Do Šifry psali po celou dobu různí autoři a všichni měli co říct. Přinesli mnoho nových a zajímavých informací, které byste se jinde s největší pravděpodobností nedozvěděli. Tímto bych jim chtěl z celého srdce poděkovat.

Mým úkolem coby šéfredaktora a editora bylo dát jim nějaký řád a tvar, aby celý časopis působil kompaktně a nebyl to „každý pes, jiná ves“. Přesto, že se to soudě dle vašich ohlasů a přízně dařilo, měl jsem ten pocit už víckrát: není to špatné, ale mohlo by to být ještě lepší. Nikoli co do informační hodnoty, na mysli mám teď hlavně způsob psaní. Protože vím, jak těžké je udržet v dnešní době pozornost a uchovat stále proudící informace v hlavě, snažil jsem se vždy psát tak, aby mi každý rozuměl. Aby si moje články přečetl s chutí jak jaderný fyzik, tak maminka na mateřské, kterou zlobí děti i manžel a je tak utahaná, že na nějaké složité disputace o světě nemá pomyšlení. Ale svěží, vtipný a zajímavý text těsně předtím, než padne vyčerpáním za vlast, s chutí přelouská a vlije jí trochu čerstvé krve do žil. Když jsem se učil psát a lámal jsem si hlavu tím, jak získané informace podat čtenářům, kdosi mi dal neocenitelnou radu: Piš tak, jako bys jim to vyprávěl v hospodě.

I ta nejtěžší témata je třeba vyprávět co nejjednodušeji, s nadhledem. „Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět,“ stojí v úvodu knihy pamětí Gabriela Garcíi Márquéze, vypravěče nejpovolanějšího.

Často se mi stalo, že mi přišel do mailu nějaký text, se kterým jsem se dlouho mořil a přemýšlel, jak ho ještě „vytunit“. Občas jsem ho půlku přepsal, občas dvě třetiny vykrátil, zkoušel doslova psí kusy, ale nejednou skončilo moje úsilí povzdechem: něco tomu chybí. Stávalo se mi to i u témat, která mě osobně moc bavila, a cítil jsem, že bych to býval napsal jinak. Tak, jak jsem si to představoval od začátku.

Nový koncept Šifry je vlastně úplně jednoduchý. Psaní je jediné, co umím. A kolem je spousta věcí, které mě zajímají a o které bych se s vámi chtěl podělit. Budu si všímat světa okolo sebe, povídat si se zajímavými lidmi, navštěvovat různé akce a sdílet svoje myšlenky, zážitky a poznatky s vámi. Šifra je jako kniha, detektivka. Začtete se do ní a už ji nepustíte.

Co to ten Vidlák zase napsal, budete si říkat, můžete souhlasit, můžete se rozčilovat, můžete polemizovat, kývat, nebo kroutit hlavou. Ale nebudete se nudit. Když to bude bavit mě, bude to bavit i vás. Protože budu žít tak, abych vám o tom mohl vyprávět.

V novém čísle najdete článek o návštěvě Steva Bannona v Praze, reportáž ze Španělska, kde místní vyhlásili válku turistům, text o fenoménu kryptoměn, analýzu toho, jak se Evropská unie rozhodla sebrat peníze neposlušné východní Evropě a poslat je Španělům, Italům či Řekům, seriál o tom, kdo opravdu jsme a jak se máme v tomhle světě nezbláznit, a spoustu dalších příběhů…

Milan Vidlák, časopis Šifra