V úterý 11. června udělovala Asociace nezávislých médií opět po roce Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku, v pořadí již počtvrté. A již tradičně, na české poměry ovšem velmi netradičně, se snažila propojit osobnosti takzvané alternativní scény s hlavním názorovým proudem, tradiční a alternativní média. Výběr laureátů tak byl opět velmi pestrý.

Jako první převzal cenu za televizní a filmovou dokumentární tvorbu režisér Václav Dvořák, který natočil „trezorový“ film Uloupené Kosovo. Kdysi si jej objednala Česká televize, ale když zjistila, že není dostatečně proamerický a odhaluje některé lži, manipulace a propagandu, která odsuzuje jako viníky války na Balkáně Srby a z Albánců dělá oběti, aniž by tento výklad odpovídal realitě, odvysílala jej pouze jednou v neatraktivním vysílacím čase a pak jej uložila kamsi do sklepa.

O Václavu Dvořákovi pěkně pohovořil čerstvě zvolený europoslanec Ivan David, jeho spolupracovník z webu Nová republika. Připomněl, že režisér obdržel za film o katastrofě na dole Nelson tři ocenění Academia Filmu Olomouc 1978. Dlouho pracoval na volné noze, dělal filmy pro Krátký film Praha. V roce 1982 vedl filmovou sekci Expedice Ekvádor, některé jeho filmy o cestě do pralesa, na Galapágy či Želví ostrovy vysílala Československá televize. V Československé televizi pak působil jako režisér v redakci dokumentaristiky a publicistiky až do roku 1990, kam jej přijali na základě filmového portrétu Václavského náměstí, který vytvořil. K politice jej ale raději nepouštěli.

V listopadových dnech byl zvolen do stávkového výboru a pověřen vedením vysílání Občanského fóra. K tomu konstatuje: „Rychle jsem ale vystřízlivěl jako svědek formování nové vládnoucí elity.“ V letech 1990 až 2004 byl majitelem reklamní agentury Anakonda, což dle jeho slov bylo dobré na peníze. Dělal například kampaň pro největší privatizační fondy, ale i pro inzerenty tipy od satelitních telefonů po energetické nápoje. „S touto prací jsem byl velmi nespokojen, neboť zákazníci se rekrutovali z řad nabobů, snobů, omezenců, vejtahů a veksláků. Když jsem se vrátil k filmování, moc jsem si oddechl.“ To se ale zase příliš nelíbilo novodobým cenzorům. Zvlášť když nasbíral materiál k filmu Uloupené Kosovou, který se na balkánské události dívá z úplně jiného než „humanitárně-bombardujícího“ úhlu.

Cenu za televizní a dokumentární tvorbu a „trezorový film“ Uloupené Kosovo převzal režisér Václav Dvořák. Foto Milan Vidlák, Šifra

Ku příležitosti jeho jediného odvysílání v České televizi, která si jej objednala, ale pak nevěděla, jak vycouvat, uspořádala debatu, která měla zdiskreditovat Dvořákův pohled na „humanitární bombardování“ a okupaci jižního Srbska. Režiséra samozřejmě nepozvala. „Naštěstí kromě redaktůrka Železného, který diskusi vedl, a jednoho albánského propagandisty, se všichni ostatní diskutující shodli, že film odpovídá skutečnosti – Jiří Dienstbier starší, docent Pelikán i bývalý srbský velvyslanec Alexandr Ilić,“ vzpomíná čerstvý držitel Krameriovy ceny na metody veřejnoprávní televize. Václav Dvořák říká, že se občas rád baví „připomínáním nepříjemných věcí nepříjemným lidem“. Například nechvalně proslulé Madeleine Albrightové, která má (nejen) ohledně událostí na Balkáně pomyslné máslo na hlavě a krev na rukou. Více v článku a videu zde. „Nakonec jsme na ni museli podat trestní oznámení za rasistické výroky o Srbech. Po urgencích to skončilo ztotožněním státního zastupitelství s mým názorem. Leč baba přesto stíhaná nebyla.“ Nyní Václav Dvořák chystá další film o Srebrenici. Materiál už má nasbíraný. To bude zase křiku…

Rocker a zakladatel legendární skupiny Olympic Pavel Chrastina převzal Krameriovu cenu za za internetovou publicistiku. „Píše kvalitní texty a díky tomu, že žil dlouhá léta v cizině, tak má poměrně odlišný názor, než který zaznívá z českých médií,“ řekl o něm Jiří Wagner, redaktor Neviditelného psa, kam Pavel Chrastina přispívá. „Mám něco dodat? Nic lepšího mě nenapadlo než slavný výrok Vlasty Buriana z filmu Katakomby: Doufám, že důvěru ve mně kladenou nezklamete.“

Za rozhlasový cyklus Kupředu do minulosti převzala cenu moderátorka a pěvkyně Martina Kociánová, která dělala svou práci tak dobře, až ji vyhodili z Českého rozhlasu. Přestože byla na její podporu uspořádána demonstrace, nic nepomohlo a s vedením nepohnulo. Rozkaz zněl jasně: nesmí projít za žádnou cenu. „Zjistil jsem o ní spoustu věcí,“ začal své laudatio o Martině Kociánové diplomat Jaromír Novotný. „Narodila se se v roce 1971 v Ostravě…“ – „Tak přesně tohle jste zjišťovat nemusel,“ glosovala to vtipně moderátorka, která zahájila svoji novinářskou kariéru v ostravské redakci České televize. Vystudovala obor historie a muzeologie a při studiích začala spolupracovat s TV Nova, kde se stala velmi oblíbenou moderátorkou. Televizi se ale nelíbilo, že také zpívá, dlouhodobě vystupuje například s Triem Amadeus. Když získala roli v muzikálu Daniela Landy Krysař, přešla raději na televizi Prima. Tam vydržela 10 let a stala se nejdéle působící moderátorkou jedné televize. Jenže postupně se dostala do nemilosti, až byl její posluchačsky velmi oblíbený pořad na vlnách Českého rozhlasu s názvem Kupředu do minulosti bez milosti zrušen.

„Přemýšlela jsem nad tím, kde by byla má profesionální kariéra, kdyby se mi před několika lety nestala taková nepříjemnost – po mnoha letech v médiích se mi vyrazil vlastní názor. To je přesně ten okamžik, který se časově překrývá s okamžikem, kdy se mi v médiích takzvaně přestalo dařit… Kdyby aspoň ten vlastní názor byl takový ten novinářsky přijatelný. Víte, že máte svůj názor, a veškerá vaše práce spočívá v tom, že hledáte další indicie, které potvrdí tento názor, realitě a vývoji navzdory,“ popsala výstižně dnešní „novinařinu“ Martina Kociánová. „Mně se stal názor NEVÍM. Zjistila jsem, že nevím, že se musím ptát. A musím poslouchat ty, kteří něco vědí. A studovat, analyzovat, prověřovat… A to je přesně ten moment, kdy se vám v médiích přestane dařit…“

Během předávání zahrál i Pepa Nos…

Během předávání cen zahrál písničkář Pepa Nos, který měl nedávno též problémy. Médii proběhla kauza, kdy si jeho koncert objednal českobudějovický klub s příznačným názvem U Čerta. Když zpěvák souhlasil a vstřícně nabídl, že si přiveze i vlastní aparaturu a honorář ať stanoví organizátor dle svých možností, nakonec dostal toto vyjádření: „Zdravím. Děkuji za odpověď. Bohužel jsem nevěděl dřív, za koho jste vloni kandidoval…To je pro nás problém, přes který vlak nejede.“ Pepa Nos loni kandidoval do Senátu jako nestraník za SPD. Právě on byl přitom zakazován a popotahován kvůli svým názorům již za minulého režimu.

„Před lety jsem slyšel malé děti, jak se mezi sebou baví a mluví o sobě jako o zm*dech,“ řekl Pepa Nos, co jej inspirovalo k napsání písně. „Už tu zase jako kdysi smrdí… zm*di; prase ryje v Řeporyjích a Češi jsou na něj hrdí…“ zpíval.

Ceny obdrželi i Boris Koróni, zakladatel slovenského internetového rádia Slobodný vysielač, za prohlubování česko-slovenské novinářské spolupráce; ukrajinský novinář Ruslan Kocaba. Stoupenec Majdanu, který prozřel, za pravdivé psaní o východní Ukrajině a Markéta Šichtařová za přínos v oblasti ekonomické publicistiky. „Já jsem si myslel, že mediální prostor, kde je možné říct svůj svobodný názor, aniž by byl jeho názor označen za nepohodlný a cenzuryhodný, je normální věc. Ale jestli je to po 30 letech svobody čin, za který dostávám cenu, naše společnost na tom není vůbec dobře. Vždyť jsme přece doufali, že to bude základní věc. A dnes se tváříme, že je to něco revolučního,“ řekl Boris Koróni.

Cenu za celoživotní dílo obdržela spisovatelka Eva Kantůrková

V závěru večera přebrala cenu za celoživotní dílo spisovatelka Eva Kantůrková, která se hodně angažovala během pražského jara. Po zmaření nadějí na svobodu vystoupila v roce 1970 z KSČ a rázem se octla na seznamu zakázaných autorů. Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 mluvčí, od 6. května 1981 do 22. března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Na základě této zkušenosti napsala svůj nejznámější román Přítelkyně z domu smutku, podle kterého natočil režisér Hynek Bočan i stejnojmenný čtyřdílný televizní seriál. Po Listopadu se Eva Kantůrková aktivně podílela na vzniku Občanského fóra a v letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady. V roce 1994 se stala předsedkyní Obce spisovatelů a v letech 1998–2000 působila jako ředitelka odboru literatury a knihoven ministerstva kultury a od května 2003 coby členka Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. „Musím se proti jedné věci ohradit: v časopisy My se píše, že jsem zařazována mezi pravdoláskaře. Není to pravda. Nejsem pravdoláskař, uvedla téměř devadesátiletá dáma. „Cenu udílí Asociace nezávislých médií, a tak jsem přemýšlela o tom, co je ta moje nezávislost. Protože chci nezávisle myslet, jednat, konat, psát, vystupovat, tak nechci být vázaná povinností útočit a zabraňovat názorům toho druhého, se kterým nesouhlasím. Já jsem tady poprvé – pan Nos by si mohl koupit nové kalhoty–, ale jinak jsem tu doma.“

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra