Když jsem na Danu Steinovou (68) narazil na veletrhu pro seniory Active 55, kde zrovna přednášela o trénování paměti a mozkovém joggingu, zaujala mě především svou energií a neutuchající vitalitou, kterou by jí záviděla kdejaká „třicítka“. To jsem ale ještě netušil, co všechno má tato elegantní dáma a šestinásobná matka „na triku“. Od 80. let organizuje kulturní a vzdělávací akce pro seniorskou populaci a iniciovala vznik univerzity třetího věku v Praze.

V roce 1993 ji pozval kolega z Evropské federace pro seniory, který byl zároveň předsedou sociálního výboru Rady Evropy, na evropské symposium o trénování paměti ve švýcarském Rüschlikonu. „Setkala jsem se tam s belgickou psycholožkou Arlette van Asselovou, která o tématu – zdálo se mi – jako jediná vůbec něco věděla. U večeře se ptala paní Arlette, kdy jsem se narodila. Řekla jsem jí, že v roce 1949. ,Doufám, že ne v září,‘ odpověděla. ,Jo, v září.‘ – ,Neříkej mi, že třináctého.‘ – ,Ano, třináctého.‘ Takže jsme zjistili, že jsme vlastně twins.“

Obě dámy si padly do oka a v roce 1994 uspořádaly první seminář trénování paměti v Česku; o čtyři roky později vznikla Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging. Pozoruhodné je, že kromě Němců, Švýcarů a Rakušanů nikde nic takového neexistuje – navzdory tomu, že populace stárne a Alzheimerova choroba se stává postrachem. Díky Daně Steinové se Češi stali světovou velmocí, neboť dokázali vyškolit 2000 lektorů a vyvinout metody, které sklízejí obdiv po celém světě. Zájem je, i vzhledem k demografickému vývoji, obrovský.

I proto byl kurz tréninku paměti a mozkového joggingu pro svou jedinečnost letos zařazen do tréninkového programu OSN s názvem Institute of Ageing (Institut stárnutí) na Maltě. „S věkem se mozek stává cíleně apatickým, protože si myslí, že už všechno ví. Jeho už nic tak moc nevzruší. My naštěstí víme, jak na něj,“ říká předsedkyně České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging a současně i Krajské rady seniorů hlavního města Prahy v rozhovoru pro Šifru.

Proč se trénování paměti věnuje tak málo lidí, když lidstvo stárne a stále víc zapomíná? Alzheimerova nemoc je přece velký problém…

Především chybí vyškolení trenéři paměti. I třeba takové zdánlivě pokrokové Spojené státy americké si uvědomily, že nějaké trénování paměti by bylo záhodno té stárnoucí americké populaci nabídnout, až teprve v roce 2008.

Souvisí to s kultem mládí, krásy a dokonalosti, které dnešní společnost vyznává?

Já jsem v USA prožila hodně času a je pravda, že Američané si dlouho hráli na to, že všechno je OK. Jak víte, jejich životní styl nepřipouští, že by něco OK nebylo, protože by se tím znemožnili před sousedy. Tam se moc nepřiznává, že něco nefunguje. Mohu to říct s určitostí. Navštívila jsem tři celoamerické konference American Society of Ageing, největší v oblasti péče o seniory, na každé byly čtyři tisíce lidí. V roce 2003, 2004 a 2008. Pokaždé jsem byla jediná, kdo hovořil o trénování paměti.

V čem vidíte přínos trénování paměti?

Viděla jsem okamžitý efekt a obrovské možnosti. Lidé, kteří v pozdějším věku obvykle házejí flintu do žita, si najednou uvědomili, že mají ještě velký mentální potenciál. Marná sláva, mozek stárne, a zdaleka není tak dokonalý nástroj, jak bychom si mohli myslet, a to ani v mladém věku. Mozek naši asistenci potřebuje, protože na některé výkony není vůbec naprogramován. Například si nejsme schopni zapamatovat deset po sobě jdoucích informací.

Ani v mládí?

Ani kdybyste měl IQ 170, ani kdyby vám bylo 16. Mozek si neumí zapamatovat seznam informací v sekvenci.

Tvrdíte tedy, že máme o mozku idealizované či zkreslené představy?

Přesně tak. Řada lidí se tím nechává vyvést z míry, protože si myslí, že je to jejich vina. Mozek byl vyvinut tak, aby zajistil naše přežití v okamžiku ohrožení života. On to ví, a tak si je vědom toho, že nesmí být přehlcen informacemi, protože by se k té informaci s velkým I nemusel dostat. Prostě by ji tak rychle nenašel.

Dnes jsme ale zahlcováni informacemi ze všech stran, valí se to na nás víc než kdy dřív…

Není pravda, co se tvrdí, že jsme tak zahlceni informacemi. Náš mozek je vůbec nevezme. Ať se valí informace, jak chtějí, on se chová pouze funkčně, pokud je nepřijme.

Trenérka paměti Dana Steinová (uprostřed) v akci. Foto Profimedia

No dobře, ale jak pozná, co je důležité a co si z toho má vybrat?

No právě. Tady jde o to, že mnohdy musíme mozek ke spolupráci přimět. A čím je mozek starší, tím méně je spolupráci nakloněn…

…rezignuje?

Ne, to je úplně špatné slovo. On se stává cíleně apatickým! A víte proč? On si totiž myslí, že už všechno ví. Jeho už nic tak moc nevzruší, všechno už tady bylo, on se nebude exponovat, on je přece chytrý. Naštěstí my víme, jak na něj. Jsme schopni svoji intervenci sledovat na monitorovacích přístrojích.

Jak tedy na něj?

Existuje jedna výjimka, kdy apatický mozek zapomene na to, že už všechno ví, a chce spolupracovat. Ta výjimka se jmenuje atraktivní informace. V tom momentě po ní mozek chňapne a dychtivě spolupracuje. A na to my sázíme při trénování paměti. Celé je to o tom, že se fádní, byť veledůležité informace, které si musejí lidé zapamatovat, snažíme převést v něco atraktivního, abychom přinutili mozek ke spolupráci.

To je podstata paměťového tréninku?

Ano. Trénovat se dá vlastně jen krátkodobá paměť. U té jsme schopni ovlivnit informaci tím, že jí přidáme určitý atraktivní význam. Tak ji odlišíme od ostatních fádních informací, které mozek nechce zpracovat, a zajistíme, že bude informace úspěšně ve stadiu krátkodobé paměti zpracována, ale i to, že bude úspěšně posunuta do dlouhodobé paměti. A hlavně že bude snadno vybavitelná v případě budoucí potřeby.

Funguje to spolehlivě?

Stanovili jsme úplně novou strategii – učinili jsme naše paměťové trenéry zodpovědné za úspěch klienta. Tím je předem určeno, že to musí fungovat.

Tak to měli dříve čínští lékaři: dostali zaplaceno pouze v případě, že se pacient uzdravil…

Přesně takhle to funguje i u nás. Naše strategie je, že za každou cenu musíme poskytnout člověku hmatatelný důkaz o jeho existujícím mentálním potenciálu. A pak už to funguje samospádem. Člověk začne přistupovat ke každé nové informaci s pozitivním očekáváním, že si ji zapamatuje, a to ovlivní konečný výsledek. Mnemotechniky, které používáme, nepotřebují předchozí vzdělání a fungují přímo zázračně. Jedna paní za mnou v počátcích mých kurzů přišla, Ph.D., velmi vzdělaná, se zoufalým výrazem, že se o ni pokouší Alzheimer, protože si není schopna zapamatovat jméno sousedovic psa. Pokaždé, když přiběhne k plotu, mu řekne „no, ty malej“, a nikdy neví, jak se jmenuje. Ten pes se jmenoval Antis. Poradila jsem jí, ať si pomůže nějakou mnemotechnikou. „Proč si třeba neřeknete, že je to antisovětský pes?“ Takovou pitomost váš mozek nezapomene.

Někteří lidi mají dobrou paměť na jména, někteří na čísla, jiní na nic… Čím to je?

To jsou některé individuální dispozice. Na trénování paměti je však nebereme v úvahu, všichni začínají v bodě nula. Naučíme všechny všechno.

I sklerotiky? Když to budu trénovat, můžu překonat handicap, že si nepamatuju psa, a budu na tom stejně jako ten, co si pamatuje každého člověka, kterého kdy potkal?

Přesně. Také se hovoří o fotografické paměti, kterou mají údajně 4 procenta populace. Hlavně se o ní mluví v souvislosti s mladými lidmi, kteří mají kapacitu krátkodobé paměti trochu nafouklou. Obecně však musíme počítat s tím, že kolem pětadvaceti je ukončen vývoj mozku a pak se jeho funkčnost začíná zhoršovat. Zpočátku nenápadně, problémy se však akumulují a zhruba mezi 50. až 60. rokem se stávají nepřehlédnutelné…

Obecně máme krátkodobou paměť velmi omezenou, mezi pěti a devíti informacemi při jednom vjemu. Víc se nám tam nevejde. Informace, které přecházejí ze senzorické do krátkodobé paměti, má mozek tendenci velmi rychle zpracovat, aby ji zase uvolnil pro nově přicházející informaci. Musíme se naučit hodně rychle dát informaci takovou formu, aby byla pro náš mozek snadno zapamatovatelná. Jinak o informaci můžeme velice snadno přijít. U fádních informací se mozek staví na zadní. Musíme mu naservírovat informaci tak, aby po ní dychtivě skočil.

Někteří lidé jsou zvědaví. Ti si pamatují více? Má ten, kdo hodně čte a vyhledává informace, lepší paměť?

To je jen zdánlivé. Lidé, o kterých hovoříte, mají tendenci vyhledávat informace v určité oblasti, která je zajímá. Pro ně je daleko snazší si určitou informaci zapamatovat, když mají vybudovanou nějakou základnu.

Tréninky paměti pořádá Dana Steinová i v Indii… Foto archiv DS

Mají na čem stavět…

Jinými slovy, vzdálenost mezi novou informací, a tou, která tam už je, je kratičká. Nedá žádnou práci napojit nový poznatek na to, co už tam je. Ale jestliže si máte zapamatovat něco, co vás nezajímá nebo co neznáte, je to pro vás jako čínština. Ta vzdálenost je obrovská. A to je také důvod, proč mají děti ve škole problémy. Učitelé si neuvědomují, že vzdálenost pro děti je mnohem delší než pro ně. Učitel už to ví, má na čem stavět, to dítě ještě ne. Učitel by se měl snažit informaci přiblížit dítěti natolik, aby pochopilo, na jakém základě stojí. Klíčem je popularizace informace. Popularizujete ji tím, že nepoužíváte vědecké termíny, používáte příklady z běžného života, živý jazyk…

O to se snažíme v Šifře také, aby nám lidi rozuměli. Složitější věci a souvislosti přeložit do „normálštiny“, jako kdybych vyprávěl něco v hospodě… Aby to lidi zkrátka bavilo.

Aby to mozek okamžitě zaujalo. Víte, o co se snažíme? Aby si lidi dokázali zapamatovat to, co ostatní populace považuje za nezapamatovatelné.

Můžete uvést příklad?

Sto čísel od pí. Okamžitě jim stoupne sebevědomí, protože si zapamatují něco mimořádného. Kdybych je tři hodiny přesvědčovala o tom, že to jde, že jsou úžasní, ale nepodala bych jim onen hmatatelný důkaz, tak mi nikdo nebude věřit.

Zkusme něco konkrétně…

Popíšu vám techniku zapamatování telefonního čísla, jak se to odehrálo skutečně v jednom domově důchodců, když jsem začínala. Měla jsem tam deset žen, všechny ve věku přes 80 let, a úkol byl naučit je techniku, jak si zapamatovat telefonní čísla. Číselné řady je nutné rozdělit, protože devět čísel přesahuje kapacitu krátkodobé paměti. Je nutné vytvořit porce, takzvané chunky, podle asociací, které k tomu přiřazujeme. Abstraktní číslo tím převedeme na konkrétní příběh. Mozek si rád pamatuje příběhy, protože ty mu umožní zapamatovat si sekvenci. Už víme, že to jinak nedokáže.

Telefonní číslo, které se měly dámy naučit, začínalo 854. Je to, jako by to bylo vytvořené přímo pro mě, radovala jsem se. Dcera, moje poslední, šesté dítě, se narodila v dubnu roku ’85. Nato se ozvala jedna paní vzadu: „Já si nechci pamatovat, kdy se narodilo vaše šesté dítě. Já si to chci pamatovat podle sebe. Mně je osmdesát pět a my jsme čtyři spolužačky ze základní školy a každý týden chodíme na kafe.“ To je přesně ono, každý si asociaci musí vytvořit sám, aby mu to fungovalo. Další trojčíslí bylo 169. Než jsem stačila vymyslet nějakou další asociaci, jedna z těch starých dam povídá: „Nezlobte se na mě, ale mně to připomíná jednu pozici z Kámásútry.“ Trochu mě to zaskočilo, přece jen jsem na to nebyla v této věkové kategorii připravena, nevěděla jsem, jak mám reagovat. Tak jsem jí odpověděla, že má pravdu, ale asi přehlédla, že je tam ještě jednička. Než jsem cokoli stačila vymyslet, paní, která seděla vedle, učitelka francouzštiny, ročník 1910, nonšalantně dodala: „A já si myslím, že by to měl kaž­dý aspoň jednou v životě zkusit.“ Třetí chunk byl 375. Raději jsem rychle navrhla, že si koupíme elegantní střevíčky číslo 37,5…

„Tak, a teď mi to telefonní číslo napište,“ zaskočí mě paní Steinová, když mi podává tužku a papír. Po takové historce s tím nemám sebemenší problém. Funguje to.

No dobře, ale sto čísel pí?

3,14159265358979323846… Co se stalo 1415? Byl upálen mistr Jan Hus. Devět členů kostnického koncilu se rozhodlo upálit mistra Jana Husa. Nechali postavit hranici z 265 polínek a přinutili 3589 místních obyvatel, aby se na tu hrůzu šli podívat. 79 z nich okamžitě omdlelo, 323 si zakrylo oči, 8 v hrůze uteklo, jenom 46 prevítů nadšeně tleskalo. Máte prvních dvacet čísel od pí. Musíte vidět atraktivní příběh, jako film. Různé techniky se dají použít pro jakýkoli případ.

Nejen na čísla?

Používají se například akrostika. Akrostikum je věta, kterou vytvoříte tak, že kaž­dé slovo ve větě začíná stejným počátečním písmenem jako informace, kterou si potřebujete zapamatovat. Kdy jste viděl naposledy duhu? Červená opice žrala zelený meloun indickému fakírovi.

Aktuální číslo Šifry či předplatné (digitální či tištěná verze, poštovné a balné je zdarma) objednávejte v našem eshopu

Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová, fialová… A mám duhu. S pomocí mnemotechnik se můžete naučit cokoli. Máte u sebe kalendář?

Paní Steinová správně určí den v týdnu k jakémukoliv datu, které náhodně vyberu. Tuto techniku vymyslel jeden z jejích trenérů paměti, René Müller z Brna. Stačí, když si pomocí mnemotechniky zapamatujete, který den v týdnu je prvního v každém měsíci. Následně osmého, patnáctého, dvaadvacáteho i devětadvacátého je stejný den. Pak už není problém určit, který den je třeba desátého. Ledy popraskaly (leden, pondělí), v dubnu už nebyly (duben, neděle)…

Jak to, že se tohle nikde neučí a nikdo to neřeší? Není to tím, že jsou senioři ostatním lhostejní? Nechceme se tím zabývat? Nebo kde je problém?

Já si myslím, že tam je špatně něco jiného. Mladí si myslí, že na tom pořád budou tak jako v daném okamžiku. Panikařit začnou až v seniorském věku.

Můj děda, který se dožil devadesáti let, si ke konci pamatoval všechny historky z mládí, kdy se potkal v 50. letech s kým na fotbale nebo u pétépáků, ale nepamatoval si, co je za den. Jak to, že si pamatoval padesát let staré věci?

To je úplně jiná paměť, takzvaná epizodická. Tato paměť je velice nespolehlivá. Neměl jste možnost si ověřit, zda to tak bylo, nebo ne. Máme tendenci si minulost zkrášlovat. Když si vybavujeme informace z dřívějška, zřejmě je důležité pro naše duševní zdraví, abychom si je vylepšovali. Ne že se chceme vědomě podvádět, ale mozek to tak prostě dělá. Kdybychom se my dva za pět let sešli a vzpomínali na tento okamžik, dvacet minut po jedné hodině, 18. dubna 2018, tak budeme oba dva mít úplně jiné vzpomínky. Vzpomínka nebude identická, protože prožíváme tento okamžik na základě předchozích prožitků, které jsou kvalitativně jiné. A ty nám určují kvalitu současného prožitku.

Mozek zapomíná to špatné?

Je to tak. Když jsme na tom dobře, máme schopnost zcela vědomě potlačit nepříjemné vzpomínky. A nevybavovat si je. Ale když je nám zle, tyto potlačené vzpomínky vyplavou na povrch a zraňují nás.

Různé mozky vidí různé věci, tak jak se vůbec můžou lidi domluvit a shodnout?

Příkladem jsou třeba očití svědkové. Jdou po ulici a v blízkosti se srazí dvě auta. Nejsou připraveni na to, že se srazí, jsou ponořeni do vlastních myšlenek. Jsou konfrontováni s danou situací, až když nastane. A teď oni mají říct, jak to bylo, než se to stalo. A oni to nevědí. Mozek si to tedy automaticky, aniž bychom nějak chtěli podvádět, vymyslí. Vyplní si prázdná místa mozaiky a plní je tím, co známe. Z filmů, knih, předchozích zkušeností… To je důvod, proč každý z pěti očitých svědků podává různé svědectví.

Někteří lidi jsou úplní pohádkáři, nechtějí vidět realitu a pořád si něco vymýšlejí nebo namlouvají. Třeba o fungující rodině…

Co si myslíte, že jsou memoáry? To nemá s realitou nic společného. Záleží, jak moc chcete vědět pravdu, jaké máte sebevědomí, jak si to připouštíte. Třeba politici musejí mít hroší kůži. Ukazují na někoho jiného a sami sebe považují za dobrodince, nemají špetku sebereflexe. Vše se dá omluvit.

Dá se vašimi technikami zpomalit i Alzheimerova demence?

Loni v říjnu zveřejnili na University of Alabama výsledky úžasného výzkumu. Pořád jsme nevěděli, jak je možné, že u některých lidí, kteří měli symptomy demence, bylo poškození mozku malé. A naopak u některých jedinců, kteří měli poškození velmi výrazné, se žádné příznaky neprojevovaly. Vědci už od devadesátých let hovořili o takzvané rezervní mozkové kapacitě. A na University of Alabama poprvé zjistili, co by mohlo být její podstatou. Neurony mají dendrity, výběžky, které končí synapsemi, kde se pak předávají informace z neuronu na neuron. Studie odhalila, že dendrity u dementních lidí jsou velice krátké a u zdravých jsou dlouhé. U skupiny, která měla poškození, ale žádné symptomy, se zjistilo, že dendrity u nich byly ještě delší než u zdravých lidí. To znamená, že jejich dendrity jsou schopny jako bypass obejít místo poškozené neurodegenerativním onemocněním. Rezervní mozkovou kapacitu si budujeme celý život.

Jak?

Přispívá k tomu náš životní styl, vzdělání, sociální kontakty, ale můžeme k ní přispět i tím, že začneme cíleně měnit své zavedené návyky. Nejefektivnější je začít cvičit fyzicky, třeba rychle chodit. A dělat věci jinak. To znamená nedominantní rukou zapínat knoflíky, čistit zuby. Až půjdete na toaletu, použít nedominantní ruku.

To by asi nedopadlo dobře…

Většinou máme v západní civilizaci dominantní levou mozkovou hemisféru. Její funkcí je systém a řád, a ten je třeba narušit. Máte na určitém místě sůl a cukr, i po tmě byste to našli. Tak to každý týden přesuňte jinam. Pokud sáhnete mechanicky a bezmyšlenkovitě na obvyklé místo, budete potrestán tím, že si osolíte čaj. Budete muset myslet na to, co děláte.

Co vás během těch let trénování paměti nejvíc překvapilo?

Asi to, že mnemotechniky jsou tak efektivní, že vedou k okamžitému zvýšení sebevědomí. Lidé jsou překvapení a nadšení. Ale oni nejsou nadšení z toho, jaká já jsem úžasná trenérka. Oni jsou nadšení z toho, jak úžasní jsou oni sami. Efekt se dostavuje okamžitě. Profesionální trenéři paměti jsou vyškoleni k tomu, aby jim rychle podali důkazy. Proto považuji trénování paměti za takový malý zázrak. Staří lidé totiž nemají čas čekat na to, než se jim paměť zlepší, několik let.

Tento článek vyšel v časopise Šifra č. 5/2018.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra