Běhal jsem zmateně po obchodě a hledal žárovku. Žádnou jsem nenašel. Stejná scéna se však opakovala i v dalším obchodě. Neuvědomil jsem si, že na konci loňského roku začalo platit další nařízení Evropské komise, které má udělat naši planetu lepší a čistější – zákaz halogenových žárovek, které byly podle EU málo účinné a úsporné.
A tak jsem si musel pořídit LED žárovku, jediný zdroj světla, který v obchodě měli. Žádnou větší účinnost ani intenzitu světla nepociťuji. Zato byla osmkrát dražší a špatně se mi usíná. Nikoli kvůli ceně, i když zaplatit osmdesát korun za žárovku je až znepokojivě „neekologické“, ale kvůli modrému světlu, jež je součástí každého bílého, pro organismus nepřirozeného osvětlení.
Studie zveřejněná v roce 2017 v časopise Free Radical Biology & Medicine potvrzuje, že kromě poruch spánku a potíží se zrakem způsobuje modré světlo i výrazné stárnutí pokožky a větší výskyt pigmentových skvrn. Jiný výzkum zase upozorňuje na to, že modré světlo v pozdních večerních a nočních hodinách významně narušuje biologický rytmus kožních buněk, které se mylně domnívají, že ještě není noc, a nespustí tak přirozené opravné procesy v pokožce, což může vést ke známkám stárnutí a také k tmavým kruhům pod očima.
Triky nadnárodních korporací, jak vydělat ještě víc peněz, mají mnoho podob. Mezi nejoblíbenější trendy v tomto oboru dnes patří takzvaný ekologický byznys, který pod záminkou ochrany životního prostředí dokáže z kapes zákazníků a daňových poplatníků po celém světě sofistikovaně tahat miliardy. A jelikož na tradičních trzích panuje velká konkurence a není příliš kam růst, otevírá se zde prostor připomínající zelené pole neorané. Jeho základním hnacím motorem je nenasytnost.
Zážitek s žárovkami mi nápadně připomněl jeden z prvních podobných případů svého druhu, kdy se zákaz jednoho výrobku a zavedení nového natolik osvědčil, že inspiroval a udal trend celému ekologicko-byznysovému odvětví.
Vzpomínáte si ještě na freony? Chladicí plyny na bázi chlor-fluorovaných uhlovodíků (CFC) obsahovala každá lednička; používaly se také ve sprejích. V roce 1974 v časopise Nature vyšel článek obsahující hypotézu, že freony ničí ozonovou vrstvu. Americký profesor Sherwood Rowland a jeho student Mario Molina, pozdější laureáti Nobelovy ceny za chemii, v něm informovali o tom, že freony stoupají až do stratosféry, kde se rozpadají, uvolňuje se z nich chlor a ten reaguje s ozónem. O jedenáct let později pak tým britského geofyzika Joe Farmana objevil nad Antarktidou ozónovou díru a oba jevy dal vzájemné souvislosti. Vysvětlovat, proč by freony udělaly díru v nebi zrovna na Antarktidě, už se nikdo neobtěžoval. Pouze Henry Lambright z NASA nesměle namítl, že „úbytek ozónu kolísal podle ročního období a teploty, což naznačovalo, že vysvětlením jsou spíše meteorologické faktory nežli chemické“.
Slyšet byl ale pouze Lambrightův kolega z NASA Robert Watson, ředitel divize pro vědu, jenž bryskně založil komisi International Ozone Trends Panel. Jeho tým podnikl v roce 1987 expedici do Antarktidy, aby dal dohromady důkazy, které by dřívější hypotézy potvrdily. Výsledky pak měli vědci prezentovat na konferenci v Montrealu. Žádné vědecké důkazy však nakonec ani nebyly potřeba. Montrealský protokol pouze písemně stvrzoval Vídeňskou úmluvu o ochraně ozónové vrstvy z roku 1985, kde se 196 členských států OSN dohodlo na globálním zákazu používání freonů. A proto mohli politici Montrealský protokol podepsat ještě předtím, než do Kanady dorazil milý Watson. Ten sice došel k závěru, že koncentrace ozónu a chloru kolísá v atmosféře v nepřímé úměře, tedy že při vysoké hladině chloru je nízká i hladina ozónu, vůbec nic to ale jaksi nevypovídá o tom, proč je hladina ozonu nízká a chloru vysoká, nebo naopak.
Domnělou ozónovou katastrofu podporovala bez ohledu na fakta i Americká akademie věd, která teorii přijala již čtyři roky před Montrealským protokolem a tři roky před Vídeňskou úmluvou. Když byla taktně upozorněna na to, že pro to stále chybí důkazy, instituce prohlásila, že „se nejasnosti zmenšují“ a „výzkum jde kupředu“. Kupředu levá a zpátky ni krok?
Vrcholem (dez)informační kampaně kolem freonů byly zkazky o stádech osleplých ovcí. Prý kvůli oslabené ozónové vrstvě a zesílenému UV záření ztrácejí ovečky v Chile zrak. Brzy se ale ukázalo, že příčinou nemoci byla infekce. To ale nebrání médiím tuto lež občas připomenout v souvislosti s freony. Stejnou lež opakoval ve své knize Na misce vah i vrchní klimatický obchodník (a podvodník) Al Gore, který celou oteplovací hysterii odstartoval filmem Nepříjemná pravda, navzdory svému názvu plným manipulací a omylů. Oliver Schein z Univerzity Johna Hopkinse v Baltimoru, který mýtus o slepotě zvířat uvedl na pravou míru, si později stěžoval, že když se svým týmem do Punta Renas v Chile dorazil, musel odrážet dotírání televizních štábů z celého světa. Jakmile ale zjistil, že k žádné slepotě kvůli poškozené ozónové vrstvě nedochází, novináři utekli. „Nejzajímavější je, že všechna velká média se rozhodla uvěřit a tisknout příběh o tom, jak Západ ničí atmosféru. Když se ale ukázalo, že pro tyto zkazky nelze najít důkaz, nikdo to otisknout nechtěl.“ S novináři se to totiž má jako s vědci (čest výjimkám) – plní jen zadání shora.
Sir James Lovelock, uznávaný britský nezávislý vědec, autor, environmentalista, futurolog a hlavně vynálezce přístroje na měření freonů, který letos oslavil sté narozeniny (Lovelock, ne přístroj), politické hrátky nejen kolem freonů komentoval v roce 2010 v deníku The Guardian slovy: „Když jsem byl mladý, nechtěl jsem nic jiného než být vědcem. Dnes už takoví nejsou. Kašlou na to. Jdou do masově vyráběných univerzit, ty je vyplivnou ven. Říkají, že věda je dobrá kariéra. Dostanete doživotní job, budete dělat pro vládu. Takhle se ale věda nedělá… Něco takového jako aféru Climategate jsem už viděl. Mělo nás varovat, co se dělo kolem freonů a ozónové díry. Protože tehdejší vědecká korupce byla tak strašlivá, že asi 80 % měření z té doby bylo buď zfalšovaných, nebo nekompetentně provedených… Fix-lování dat tak či onak je doslova hřích proti svatému duchu vědy.“
Jeho slova zcela jistě byla adresována i profesoru Watsonovi. Ten za svou aktivní roli v boji proti freonům povýšil a za prezidenta Billa Clintona a jeho viceprezidenta Al Gora, který na boji proti klimatickým změnám vydělává miliardy, byl jmenován předsedou Mezivládního panelu pro změny klimatu při OSN.
Právě během Watsonova šéfování a působení na univerzitě ve východní Anglii propukl skandál, kdy vyšlo díky uniklým mailům a dokumentům najevo, že klimatologové upravují data a manipulují s nimi tak, aby podpořili svoji teorii. Ikonickým v aféře známé pod názvem Climategate, na niž narážel ve svém vyjádření James Lovelock, se stal především takzvaný hokejkový graf, jenž do té doby sloužil jako základní stavební kámen teorie rozhodujícího vlivu lidské činnosti na růst teplot na zeměkouli.
Klimatolog Michael Mann rekonstruoval vývoje teploty na severní polokouli od středověku do současnosti a došel společně s kolegy Raymondem Bradleym a Malcolmem Hughesem k závěru, že lidská činnost má od rozvoje průmyslu velký podíl na zrychleném oteplování. Rekonstrukce teplot zhmotněná do grafu ve tvaru hokejky, znázorňujícího prudký růst teplot v moderní průmyslové době, se stala jedním z pilířů zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu z roku 2001 a řídila a dodnes se jím řídí klimatická agenda požadující omezování emisí oxidu uhličitého.
Aby graf vyšel tak, jak si vědci předsevzali, že vyjít má, Michael Mann zatajil a „ztopil“ data, která by mu výsledný tvar zkazila. Z dějin například vymazal středověké oteplení či malou dobu ledovou a tvrdil, že rok 1998 je nejteplejší za tisíc let. Mezi nejhlasitější kritiky klimatického podvodu, který dodnes kryje většina korporátních médií, patřil bývalý profesor geografie Timothy Ball, jenž o Mannovi řekl, že nepatří na univerzitu, ale do vězení. Mann, místo aby se stáhl a počkal, až se na podvod zapomene, však Bella zažaloval kvůli „poškození osobnostních práv“. A to neměl dělat.
Soudní spor, v němž uražený vědec požadoval po svém kritikovi miliony, se táhl téměř devět let a letos v srpnu přišlo – bez většího zájmu médií – konečně rozuzlení. Nejvyšší soud kanadské provincie Britská Kolumbie Mannovu žalobu zamítl a zároveň mu uložil úhradu veškerých soudních výdajů, a to i na straně pana Bella. Soud totiž v rámci dokazování požadoval, aby Mann předložil podklady, ze kterých spolu s kolegy při sestavování studie s hokejkovým grafem vycházel. To ale profesor odmítl, čímž de facto potvrdil slova žalovaného.
Je to pro něj jen o chloupek menší ostuda, než kdyby svou hokejku i se všemi tabulkami a podklady ukázal, a vyšlo tak přímo najevo, že podváděl.
Jaká hra se kolem naší Matky Země a jejích obyvatel hraje? Jak je možné, že bylo o rozhodnutí snižovat emise CO2 rozhodnuto ještě předtím, než se přišlo na to, že má být škodlivý? Kdo měl zájem na zakázání freonů? Kdo je česká Gréta? Jaký je nejlepší byznys na světě? A kam to všechno směřuje? Celý článek si můžete přečíst v časopise Šifra č. 10/2019, který si můžete přečíst v tištěné či elektronické podobě. Objednat si můžete i předplatné.
