkalo, a jestli nosil bílý, nebo černý šat, mě taky tak nezajímalo, ale co jsem vnímal, bylo, že to byl člověk, který pro vojáky něco znamenal a byl jim oporou. No a jelikož otec prošel určitou životní cestou a rodina ji do jisté míry musela následovat – byl ve vězení –, pochopil jsem, že Bůh není jen pojem a je ještě potřebnější modlitba než andělíčku, můj strážníčku, kterou jsme začínali jako děti. Tím bych řekl, že se vytvořila určitá vazba v modlitbě a v životě.

Vy jste si z toho zřejmě také něco odnesl, vždyť jste v komunistickém vězení skončil též… Co vše jste provedl?

My jsme žili v době, kdy být ve vězení byla čest. (směje se) Církev byla pronásledována za nacismu i komunismu. Takováto podzemní činnost byla pro nás něco jako samozřejmost. A také velké dobrodružství, které mělo své bolesti i radosti. Když přišla chvilka oddechu v roce 1968, i řehole se začaly znovu organizovat a povstávat z prachu. Za normalizace naše činnost pokračovala. Připravovali jsme novou generaci, zajišťovali a překládali studijní materiály, a to stačilo. Bylo to maření takzvaného státního dozoru nad církvemi, nedovolené rozšiřování neperiodického tisku a boj proti mírovému hnutí Pacem in terris (komunistickými úřady iniciované a podporované sdružení katolických duchovních kolaborujících s komunistickým režimem v Československu), a pak mi přidali spolupráci s církví v Německu, takže jsem si při vyšetřování vysloužil titul germanofilský germanofil. To už dnes zřejmě neplatí, protože k politice paní Merkelové mám určité výhrady.

Půlnoční bohoslužba arcibiskupa Dominika Duky v roce 2010

Jak se lišil váš tehdejší duchovní život od toho dnešního, kdy působíte v nejvyšší funkci v církevní hierarchii?

Víte, tím, že to bylo v podzemí, záleželo na každém z členů. To naše společenství bylo tak silné, jak silný byl jeho nejslabší článek. Byla tam mnohem větší vzájemná podpora. Církev nežila ze státních peněz ani z předpisů a výsad, záleželo na síle ramenou, která to společenství nesla. Stačilo, aby jeden zradil, a nastala katastrofa. Bylo to úplně jiné prostředí, ve kterém hodnota přátelství, charakteru a odvahy hrála desetkrát větší roli než dnes. A to je to, co mě občas trápí. A nebylo žádné papírování, ani nemohlo, to mi vyhovovalo… Dnes je té byrokracie, jak by řekli Slováci, priveľa. (směje se) A čím je ta instituce větší, tím více musíte mít ohledů.

Ve funkci kardinála a arcibiskupa nežijete, vy jste žit. Ne Žid s d na konci, ale s t v pasivním tvaru. (usmívá se) Čas patří druhým, musíte být tam, kde máte být, i když se vám to třeba nelíbí. Ale nebudu si stěžovat. Často zjistím, že tam, kam se mi nechtělo, to bylo krásné, a někdy naopak, když si řeknete, že tam to bude krásné, to tak vůbec není. To patří k životu… Musím také přemýšlet o tom, co říkám a píši. S tím, jak se politická situace vyostřuje a polarizuje, téměř pokaždé musím počítat s tím, že buď bych musel jenom mlčet, nebo ať řeknu, co řeknu, budu se s tím potom muset vyrovnávat. Ale člověk musí myslet do jisté míry na celé společenství, ne jen na církev. Té vnější svobody mám někdy méně než na Borech. (směje se) Ale mám výhodu, že pár kroků odsud mám kapli.

Regenračné centrum

Tam na tom klekátku klečelo 28 arcibiskupů, kteří měli mnohdy horší situaci. Vždyť já se vlastně pohybuji v prostorách, které byly vězením kardinála Berana. Tady na tom místě, kde sedíte teď vy, sedával kardinál Tomášek, který pouštěl rádio, aby se trošku rušil odposlech. Co ten musel prožít! On, seminarista CK monarchie, voják první světové války, kde ho odepsali, protože měl tuberkulózu… To je člověk, který měl odejít v roce 1919, a zemřel až v roce 1992. To je trošku rozdíl. Měl tady i své skrýše, protože mu tady v noci procházeli páni od StB.

Dnes máme oficiálně svobodu a v tuto chvíli zatím nehrozí, že byste šel vy, já nebo kdokoli jiný za své názory do vězení. Přesto se zde rozmáhá perzekuce, která má jen odlišné formy. Něco řeknete, a šup, hned máte nálepku a křičí na vás ze všech stran. Opět je přijatelný jediný ideologicky správný oficiální názor. Jak to vnímáte?

Já tuto situaci vnímám velmi citlivě, protože se mě dotýká osobně. Ale nejsem to jenom já. Vidím, že jsou určití lidé a jejich názory kaceřovány. A víte, co mi to připomíná? Vzpomeňme na doby, nemyslím jen diktatur a totalitarismu, ale z jaké atmosféry se tyto diktatury rodily. Nechtěly a nesnesly slyšet jiný názor. Já si nemyslím, že to, co říkám, je pokaždé nějaká světoborná pravda, a netvrdím, že se nemohu mýlit, ale opravdu mě mrzí, když mi mladý člověk, teď mluvím o jednom nejmenovaném básníkovi, který se považuje i za redaktora, začne vykládat, že jsem fašista, nacionalista a kdovíco ještě. Někdy mám radši tu ruku v kapse… Říkám mu, chlapče, cos ty dělal za druhé světové války? „Já jsem nebyl na světě,“ povídá mi. „Ano, já vím, že jste chodil po houbách. Tak mi řekněte, co dělali vaši rodiče?“ ptal jsem se ho. Lidé jako já ještě vědí, co to byl nacismus, i když jsem byl dvouleté bejby. Ale v tom momentě, kdy otec odešel do války, tak kdyby ten dominikán, ještě s jedním kolegou, nevozil německého generála, který to kontroloval, tak, že po dvou hodinách opravdu nebyl střízlivý, a nepřesvědčili ho, že byl zajatý a je nezvěstný, tak jsme tady dneska spolu nedebatovali. V takových chvílích si říkám: Je toto možné, takovýmto způsobem jednat? (lehce rozčileně) Jestli si někdo myslí, že svoboda je neurvalost… Ale víte, co v tom je? Slabost vlastních argumentů. Neznalost. Druhého chtějí ukřičet a ponížit, aby oni měli pravdu.

Kde se v lidech bere ta pýcha, že oni – poslední dobou to jsou obzvláště ti, kteří sami sebe nazývají těmi jedinými správnými demokraty – jsou lepší než ti, kteří mají jiný názor? A ta agresivita? Z čeho to pramení? A není to jen česká vlastnost, je to celozápadní trend…

Je to velmi zneklidňující. Pamatuji si, že jsem se v rámci výročí Velké říjnové revoluce díval, jak tehdy ruská společnost byla rozdělená a neschopná jakékoli společné akce, absolutně rozhádaná. A domnívám se, že jistým způsobem jsme toho svědky v současném světě. A to my na tom nejsme ještě tak špatně, jak si někteří z nás myslí. Některé západoevropské státy jsou na tom ještě hůř.

Kdyby to nebylo k pláči, musel by se člověk smát, že zrovna vy, který jste byl perzekvován za své názory, napíšete z pozice své funkce dopis členům všech politických stran, které se dostaly do parlamentu, načež vám začnou novináři a jiní experti spílat, že tomu a tomu, konkrétně Tomiu Okamurovi, jste psát neměl. Není to mírně řečeno paradox?

Jestliže beru vážně svobodu a demokracii, musím si uvědomit, že přece jen místo, kde se rozhoduje o politickém vývoji země, je parlament. Jestliže jsou politické strany zaregistrovány, mohou jít k volbám a dostanou se z vůle lidu do parlamentu, tak bych šetřil známkováním. To, že mnozí lidé říkají věci nehorázné, to tak je, já takové věci musím poslouchat pořád. Ale to mě přece neopravňuje k tomu, abych začal vykřikovat, že tu máme zavést diktaturu, tou to asi nespravíme. A nemůžu říkat, jako to říkají i některé církevní osoby: Já to tedy nesleduji, ale můj názor je… Když to nesleduje, jak si může udělat názor?

Nic není jen černobílé. U každé strany nenajdu jen to, s čím nesouhlasím, ale i to, s čím souhlasím. A přijde čas, bude se třeba jednat o rodině v parlamentu, a já pak vím a mám představu a orientaci, jakým způsobem mám postupovat. Proč bych já toto neuznal? Připadá mi, že jsme na nějakém fotbalovém zápase, kde hraje Červená Lhota proti Lhotě Tvarožné. Oni prohrají, porvou se, ale přitom zapálí auta a rozbijí okna lidem, kteří nemají s fotbalem nic společného. A do této roviny jsme se dnes dostali…

Rozhovor s kardinálem Dukou vyšel nedávno v Šifře… Mrkněte na našem eshopu. Dopravné a balné zdarma. Zakoupit si můžete i digitální verzi

Co se to se Západem stalo?

Nesmíme si idealizovat ani doby dřívější. Když si vzpomeneme na období první republiky a vezmeme si, kolikrát byl napadán prezident Masaryk, ať už právem nebo neprávem… Prezidentovi Benešovi nabídli úplatek dva miliony korun, načež zavolal policii. Jak na to jeho protivníci reagovali? No jistě, kdyby mu dali pět milionů, policii by nevolal. S touhle lidskou podlostí a slabostí musíte počítat. Já mám ale dobrou knihu, víte? Jmenuje se Bible. A tam to vidíte. Pán Ježíš se hlásí k tomu, že je syn Davidův. A kolik kopanců ten David udělal? Nakonec Hospodin mu říká „nepostavíš chrám, ty máš ruce od krve“. A přesto si ho vážíme. To jsou určitá tajemství zla a hříchu… Když se řekne hřích, tak se tomu lidé usmívají, ale pak všichni nadávají, že se krade, tuneluje, není bezpečí. To všechno jsou přece hříchy, které nás ohrožují.

Na druhé straně o nikom – a to platí i o politicích –, o žádném z nich nemohu říct: „To je ďábel.“ Křesťanství mě učí, že ani o ďáblu nemohu říct, že on je absolutní zlo. Absolutní zlo neexistuje. Už Aristoteles to geniálně vystihl, to je nedostatek… Ano, těch nedostatků je mnohdy hodně. Proto se Kristus setkával s lidmi na okraji, proto chodím do věznice. Někdy je pro mě neuvěřitelné, že přede mnou stojí člověk, který dokázal spáchat tak hrozný zločin. Jenže my na jedné straně bojujeme za to, aby nebyl trest smrti, ale na straně druhé soudíme a duchovně a duševně protivníka, který se mi nelíbí, zabíjíme.

Ohradil jste se proti retušování křížů z kostelů na letácích v Lidlu. Nevím, zda jste to zaznamenal, ale v Německu udělali z čokoládového Mikuláše homosexuálního duhového Muže s kapucí… Když řeknete slovo rodina, dostanete též pomalu vynadáno. To vše nevychází zdola, to je ideologie řízená shora. Co je cílem tohoto všeobjímajícího běsnění?

To je pravda, co říkáte… Tohle odporování dobru vyrůstá z toho, že podstatou selhání člověka je svévole. Budete jako Bůh! V tomto symbolickém vyprávění v zahradě Eden tedy já vezmu do ruky celý mravní řád, který má název strom poznání dobra a zla, a já budu určovat, já. Ne Bůh, ale já. Tady už nebude žádná norma. To prochází celými dějinami. Komu se líbil třeba Friedrich Nietzsche? To byl filozof, kterému svastika holdovala. Síla a neuznání jakéhokoli soucitu a jiného názoru, to je problém. Kříž a určité symboly vadí. Mircea Eliade, známý rumunský filozof, říká, že symboly žijí, i když to ani nevíme a nejsme schopni je popsat. Ale ony mají svou historickou působnost v paměti, působí geneticky. Proto je potřeba je odstranit.

Já bych pochopil, že je chtějí odstranit muslimové, kteří sem expandují. Ale proč jim v tom pomáhají naši?

Tady je další problém. I kvůli médiím se vytvořila představa, že jsme jakousi křižovatkou, kam přicházejí nejrůznější názory, ideje a představy. A došlo to tak daleko, že jsme zpochybnili skutečnost lidského poznání. Je 500 let od výročí doktora Martina Luthera. Mnoho o tom bylo napsáno, ale to, co napsáno nebylo, je, že když došlo k objevení Ameriky, najednou se ukázalo, že antická představa vesmíru se rozpadala. Ono je to jinak! A tak on hledá řešení. A v čem ho hledá? Rozum? Ne. A to je klíčové pro současnou dobu.

Tehdy jsem si při vyšetřování vysloužil titul germanofilský germanofil. To už dnes zřejmě neplatí, protože k politice paní Merkelové mám určité výhrady.

Ty jeho Tischreden, promluvy, jsou důležitější pro pochopení jeho vnitřního zápasu než sáhodlouhá díla. A on říká: „Rozum je děvka ďáblova.“ Čili čemu můžu věřit? Všechno to zklamalo. Vezmu knihu, otevřu, čtu a tam je vše doslova. Jeden již nežijící profesor teologické fakulty o něm řekl: „To je náš protestantský papírový papež, kdy uděláme z bible rudou knížku.“ A všimněte si, že to tak je. Řekl Marx. Řekl Lenin. Je to úplně stejné. My pak nejsme v situaci zmatku schopni přemýšlet, co se říká, ale máme idoly, kterým věříme. A protože nevěříme ani svému úsudku, přebíráme názory. Všimněte si, jak vypadají často práce, které se tváří jako vědecké. Pokud necituje jenom autory správného a žádoucího proudu, nebude doktor a nebude profesor. A to se děje.

Ano, vymývání hlav… Chápu, že jsou zde lidi a ideologie, které prosazují nějakou svoji pochybnou agendu. Proč však není slyšet více vašich církevních kolegů, ale namísto toho se v médiích prezentují lidé jako Martin Putna nebo Tomáš Halík, kteří obhajují západní války, masovou migraci i genderové výstřednosti všeho druhu? Copak si neuvědomují, že pro muslimy budou první na ráně oni?

To už jde od osvícenství, kdy jsme si navykli na takové flagelantství (sebemrskačství). Nezvládáme některé věci, a tím ztrácíme důvěru. Podle mě různá prohlášení třeba Tomáše Halíka a některých dalších vycházejí z toho, že i oni žijí v tomto zmateném světě. Já si nemyslím, že jsem chytřejší. Ale já nechci být opozicí vůči něčemu, já chci být pozicí. Pak je tu ale ještě kromě pozice a opozice cesta hledání kompromisu. My můžeme říkat, že buddhismus a hinduismus jsou náboženství míru, ale nesmíme zapomínat na to, že 100 000 křesťanů ročně platí životem. A v kterých civilizacích a kulturách se to děje?

Když na mě jde někdo s kudlou, nepůjdu přece proti němu s otevřenou náručí…

Ano, ale zase si musím říci: Copak v křesťanském prostředí nevznikl nacismus a bolševismus? Ano, vznikl, to je pravda. Ale jedině, jak říká Kristus, pravda vás osvobodí. Musíme umět hodnotit. Většina lidí, kteří se hlásí k islámu, opravdu nečekají někde na nás s kulomety a granáty. Ani jim to není milé, oni též platí životy. Ale musíme si otevřeně říct, že tady jsou jisté výrazné tendence, ze kterých toto nebezpečí vyrůstá. I islám je nejistý. Kdyby si byl islám jistý svojí pravdou, nebude dělat taková drastická opatření. My uvnitř církve prožíváme tuto nejistotu také. Určité skupiny se snaží řešit to po svém, ale problém nastává, když jedna skupina začne sebe prohlašovat za tu jedinou správnou a samospasitelnou.

Naší zkázou jsou humanitní obory, protože zcela ztratily racionální základ. Připomínají dnes to, co byl za minulého režimu marxismus-leninismus.

Církev nedává recepty. Základní pravdy jsou obecné a jejich aplikace vždy závisí na kvalitě a schopnostech jednotlivce. Mým úkolem je popisovat určité principy, ne lidem říkat, jak mají žít a jaké krůčky v životě mají dělat. Není úkolem nikoho z nás obnovovat inkvizici, a ani ta to takhle nedělala. Inkvizice vznikla proto, že to nejdříve dělal dav, který toužil po krvi a lynčoval. Proto se zavedla instituce, která vyšetřovala, jestli to tak vůbec bylo. Dnes tu máme podobný lynčující dav, který se pohybuje po té hlavní mediálně-informační dálnici a rozdává rány vlevo vpravo.

Další ožehavé téma je krize rodiny. Genderová ideologie nabývá mnohdy až zrůdné podoby; nedávno jsem v médiích zaznamenal, že šestileté a sedmileté děti v Česku žádají o změnu pohlaví. Může pod takovým tlakem rodina přežít?

Víte, tyhle fenomény… Jednak roste trend matek, které úplně bez zájmu opouštějí své děti a přenechávají je manželům. Tohle nebylo. I celá právní praxe vycházela vždy z toho, že prvním rozhodujícím faktorem pro malé dítě je matka. A u toho, co říkáte, si myslím, že by měl zasáhnout a konat státní zástupce, protože toto je důsledek indoktrinace a manipulace s dětmi. Vždy si některá děvčata přála být chlapci a naopak. Ale měli jsme děvčátko, které chtělo být chlapcem, aby mohlo ministrovat, poslat přeoperovat? Nebo kluk, který nechtěl chodit v kraťasech a říkal, že chce být holkou, aby mohl nosit družičkové šaty, měla maminka jít a shánět mu hormony? To zasahujeme tak daleko…

To ukazuje na příšernou nekompetentnost lidí. Média by tohle přece neměla podporovat. Ale to je naše vina, i vina církve. O teologii musí mluvit teologové, o biologii biologové… Dnes si každý hraje na to, že rozumí všemu, dříve se takto debatovalo v hospodě nebo na pavlači. Tak dnes vypadá celá mediální sféra a veřejná debata. Naší zkázou jsou humanitní obory, protože zcela ztratily racionální základ. Připomínají dnes to, co byl za minulého režimu marxismus-leninismus. Aby to přikryli, později to nazvali společenskými vědami. A my v tom pokračujeme. Jestli někdo říká, že je filozof, nejprve musí znát řečtinu a latinu. Jinak není vědec. Copak může být hudební skladatel, který nezná noty?

Regenračné centrum

Dnes může…

Dnes může. A tady já vidím tu tragédii, určitou brzdou jsou jen exaktní obory. Kdo vystupuje v parlamentu proti genderové teorii? Lékaři. Protože ti ví, že tak to není. Základ je biologický.

Co bychom tedy v tomto bláznivém prostředí měli dělat? Jaké máme vyhlídky?

Když děláte průzkum, čeho se děti nejvíc bojí? Aby se nerozešel tatínek s maminkou. Přirozenost je v nás. Jednou jsem utíkal v Ostravě na vlak a uprostřed betonového chodníku kvetla pampeliška. Život je silnější než ten asfalt a beton. Tak i ta přirozená rodina, slovo rodina je od slova rodit, překoná tyto bouře. Ale naší povinností je ji hájit.

Dnešní doba je velmi psychicky náročná. Jaký recept byste čtenářům a všem lidem dobré vůle poradil, aby se nezbláznili a nepodlehli přílišnému zmaru, strachu a všem genderovým a jiným ideologiím?

Já se odrazím od té pampelišky. Nejateističtější stát. Jak to, že máme před Vánoci narvané kostely? A to je ještě zavíráme. Co je tam přitahuje? Je to ticho. A kam nás to táhne? K Betlému a Jesličkám, kde obdivujeme malé, polonahé děťátko. Tam je skutečná radost a skutečná síla. Za tím obrovským shonem a konzumem je i láska k druhému člověku, přece jen myslíme na druhého. A v tom jsou české Vánoce tím nejkřesťanštějším projevem. Kristus, když nás učí vztah k Bohu, říká: „Modlete se a řekněte Bohu Otče.“ Člověk je člověkem, když dovede mít rád a když má zájem o druhého. To je jediný lék na tuhle dobu.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra