Pacienty ve vegetativním stavu, kteří nereagují na žádné podněty a při životě je drží takřka jen přístroje, často označujeme v podstatě již jako mrtvé, neboť jejich mozek nevykazuje, alespoň zdánlivě, žádnou aktivitu, a orgány fungují pouze díky elektronice. Je to ale tak jednoduché? Britský neurovědec Adrian Owen se vydal na odvážnou cestu, a to do mysli svých pro ostatní již ztracených pacientů.
Adrian Owen svůj příběh zveřejnil, a mluví v něm o třech svých pacientech. Když potkal poprvé Carol poprvé, ležela už tehdy v nemocnici několik měsíců bez reagování na podněty nebo vykazování jakýchkoliv známek vědomí. Scan odhalil rozsáhlá zranění frontálních laloků mozku, které mají na starost důležité kognitivní schopnosti, jako je řešení problémů, paměť, jazyk a úsudek.“
V červenci 2005 se vdaná 23letá žena stala obětí autonehody. Srazila ji dvě auta, když přecházela rušnou silnici. Neurologové ji podrobili opakovanému testování, načež ji prohlásili za vegetativní, což znamená, že její tělo drží při životě jen přístroje a už se zkrátka neprobudí. Je to ale pravda?
Britský neurovědec Adrian Owen se odhodlal najít způsob, jak komunikovat s pacienty v trvalém vegetativním stavu, ke kterým se máme tendenci chovat se jako k mrtvým. Pokud jsou jeho tvrzení pravdivá, pak jsme se šeredně zmýlili. Zde jsou jeho slova:
Už od roku 1997 jsem použil nemocniční mozkové skenery, s nimiž jsem testoval pacienty ve vegetativním stavu, abych zjistil, zda si stále zachovávají vědomí, přestože jsou uvězněni ve svém vlastním těle. Pracoval jsem na výzkumu ve fakultní nemocnici Addenbrooke Univerzity v Cambridge, kde jsem také skenoval svou první vegetativní pacientku jménem Kate, a ukazoval jí fotky její rodiny, zatímco ležela uvnitř mozek snímajícího stroje.
Ohromilo mě, když začala vykazovat reakci v části mozku nazývaném gyrus fusiformis. Tato část mozku je spojována s rozpoznáváním tváří. O několik měsíců později se začala Kate ze svého vegetativního stavu probírat, přestože nikdo nedokázal přesně určit, jak k tomu došlo.
Kate mi po několika letech napsala a naléhala, abych její příklad vypustil do světa a ukázal, jak důležité jsou tato snímání. „Nereagovala jsem a vypadalo to se mnou beznadějně, ale scan prokázal, že tam pořád jsem. Bylo to jako kouzlo, našlo mě to.“
Od jejího případu jsem prováděl mozkové snímání u dalších vegetativních pacientů, abych v nich našel známky života. Naše důkazy naznačují, že 15 až 20 procent lidí v tomto stavu – u nichž se předpokládá, že nemají o nic více vědomí než brokolice – jsou plně při vědomí, přestože nemohou reagovat na vnější stimulace. Mohou otevřít oči, vydávat zvuky, občas dokonce utrousit i nějaká samostatná slova. Zdá se, že žijí ve vlastním světě, jako zombie, bez jakýchkoliv myšlenek nebo pocitů. Mnoho z nich je skutečně neschopno myšlenky, jak se doktoři domnívají.
Takže zpátky ke Carol. V roce 2005 jsme se pokusili o něco dočista nového. Než abychom prostě jen zkoušeli stimulovat pacientův mozek a hledat nějakou reakci, pokusili jsme se Carol požádat, aby s námi komunikovala, zatímco ležela v našem skeneru – funkčním fMRI (magnetická rezonance). Tento přístroj ukazuje, jaké části mozku jsou aktivní na základě toho, kolik využívají kyslíku.
Požádali jsme Carol, aby si představila, jak hraje tenis, aby myslela na samotný pohyb ruky, na síť, na nápřah. Požádali jsme jí, aby si představila, že hraje tenis tak, jako by na tom závisel její život. Na jednu stranu, připadalo mi to úplně bláznivé. Ale zjistili jsme, že když si zdraví dobrovolníci představovali hru tenisu na mozkovém skeneru, všichni aktivovali oblast mozku na vrcholu hlavy zvanou cortex praemotorius, která je zodpovědná za pohyb končetin. Když byla uvnitř skeneru Carol, stalo se něco úžasného. Když jsme ji požádali, aby si představila hraní tenisu, aktivoval stejnou část mozku, jako zdraví dobrovolníci.
Poté jsme Carol požádali o něco jiného – aby si představila, jak se prochází po svém domě. Náš výzkum totiž ukázal, že když si lidé představují pohyb ve známém prostředí, stimulují část mozku zvanou gyrus parahippocampalis. Po Carol jsme chtěli, aby si představila nábytek, obrazy, dveře, zdi, aby se procházela po různých místnostech… a její mozková aktivita byla identická se zdravými dobrovolníky. Bylo to skutečně jako nějaká kouzla. Našli jsme ji. Bylo to úžasné.
Její rodině jsme ale nikdy neřekli, že jsme v ní nalezli vědomou mysl. Pochopila by její rodina, že přestože se nám podařilo navázat určitý kontakt, tak to bylo naše maximum? Nebyl zde žádný lék, žádné řešení a žádný způsob, jak s Carol komunikovat na denní bázi. Ve výsledku to ani nebylo moje rozhodnutí. Jakožto výzkumný vědec jsem ani neměl žádnou pravomoc zasáhnout. Pokud by o tom někdo informoval rodinu, musel by to být její doktor, který se v tomto případě rozhodl, že by to Carol klinicky neprospělo.
Nesouhlasil jsem, vzpomněl jsem si totiž na Kate. Ta vykazovala zlepšení svého stavu poté, co se její rodina dozvěděla o pozitivních výsledcích snímání, snad i proto, že její péče začala být o hodně intenzivnější a osobní. To ale nestačilo k tomu, abychom přesvědčili doktora Carol. Bylo to srdcervoucí. Carol byla vrácená do svého rodného města a už jsem ji nikdy neviděl. Nicméně teď můžeme začít komunikovat s pacienty ve vegetativním stavu, ptát se jich na otázky a dostávat odpovědi, a co je hlavní, zeptat se jich, zda mají bolesti. Zpověď Kate o jejím zážitku byla trýznivá. „Řekli, že jsem nemohla cítit žádnou bolest,“ napsala mi. „Šeredně se pletli…“
Kate ale občas křičela. Sestřička si myslela, že se jen jedná o jakýsi reflex. Kate se dokonce pokusila spáchat sebevraždu tím, že zadržovala dech. „Nemohla jsem donutit svůj nos, aby přestal dýchat,“ napsala. „Moje tělo, jak se zdálo, nechtělo zemřít.“
Naše první šance přišla v roce 2012 s pacientem jménem Scott. Ten byl obětí nehody 20. prosince 1999, kdy do něj při řízení narazilo policejní auto, spěchající na místo činu. Náraz to byl tak silný, že vymrštil jeho mozek na stěnu lebky. Já se s ním setkal o 12 let později. Přesunul jsem se zrovna do Ontaria v Kanadě, kde nyní řídím laboratoř specializující se na pacienty s akutním poškozením mozku. Kontaktoval jsem muže jménem Bill Payne, doktora z místní nemocnice Parkwood Hospital, jestli by neměl nějakého pacienta, který by se mohl hodit k našemu výzkumu. Scott byl prý první na jeho seznamu. „Jeho rodina je přesvědčená, že vnímá, ale my nenašli žádné důkazy,“ prohlásil.
Scott se rozhodně zdál být vegetativní. Nedokázali jsme z něho dostat žádnou fyzickou reakci. Požádali jsme ho, aby se podíval do zrcadla přímo před sebou – nic. Požádali jsme ho, aby se dotkl nosu – nic. Pak aby vystrčil jazyk. Nic.
Jak nám ležel ve skeneru, jedna z vědkyní v mém týmu, Davinia Fernándéz-Espejo, se mnou zahájila naši typickou rutinu. „Scotte, prosím představ si, jak hraješ tenis, když uslyšíš instrukce.“ Stále ještě mi naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu. Obrazovka, snímající Scottův mozek, doslova explodovala paprsky barev. Nebylo pochyb, že si představoval, jak hraje tenis.
„Nyní si představ, jak chodíš po svém domě, Scotte, prosím.“ Znovu, jeho mozek reagoval, zcela jasně ukázal, že tam někde je a dělá přesně to, co po něm chceme. Jeho rodina měla pravdu. Na co se zeptat teď? S Davinií jsme si vyměnili nervózní pohledy. Hrozně moc jsme to chtěli posunout na další úroveň, zeptat se Scotta na něco smysluplného.
Hodně jsme mluvili o výhodách tázání se pacientů, jestli je trápí fyzická bolest. Ale co kdyby Scott řekl ano? Ta myšlenka, že byl v bolestech po celých 12 let, je příliš hrozná. Jak by reagovala jeho rodina? Zeptal jsem se Davinie: „Myslíš, že bychom to měli udělat?“ Odpověděla: „Musíme.“ Scott a jeho rodina si to zaslouží. Byl čas konečně udělat něco, co mému pacientovi pomůže. Vyšel jsem z řídící místnosti přímo za Scottovou matkou, Annou, a požádal ji: „Chtěli bychom se Scotta zeptat, zda cítí nějaké bolesti, ale chtěli bychom vás požádat o svolení.“ Odpověděla: „Jen do toho. Nechte ho vám odpovědět.“
Položili jsme mu tedy otázku: „Scotte, jste v bolestech? Prosím představte si, jak hrajete tenis, pokud odpověď zní NE.“
Viděli jsme jeho nehybné tělo v úzké rouře skeneru. Davinia i já jsme upřeně hleděli na obrazovku. Scottovy výsledky se objevily téměř okamžitě. Scott nám odpovídal – představoval si, jak hraje tenis. Co je důležitější, odpověď zněla „ne“. Když jsem šťastnou novinu pověděl jeho matce Anně, byla překvapivě klidná. „Věděla jsem, že není v bolestech,“ prohlásila. „Jinak by mi dal vědět.“
V následujících měsících jsme se Scottem komunikovali stejným způsobem. Byl schopen nám tak potvrdit, že ví, kdo je, kde se nachází, a že dokonce tuší, kolik času uběhlo od autonehody. Zeptali jsme se také například, jestli rád sleduje hokej v televizi. Před svou nehodou byl velkým fanouškem. Jeho rodina a pečovatelé mu pouštěli hokej tak často, jak jen mohli, ale uběhlo více než deset let, možná už hokeje měl plné zuby? Slyšel jsem o pacientce, která ráda poslouchala Celine Dion, a tak jí ji pořád pouštěli, když byla ve stejném stavu. Po následném probuzení prohlásila, že jestli jí někdo pustí Celine Dion, tak ho zabije. Každopádně, Scott nám dal vědět, že si hokej stále užívá.
Scott ale bohužel zemřel v září roku 2013 na komplikace spojené s nehodou. Jedná se až o příliš častý výsledek. Jak člověk leží napospas armádě virů, bakterií a mikroskopických hub, které obývají každou nemocnici, imunitní systém to nezvládá.
Můj tým byl šokovaný. Nikdy jsme s ním sice nenavázali reálnou konverzaci, ale i přesto jsme měli pocit, že ho známe, hluboce se nás dotkl. Scott nás pustil do svého světa, smáli jsme se s ním i plakali. Když pak zemřel, cítili jsme, jako by s ním zemřela i část z nás. Technologie skenování mozku se ale rychle rozvíjí. Přijde den, kdy dokážeme odhalit přežívající vědomí levně, efektivně a spolehlivě. Budeme schopni najít ty pacienty, kteří jsou „stále zde“, kontaktovat je, a vyslyšet jejich přání. Zda ale můžeme jednat na základě těchto přání, je úplně jiné téma.
