To, o čem si cvrlikají i kapři v rybníce, se projevuje stále zřetelněji: Země je totálně zaplastovaná. Znečištění plasty se však netýká pouze odpadu, který vidíme kolem sebe nebo který se shlukuje do obrovských těles v oceánech, ale též okem neviditelných mikroplastů, jež se do životního prostředí uvolňují.

Nejnovější měření například potvrdila, že devět z deseti vzorků vody z Vltavy a Labe, odebraných loni v září, v sobě ukrývá mikroplasty. Nejvíce, 18 kusů, obsahoval litrový vzorek vody odebraný poblíž výpusti čistírny odpadních vod v Ústí nad Labem-Neštěmicích. Vzhledem k tomu, že je v Ústí chemička, nic překvapivého, ale dobře nedopadla ani jiná místa. O výsledcích laboratorních testů informoval server Novinky.cz.

Lukáš Hrábek z organizace Greenpeace uvedl, že většina z odebraných vzorků čítá mezi jedním a čtyřmi syntetickými vlákny nebo fragmenty a zhruba polovina z nich byly mikroplasty. Mikroplasty jsou tvarově různorodé plastové částice o velikosti od 100 nanometrů do zhruba pěti milimetrů a vyskytují se ve vodě, v půdě i ve vzduchu. Vyrábějí se průmyslově jako součást nátěrových hmot a kosmetiky. To jsou takzvané mikroplasty. Pak jsou ještě mikroplasty sekundární, které vznikají oddělením od větších kusů normálních plastů, třeba se uvolní při praní umělých tkanin nebo při jízdě automobilů, když se třou pneumatiky o asfalt.

„Údaj 3,7 miniaturních plastových částic na litr vody se může na první pohled zdát jako zanedbatelné číslo. V průměru ale každou sekundu proteče v Labi na česko-německé hranici 308 tisíc litrů vody. Denně tak mohou z Česka proudit k Severnímu moři až desítky miliard mikroplastových vláken a částic,“ řekl k výsledkům Jan Freidinger z Greenpeace.

Regenračné centrum

Úřady mikroplasty nehodlají omezovat údajně z důvodu, že se nepodařilo jejich škodlivost prokázat. Jak by také mohlo, když ji nikdo nezkoumá. To je podobné jako s vyzařováním z mobilních telefonů nebo škodlivostí chemických léků. Tento argument mi vždycky připomene „vyšetřování“ teroristických útoků na USA z 11. září 2001, když vyšetřující úřady od počátku i přes množící se podezření tvrdily, že žádné výbušniny nebyly v troskách zřícených věží Světového obchodního centra nalezeny. A úřady skutečně nelhaly. Důvod je jednoduchý: ani je nehledaly. Když se investigativní novinářka Jennifer Abelová, píšící například pro britský The Guardian, ptala na přítomnost výbušnin, mluvčí Národního institutu standardů a technologie jí 29. ledna 2008 odpověděl skutečně originálně. „Co lze říci o zprávě, v níž NIST uvádí, že to nevypadá na důkazy o přítomnosti výbušnin?“ ptala se. Michael E. Newman, mluvčí NIST a jeden z autorů zprávy: „Jistě, vždyť žádné známky něčeho takového neexistovaly.“ Abelová: „Ale jak můžete vědět, že žádné známky neexistovaly, když jste po nich nepátrali?“ Newman: „Pátráte-li po něčem, co neexistuje, plýtváte časem a penězi daňových poplatníků.“

Stejně tak když nikdo nehledá důkazy škodlivosti plastů nebo třeba geneticky modifikovaných potravin či jedovatého herbicidu glyfosát, nic logicky nenajde, a pak může argumentovat, že se nic neprokázalo.

To je argumentace ovšem chybná a na palici a používají ji i české úřady v případě mikroplastů. Státní zdravotní ústav (SZÚ) podle serveru Novinky.cz neuvažuje, že by mikroplasty zařadil mezi ukazatele kvality pitné vody, protože neexistují podle něj žádné vážné indicie, že by tyto částice představovaly pro člověka zdravotní riziko. Podle ředitelky SZÚ Heleny Kazmarové by musel existovat důkaz či podezření, že jsou tyto částice při požití pro člověka nebezpečné. K tomu by muselo být jasné, při jaké koncentraci může k poškození zdraví dojít, a také je nutné mít jasnou a standardizovanou analytickou metodu, jak mikročástice ve vodě spolehlivě určit. Jak by řekl Jiří Kodet ve filmu Pelíšky, je to typický, odporný alibismus. Zase na druhou stranu, těžko se paní ředitelce divit, kdyby byla příliš iniciativní, dlouho by ředitelkou nebyla.

Regenračné centrum

Na to, aby člověk pochopil, že mikroplasty v životním prostředí zdraví neprospívají, ale nemusí být Einstein a nepotřebuje ani žádnou studii, stačí mozek.

Vědci se domnívají, že v oceánech je zhruba 1,4 trilionu plastových mikrovláken, jež ohrožují nejen mořské živočichy, kteří si je pletou s potravou, ale dostávají se i do trávicího ústrojí lidí. Na konci minulého roku rakouští vědci potvrdili, že se stopy mikroplastů nacházejí i v lidských výkalech, a to na základě studie, která proběhla na osmi osobách z osmi zemí světa. Stopy mikroplastů se objevily v exkrementech všech účastníků studie bez rozdílů. Je to smutné zjištění, ale pravda se skrývá v řiti.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra