V reakci na kontroverzní divadelní hru Naše násilí a vaše násilí, která byla na konci května uvedena na festivalu Divadelní svět Brno 2018 a jejímž primárním cílem je šokovat, po 14 letech rezignoval na členství v Umělecké radě Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění profesor estetiky Petr Osolsobě.

Vážený pedagog, jehož deník Mladá Fronta Dnes v roce 2011 zařadil mezi stovku nejvýznamnějších Brňanů a jenž obdržel medaili za zásluhy o rozvoj Masarykovy univerzity či ocenění pro vynikajícího pedagoga této školy, odstoupil kvůli postojům členů Umělecké rady ke skandální divadelní hře „Naše násilí a vaše násilí“, ve které si herečka ze své vagíny vytahuje českou státní vlajku a ve které Ježíš znásilňuje muslimku.

„Divadlo působí lidem radost i nelibost, rozpaky i zklamání. Neviděl jsem ale, že může působit tak palčivou bolest, zármutek a pocit zahanbení, morální hnus, strach ze znesvěcení, zoufalství a pocit bezmoci, jaký jsem viděl u těch, které jsem v posledních čtyřech měsících v Beně potkával,“ píše hned v úvodu řádků adresovaných rektorovi, děkanovi a členům umělecké rady Divadelní fakulty Janáčkovy akademi múzických umění, jejímž byl až dosud členem.

„Nemusím vypít moře, abych věděl, že je slané, říkával svatý Irenej. Nedokážeme-li uplatnit naši divadelní zkušenost, hloubku pohledu, cit pro umělecký tvar a odborné znalosti ani tam, kde jde o zneužití samotného divadla a umělecké svobody k samoúčelnému rituálu msty a nenávistného hanobení něčeho, na čem stojí celá naše civilizace a kultura – k čemu vůbec zasedáme? K čemu tu jsme? (…) Kam až chceme zajít se svou dětinskou idolatrií ,umělecké svobody´, jak dlouho v ní chceme vyučovat naše nástupce, dramaturgy, šéfy divadel, režiséry, jejichž papouškování frází o obraně svobody projevu dosvědčuje jejich ubohý nedostatek historického a mravního vzdělání?“ ptá se rozhořčený pedagog, který se opřel i přímo do ředitele brněnského Národního divadla Martina Glasera, který je za uvedení hry zodpovědný.

„A vy budete, pane Glasere, bránit ,svobodu´ hanobit křesťanskou zbožnost, Krista, Jana Pavla II. i státní vlajku třeba i s pomocí policie? Místo abyste řekl ,chybili jsme´a lidem, a zvlášť Brňanům, jste se omluvil za tuto dramaturgickou volbu, budete sprostě ukazovat a naznačovat, že ,fašisté´jsou právě ti, jejichž mravní cit jste předtím pomáhal pozurážet a kteří nedokázali neprojevit své roztrpčení?“

V další části profesor estetiky a katolík rozvádí osobněji, proč je taková vulgární urážka křesťanství nepřípustná a proč ji nelze schovat za svobodu slova, a vysvětluje selhání organizátorů i své rozhodnutí opustit uměleckou radu.

„Moje babička, Žofie Osolsobě, a její sestra, protože byly věřící katoličky, vzaly si za války do opatrování k nám domů opuštěné židovské děti z lískoveckého útulku, sourozence Helmuta a Ottu Koblerovy, aby je do konce války ochraňovaly – jejich maminka totiž byla poslána do koncentráku, ale naštěstí se vrátila a vždy v den narozenin nosívala babičce květiny. Manželka babiččina bratra Františka, protože byla katolička, se během osvobozování Brna Rudou armádou nabídla vojákům ke znásilnění, jen aby od toho zachránila několik mladých děvčat – a sama se pak do konce života potýkala s manidepresí. Udělala to jako oběť, protože byla křesťanka. (…) Hra, kterou jste přivezli na brněnský festival, by i jejich náboženské cítění nepochybně hluboce urazila, ale toto cítění bylo i zdrojem jejich dobrých skutků, chápete?

Babička Žofie by dnes buď plakala, nebo by ty herce přetáhla deštníkem, no a co? Mírněte se, až budete hauzírovat slovem fašisté proti těm, kteří se jen vášnivě zastávají obyčejné úcty a ohleduplnosti, kteoru jste vy, organizátoři, pošlapali – ne oni.

Jen podle vnějších znaků to nepoznáte, musíte přemýšlet. Tupých frází o kladení znepokojivých otázek mne v mém věku, prosím, ušetřete. Každý normální člověk si sám přirozeně klade tolik znepokojivých otázek, že jich má nad hlavu. Teď navíc i tuto: k čemu jsou tu ti, kteří za obecní peníze žijí ve falešné představě, že jsou druhým užiteční tím, že kladou znepokojivé otázky? Přitom ani neví, jako formu musí mít logicky postavená otázka.

Vím, co je umělecká svoboda, a je mi drahá. (…) Dobře vím, že svoboda umění a svoboda vůbec něco stojí. A když jsme ji konečně v roce 1989 získali, k čemu teď naší pasivitou posluchače vedeme? Že zneužívat svobodu ke snadnému hanobení křesťanství i Krista, ale i státní vlajky a jiných symbolů, je normální umělecká volba a cesta? (…) Když mnozí učedníci Ježíše po jeho kázání opustili, řekl svým následovníkům pouze „Chcete i vy odejít?“ – s plným respektem k lidské svobodě. Ze svobody vyplynula lidem i možnost se mu vysmívat a plivat na něj a činit mu bolest, a ještě i za ně prosil: Odpusť jim, Bože, neboť nevědí, co činí.

Ale chceme dnes následovat Ty, kteří se k Němu chovali tak hrozně, když on tvořil věci nové – včetně politické svobody individua, které sami požíváme – právě svou pokornou obětí?

Ve svém listě organizátorům festivalu Divadelní svět jsem 5. dubna napsal: Prosím vás, žádám i vyzývám, a to nejen v zájmu křesťanů, i v zájmu nekřesťanů, i lidí bez vyznání, a v zájmu všech, kdo pěstují vzájemnou úctu, čili kuturu, (…), abyste své pozvání těch, kteří zneužívají umělecké svobody, odmítli, a produkci, nerozvážně již smluvenou, zrušili. Neučiníte-li tak, ukážete touto produkcí rituál útočné nenávisti, bezohledné zlomyslnosti a pyšné prázdnoty jako obraz oné „kultury“, za kterou by se nikdo z nás nejspíš zasazovat nechtěl, která se však tímto „konáním“ stává kulturou budoucnosti.

Oznamuji, že po čtrnácti letech z Umělecké rady DIFA JAMu odcházím.“

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra