Čtyřhodinové čekání v Curychu se chýlí ke konci a konečně nastupuji do letadla. O zbytečných 20 eur lehčí – jenom pití a mikrotužkové baterky do diktafonu, které jsem si kvůli hektickému odjezdu zapomněl koupit v Praze, mě přišlo na deset „éček“, a protože na eura Švýcaři vracejí ve francích a jejich měna by mi po odletu byla k ničemu, kupuji jako suvenýr malou švýcarskou čokoládu. Na vyhlídkovou terasu, která by mi ukrátila čekání, si radši nechávám zajít chuť – v Curychu, který byl opakovaně vyhlášen nejdražším městem světa, a ještě k tomu na letišti, je všechno vyšponované tak, až přechází zrak. Ještě že odtud brzy zmizím…

Airbus na Rhodos je úplně plný, i když je říjen. Za mnou usednuvší bodrý, bezstarostný Švýcar, takový „doktor z hor“, začne ještě před startem vyprávět vnadné a o dobrých 40 let mladší Slovence o krásách Švýcarska, Rhodosu a ráji na Zemi a já mu tak trochu závidím, že zřejmě vůbec nemá potuchy o tom, co se v Evropě i ve světě děje. Až se to jednou doví, mám obavy, aby to s ním nešvihlo. Ještě že má slušivý klobouček a míří za sluníčkem.

To já mám namířeno na 13. ročník fóra Dialog civilizací, které se na Rhodosu koná každý rok a jehož letošním tématem je právě chaos, který ve světě panuje. Ano, je to ta akce, na níž loni vystoupil český prezident Miloš Zeman (letos jej vystřídal jeho předchůdce Václav Klaus) a kterou česká mainstreamová média dočista ignorují. Pakliže ji tedy zrovna nechtějí kritizovat a nálepkovat jako kontroverzní, protože ji pořádá „Putinův muž“, jeden z nejbohatších Rusů Vladimir Jakunin, který se mimo jiné nachází na seznamu osob, na něž Američané uvalili sankce.

Časopis Šifra, který jsem coby zkušený novinář založil na začátku roku s cílem, aby v Česku vycházel aspoň jeden kvalitní necenzurovaný tištěný měsíčník, se proto rozhodl, že se na tuto akci podívá pořádně zblízka, protože když o tom česká média nepíší, mohlo by to být velmi zajímavé.

Asi vás nepřekvapí, že jsem se ani trochu nespletl. Na této „zlotřilé“ akci, jež se uskutečnila mezi 9. a 11. říjnem, se totiž sešli významní lidé z celého světa, které byste vedle sebe možná nečekali, a říkali zde věci, o kterých by se mluvilo v západních médiích, kdyby byla svobodná a nepřekrucovala či nezatajovala informace, jež se jim nehodí do koncepce.

Nepatří mezi ně ani komunisti, ani extremisti, ani diktátoři, ani konspirátoři, ale kromě zmíněného Václava Klause namátkou třeba bývalý rakouský kancléř Alfred Gusenbauer, německý exministr obrany Karl Theodor von und zu Guttenberg či bývalá americká kongresmanka Cynthia Ann McKinney, německý ekonom Richard Werner, bývalý generální tajemník Evropské rady Walter Schwimmer nebo indická ekonomka Jayati Goshová z International Development Economics Associates (IDEAS), kteří tu vesměs říkají podivné věci: třeba že válčit je špatné a mezinárodní finanční systém v čele s americkým Fedem po boku Mezinárodního měnového fondu a Světové banky přivedl svět do … však víte kam.

rsz_11426
Pohled do konferenčního sálu Rhodoského fóra, kde probíhá minuta ticha za všechny oběti „globálního chaosu“.

„Důležité není, jestli vládne Asad nebo ne, ale jak zastavit válku,“ prohodí směrem k reportérovi nejvýznamnějšího německého týdeníku Der Spiegel bývalý rakouský politik a diplomat Walter těsně před pátečním zahájením konference, kde se hlavní řečníci potkávají s médii. „Nebojíte se, že ruská intervence dopadne podobně jako ty americké všude jinde?“ ptá se dál Němec Matthias Schepp ze Spiegelu organizátora Rhodoského fóra Vladimira Ivanoviče Jakunina. „Je nutné pochopit, že o tom, co je pro ně dobré, si mají rozhodovat sami Syřané. Konflikt musí být řešen v jeho kořenech. Když padne Asad, všechno se rozsype. Ideou tohoto fóra je bavit se o problémech otevřeně a z jiných úhlů. Dostat se k jádru toho, proč to nefunguje. Protože něco je zde fundamentálně špatně. Nemůže existovat jedna ideologie prosazovaná bez ohledu na ostatní. A o tom se budeme bavit na této konferenci,“ odpovídá Rus, který se o pár minut později chopí úvodního slova.

Mír pro některé

Tématem letošního ročníku je nejen chaos, ve kterém se svět nachází, ale i to, co nastane po něm. Jestli vůbec něco… A profesor Jakunin začíná pěkně zostra: „Se smutkem musím říct, že přístup západní politiky je založen na použití vojenské síly namísto dialogu civilizací. Říká se tomu humanitární intervence. Konflikty ve světě vedoucí mimo jiné k zaplavení Evropy uprchlíky jsou způsobeny politikou dominance a síly USA. Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie – to vše ukazuje, že je to politika chybná a neudržitelná. Samuel Huntington řekl, že rozdíly v kultuře a politice mohou přinést konflikty. Jak ale vidíme, konflikty vznikají převážně kvůli politické elitě Západu a jejímu militarismu.“

Když vidím osazenstvo konferenčního sálu hotelu Aldemar Amilia Mare – dvě židle ode mě sedí třeba německý exministr obrany Guttenberg, čekám, že se strhne bouřlivá debata a povyk. Jenže podobně mluví i řecký exministr zahraničí Giannis Amanatidis: „Na konci studené války nastala globalizace a vznikla jakási mezinárodní demokracie, která se snaží vše unifikovat a o které rozhoduje hrstka lidí. Dnes vidíme, k čemu to vede – nespravedlnost, nerovnost a konflikty.“

rsz_11181
„Bylo špatné jít do Iráku a zničit Husajna. Bylo špatné jít do Libye a zničit Kaddáfího. A stejně špatné bylo jít do Sýrie a chtít zničit Asada. Transformace nemohou být řízeny zvenku, ale musejí být řízeny zevnitř,“ hřímal bývalý rakouský kancléř Alfred Gusenbauer

A pozadu nezůstává ani bývalý rakouský kancléř Gusenbauer: „Bylo špatné jít do Iráku a zničit Husajna. Bylo špatné jít do Libye a zničit Kaddáfího. Tak bych mohl pokračovat. A stejně špatné bylo jít do Sýrie a chtít zničit Asada. Transformace nemohou být řízeny zvenku, ale musejí být řízeny zevnitř.“ Rakouský předseda vlády v letech 2007 a 2008 přednesl tak skvělý projev, že by byla radost číst jeho slova na titulních stranách západního tisku. „Když mluvíme o chaosu, chaos je charakteristickou součástí lidské historie, pořádek a mír je výjimkou. A když už je náhodou mír, tak jenom pro některé. Takže vítejte v realitě. Současný stav je pro lidi naprosto normální. Dochází teď zrovna k transformaci, kdy svět přechází od unipolárního k multipolárnímu,“ říká Rakušan, kterého střídá pravoslavný kněz Vladimir z Omsku, jenž má za úkol přečíst pozdrav patriarchy moskevského a vší Rusi účastníkům akce. „Je hezké vědět, že fórum dává dohromady zcela odlišné lidi různých názorů. Koná se bohužel v těžké a násilné době plné konfliktů, které podněcují a rozpoutávají určití lidé. Přeji si, aby vám pomáhal Bůh,“ uzavírá otevírací plenární zasedání Jeho Svatost Kirill.

Co se ve škole neříká

Po pauze na kafíčko už se chystám na vystoupení bývalého německého ministra hospodářství a obrany, kterého uvede jeho krajan, ekonom a profesor na univerzitě v Southamptonu Richard Werner, jenž se specializuje na monetární politiku a ekonomiky rozvojových zemí. Werner například letos spolu s 19 kolegy ekonomy napsal otevřený dopis, otištěný ve Financial Times, Evropské centrální bance, v němž ji v reakci na novou vlnu takzvaného „kvantitativního uvolňování“ žádají, aby když už chce mocí mermo tisknout a rozdávat miliardy eur, ať je laskavě nedává bankám, ale přímo občanům eurozóny. „Argument pro instituce jako Federální rezervní systém, Evropská centrální banka, USAID, Mezinárodní měnový fond či Světová banka byl ten, že jejich vůdčí role povede k prosperitě. Vedl ale naopak k chaosu a nerovnosti,“ říká osmačtyřicetiletý německý profesor. „Když jsem studoval London School of Economics, četl jsem hodně učebnic o rozvojových ekonomikách – psalo se tam, že tyto země potřebují úspory, aby mohly růst. A protože mají málo úspor, je třeba jim půjčit peníze. Jenže tam jaksi nikdy nebylo zohledněno to, že nejdůležitější v tomto modelu jsou banky, které vytvářejí ničím nekryté peníze. A ty když jednotlivým zemím půjčí, tyto peníze nemohou být použity v jejich domácích ekonomikách – pouze v mezinárodních projektech. Co z toho vyplývá? Že bankéři vytvářejí peníze z ničeho, což samotné rozvojové země nemohou. Proto peníze proudí z rozvojových zemí do bohatých, ne naopak. Tento systém vede k totální destabilizaci jednotlivých ekonomik. Ekonomika se ale musí rozvíjet na lokální bázi, nikoliv tak, aby bohatly banky. A teď už mi dovolte, abych představil svého dobrého přítele…“

„Touto řečí jsi asi nepotěšil přátele ve Washingtonu…“ rozesměje celý sál Karl Theodor Maria Nikolaus Johann Jacob Philipp Franz Joseph Sylvester svobodný pán z a na Guttenbergu. Až do svého „sestřelení“ v roce 2011 kvůli opisování v disertační práci nejpopulárnější německý politik, potomek staré šlechtické rodiny, jež je spřízněna i s českými rody Lobkowiczů a Kinských, který si navíc vzal hraběnku Stephanii, pro změnu geneticky spřízněnou se slavným kancléřem Bismarckem, během chvíle zkritizuje „washingtonský bankovní systém“, kontroverzní obchodní smlouvu TTIP mezi USA a EU i fungování nebo spíš nefungování institucí v Evropské unii; a nakonec vyjádří obavy, aby se brzy v Evropě nestalo nové Charlie Hebdo…

rsz_11893
Němečtí kamarádi, ekonom Richard Werner a exministr Karl Theodor von und zu Guttenberg, se shodli, že americká politika světu nesvědčí. Když se Werner rozpovídal o tom, jak funguje americký Federální rezervní systém, Guttenberg jízlivě poznamenal: „Touto řečí jsi asi nepotěšil naše přátele ve Washingtonu.“ Ve svém projevu (9. října) pak vyjádřil obavy z nového Charlie Hebdo v Evropě. Dobrý odhad…

To ale není zdaleka všechno. Zajímavá je i známá indická profesorka ekonomie s doktorátem z Cambridge a výkonná tajemnice International Development Economics Associates, asociace, která sdružuje progresivní ekonomy z celého světa. Za všechny asijské, arabské, africké a jiné státy, které USA a spol. destabilizovaly – a že jich bylo –, to shrnula lakonickou větou: „Víte, proč jsou uprchlíci u vás? Protože vy jste přišli k nám!“

Asi nejostřejší projev, který by se dal nazvat střelbou do vlastních řad, si připravila bývalá americká kongresmanka Cynthia Ann McKinney, jež strávila v Kongresu 12 let za Demokratickou stranu a v roce 2008 kandidovala za Stranu zelených na americkou prezidentku. Znáte Američany, patosem nešetří, často přehánějí a jejich příběhy nepostrádají pořádné drama a moře slz. Tady se začíná rovnou se slavným projevem Johna F. Kennedyho, který pronesl na Americké univerzitě pár týdnů před svou smrtí. Byl to projev o míru: „Ne mír prosazený silou amerických zbraní, mír v podobě násilí, ne mír pro Američany, ale pro všechny. Válčení nedává smysl,“ řečnil prý prezident, kterého mladá studentka z Georgie tehdy s úžasem poslouchala a inspiroval ji i k politické dráze. „Stala jsem se první Afroameričankou za druhý nejchudší americký stát. V Georgii byly rasismus, chudoba a násilí na neuvěřitelně vysoké úrovni – situace v tomto státě byla časovaná bomba. Když jsem o tom začala mluvit v Kongresu, nadávali mi.“

Američanka se posluchačům z 60 zemí světa svěří s tím, jakému čelila kvůli svým názorům – nebo třeba rýpání do ilegálních lumpáren CIA, NSA a jiných úřadů – stalkingu a útokům, neboť v Kongresu je „většina lidí propojených s šedými eminencemi v zákulisí“. „Útoky USA po celém světě nabývají na síle, válka proti teroru zničila mnohé státy a tento krvavý leadership USA musí skončit. Umíte si představit, že dnešní prezident řeční jako tehdy Kennedy? Já ne. Nejprve je třeba říct si pravdu, protože spravedlnost na lžích vystavět nelze.“

Za vším hledej byznys?

Slušný začátek, co říkáte? Když si před večeří paní kongresmanku rychle googluji, zjišťuju, že se toho vážně nebála – Cynthia McKinney totiž po 11. září 2001 zpochybnila oficiální vyšetřovací verzi, podle níž měly teroristické útoky proběhnout, a podepsala petici Hnutí za pravdu o 11. září, volající po novém vyšetřování. A jelikož mě toto téma rovněž hodně zajímá, rozhodnu se, že se s touto paní hodlám poznat blíž. Nakonec se mi to podařilo až při tranzitu na mnichovském letišti – a stálo to za to. Na rozhovor o vraždě Kennedyho či o tom, kdo ze zákulisí řídí americkou politiku, se můžete těšit v lednovém čísle Šifry.

Takovou explozi pravdy jsem na politické konferenci vážně nečekal. Hlavou mi ale pořád vrtá, jak je u všech rohatých možné, že zatímco afroamerickou kongresmanku McKinneyovou v Kongresu šikanovali i její demokratičtí bratři, od pánů Gusenbauera ani Guttenberga až doteď nikdy nic tak kritického nezaznělo. Nebo mi něco uniklo?

Druhý den se na to ptám Václava Klause, kterého hned ráno potkávám v hotelové lobby, kterak se chystá na projev bývalého iráckého ministra obchodu, obrany a financí v letech 2003 až 2006 Aliho Allawiho, jenž toho – soudě dle rozbombardovaného Iráku – ví o západní demokracii a hodnotách asi víc, než by mu bylo milé.

„Já jsem si pana Gusenbauera se zájmem vyslechl a prohlašuji, že mluvil podstatně jinak, než mluvíval jako rakouský kancléř. A já jsem mu to řekl. Povídal jsem mu: Bezva, moc se mi líbilo, co jste říkal, ale takhle jsem vás dřív neslyšel,“ říká mi Václav Klaus. „A co vám na to odpověděl?“ ptám se politika, který jako jeden z mála říkal to, o čem se dnes běžně mluví, už před mnoha lety. „Já už teď nejsem v politice, tak já si můžu říkat, co chci. Tohle je smutné,“ kroutí hlavou exprezident.

Irácký exministr financí Ali Allawi: Vše, co kdy bylo v této oblasti vybudováno, je v troskách. Islámský stát vyhovuje státům v Zálivu i některým silám na Západě.

Iráčan Ali Allawi otevírá téma Which Way WANA aneb jakým směrem se ubírá a bude ubírat vývoj v zemích západní Asie a severní Afriky. Nevím sice, jak mluvil on, když byl ve funkci a když jeho zemi v roce 2003 osvobodili Američané tak, že se z toho už nikdy nevzpamatovala, ale dnes říká to, co vidí každý, kdo neztratil poslední zbytky příčetnosti, poctivosti či schopnosti vnímat realitu; jak ostatně zmiňoval již o den dříve Karl Theodor von und zu Guttenberg – „musíme slyšet, co je třeba slyšet, nikoli to, co slyšet chceme“. „Státy v této oblasti mají k suverenitě opravdu daleko,“ říká Ali Allawi. „Vše, co kdy bylo v této oblasti vybudováno, je v troskách. Působí zde totiž destruktivní síly, které když nezastavíme, bude to mít obrovské důsledky po celém světě. (…) Islámský stát ovšem vyhovuje státům v Zálivu i některým silám na Západě,“ posteskl si Iráčan, jenž volá po shodě v OSN, která by měla přinést návrh řešení. „Možná je to idealistické, ale musí se to udělat, jinak nám hrozí nikoli třicetiletá válka, ale stoletá.“

Regenračné centrum

Na pochmurná slova Iráčanova navazuje politicky nekorektní belgický profesor Jean Bricmont, který se svou angličtinou s francouzským přízvukem působí trochu jako Pierre Richard, a i když mluví o stejných věcech jako jeho předchůdci, dlouho jsem se tak nezasmál: „Budu realistický ohledně uprchlíků – nikdo je tu nechce.“ – „Rusové jsou jediní, kdo drží syrský stát, ale všichni nadávají Rusům.“ – „Všichni v USA chtějí pořád bojovat, ale raději tomu říkají humanitární intervencionismus.“

Vedle mě sedící Afroameričan nevěří vlastním uším, ale Belgičan je tak vtipný, že se i on řehtá na celé kolo. „Za většinu dnešních konfliktů prý může nacionalismus. Ale co vměšování západních států? Mainstreamová média o tom, že za vším je byznys, nepíší,“ myslí si profesor fyziky a filozof z Katolické univerzity v Lovani.

Nenadávejte Řecku

Jakmile uzřím sympatickou Rusku Lidiji, která má na starosti celou novinářskou smečku, běžím se jí už asi počtvrté zeptat, jak to vypadá s rozhovorem s Vladimirem Jakuninem, o který jsem ji prozíravě požádal hned první den. Prý souhlasí a interview bude po briefinku s novináři.

A taky že bylo – protože byla nejrychlejší a nejotravnější, dostala Šifra přednost i před Spiegelem, Číňany nebo Helsinki Times. „Letos je úroveň fóra ještě vyšší než obvykle, protože situace ve světě je opravdu vážná, a my jsme, jak říkají i mnozí novináři a účastníci, jediná platforma, kde se o problémech hovoří seriózně a otevřeně a poctivě se zkoumají z různých úhlů. Právě média jsou bohužel využívána jako instrument obrovské manipulace s vědomím lidí, protože snaha koncentrovat moc nekončí s mocí politickou ani finanční,“ myslí si muž, který až do letošního srpna řídil Ruské železnice, tedy s 1,2 miliony zaměstnanci největšího zaměstnavatele Ruské federace; z dosud nevyjasněných důvodů však nejprve po schůzce s Vladimirem Putinem oznámil, že z funkce po deseti letech odchází, aby se stal senátorem; a ač se jeho senátorský post jevil jako jistá věc, nakonec bez bližších podrobností oznámil, že o něj nemá zájem. Rozhovor s Vladimirem Jakuninem přineseme již brzy na webu www.casopis-sifra.cz.

Na konci studené války nastala globalizace a vznikla jakási mezinárodní demokracie, o které rozhoduje hrstka lidí a která vede k nerovnosti a konfliktům.

I druhý den Rhodoského fóra byl výživný, a jelikož už mám toho všeho imperialismu tak akorát, jdu se zchladit do moře a vymýšlet vypečené otázky pro Václava Klause, který mi přislíbil rozhovor – buď ještě v sobotu večer, nebo v neděli před svým projevem s názvem Mohou být selhání mezinárodních rozvojových institucí ještě větší? Kolem osmé večerní na něj narazím v hotelové restauraci u pultu s dortíky. Ideální chvíle na interview o tom, co se v Evropské unii pokazilo, proč to nemohlo jinak skončit a proč tomu stále tolik lidí nechce rozumět. „Již před vznikem eura se Německo opakovaně dostalo do výrazné ekonomické nerovnováhy opačného typu než Řecko, a jediné řešení bylo, že Německo revalvovalo, zvýšilo kurz německé marky. To se stalo za 25 let do vzniku eura čtyřikrát! Němci čtyřikrát revalvovali marku, čímž nastolili na čas jistou rovnováhu, ale zase se začala prosazovat jejich výkonnost, efektivnost, úspornost atd. Od momentu, kdy vzniklo euro, je tento proces znemožněn – Německo nemůže revalvovat, a tím pádem vytváří nepřetržitou nerovnováhu. Tisíckrát říkám nenadávejte Řecku. Německo na euru nesmírně vydělalo, což vůbec není zmiňováno, a lidi si pořád myslí, že Německo doplácí na Řecko a spol. Nesmysl,“ vysvětluje Václav Klaus v obsáhlém rozhovoru, který si můžete přečíst zde.

Regenračné centrum

Dolar vs. jüan

V neděli český exprezident mluví ve svém projevu o tom, proč tak mizerně fungují instituce jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka a že ten, kdo z jejich fungování má užitek, jsou ony samy; jediný způsob, jak to napravit, je fatálně omezit jejich pravomoci. Byl by to skvělý úvod do diskuse o neefektivitě MMF či Světové banky, kdyby ovšem po Klausovi nenastoupil filipínsko-švýcarský bafuňář Manuel Montes, který z podobných institucí minimálně posledních dvacet let nevytáhl paty. Začal sypat z rukávu grafy a statistiky, že bez nich by to nešlo a že fungují de facto výborně.

I takovíto řečníci zde dostali prostor, takže dokázali zazdít jakoukoli slibně se rozvíjející debatu. „Výborná“ byla i bývalá pracovnice Světové banky z Indie, jež pateticky promítla na plátno obrázek jakéhosi slumu, div že se u toho nerozplakala: „To není středověká vesnice, ale indická vesnice současnosti.“ Vedle ní pak promítla snímek moderní silnice a jako příčinu všech problémů označila „nedostatek peněz“. To je asi jako tvrdit, že nasypete-li do trilionového kasina zvaného mezinárodní bankovní systém pár set miliard dolarů z peněz daňových poplatníků, odstraníte hladomor. Jinak ale Indka prokázala dobrý čuch na to, kam se po víc penězích pootočit. „Dominoval dolar, ale teď přichází jüan. Čína je největší a nejspolehlivější partner a nově vznikající rozvojová banka států BRICS je naší nadějí. Čína a Rusko nám poskytují obrovské úvěry, ale na rozdíl od MMF nám nediktují, protože jsme s nimi rovnocenní.“

Václav Klaus, který se těšil na ostrou a smysluplnou debatu, se při některých výrocích ovládá jen s vypětím sil a nejradši by zakročil. Celé tři dny poctivě navštěvoval workshopy i plenární zasedání, podtrhával si ve svém sešitku, a jakmile se mu zdálo, že se mlátí prázdná sláma nebo někdo nemluví k věci, běžel do jiného sálu. Jenže teď jako hlavní řečník k tématu Budoucnost rozvojových institucí sedí na pódiu s ostatními spoluřečníky a odejít nemůže. Filipínského Švýcara Montese probodává pohledem. Po skončení projevů svých kolegů Klaus vezme mikrofon a neodpustí si poznámku: „Vidím, že ostatní řečníci se netají obdivem k těmto institucím. Já bych se teda styděl, kdybych tam pracoval.“ Pobavil sice obecenstvo, ale zřejmě si zase jednou udělal pár nepřátel…

Tato reportáž vyšla v tištěné i elektronické verzi Šifry č. 8., ve které najdete spoustu skvělého čtení. Jejím zakoupením (tištěná verze bez placení poštovného a dopravy, tedy za skvělých 59 Kč nebo 2,40 EUR, Vám přijde až domů do schránky v Česku i na Slovensku; elektronická je oproti tištěné ještě levnější, stojí pouhých 44 Kč nebo 1,80 EUR a můžete ji číst ihned po zaplacení přes platební bránu GoPay na svém PC, mobilu nebo tabletu kdekoli) či objednáním předplatného přispějete jak na vydávání jedinečného časopisu, který píše necenzurovaně o věcech, které hlavní média zásadně nezveřejňují, tak i na provoz tohoto webu. 

Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra

Foto: World Public Forum