Bylo nebylo jedno království, vysoko v horách, daleko od království jiných. V této zemi vládl dobrý, moudrý král, jenž se jednou do roka vydal na cestu po celém kraji, aby se v každé části své říše dozvěděl o potížích zdejších obyvatel. Veškerou moc investoval do jejich štěstí a lidé ho za to oddaně milovali. Alespoň jednou ve svém životě se každý z nich vypravil do královského paláce, či se o to pokusil, aby se před milovaným panovníkem poklonil.

Zemi ze všech stran strážilo vysoké nepropustné pohoří. Však i samotná říše se rozkládala v mohutných horách a v přilehlých údolích. Ale království bylo vystaveno těžké zkoušce. Obklopila ho jiná říše, obrovské království, a snažilo se ho nakazit svými způsoby. Obyvatelstvo druhého království se dmulo pýchou nad svou kulturou a myslelo si, že má právo infiltrovat i tuto malou krásnou zemi.

Tato pohádka se mění ve skutečnost v jedné daleké a světem nedotčené zemi. V dnešním světě to zní jako naivní představa, ale takový stát opravdu existuje. Jmenuje se Bhútán a jedná se o poslední národ, jenž nezaprodal svou přírodu a kulturu pro vidinu ekonomického rozmachu. Toto buddhistické království, které leží v kleštích mezi mocnou Čínou (na severu) a Indií (na jihu), díky absenci ropy a jiných nerostných surovin není trnem v oku žádné velmoci, a možná i díky tomu si udrželo svou jedinečnou identitu. Však si poměrně nedávno Bhútán užil událost jako z pohádky vytrženou, když se současný nejmladší světový monarcha, bhútánský král Džigme Khesar Namgjal Wangčhug, oženil s půvabnou dívkou z lidu.

[sociallocker id=“94522″]

Většina záznamů o vývoji tohoto ani ne milionového království je přinejmenším pár let stará a nevypovídá o dnešních poměrech. Jak se dále pohádka zmiňuje, těžká zkouška se přihnala jako bouřkový mrak a Bhútánci čelí útoku na své tradice. Odolají náporu globalizace?

V roce 1972 nastoupil na trůn čtvrtý král poslední dynastie, vládnoucí od roku 1907. Džigme Singgjä Wangčhug se jasně vymezil vůči svému otci, oddanému modernizátorovi, a zavedl politický pojem, jaký svět před tím neviděl – měřítko hrubého domácího štěstí. Obyčejné HDP neodráží dle bhútánského smýšlení pravou míru spokojenosti místního obyvatelstva. Nevěří se zde v to, že šťastný je jen člověk topící se v penězích a kupě roztodivných předmětů. Každá bytost potřebuje především mír a klid v duši.

Běžní lidé v Bhútánu jsou sice relativně chudí, ale zato šťastní.

Rozvoji ducha zde přispívá tradiční způsob života. Jak pracovité léto uplyne, přichází zima, čas meditace a poklidného rozjímání ve svém příbytku. Lidská bytost potřebuje žít beze strachu, navazovat stabilní vztahy s ostatními a celkově žít v takovém prostředí, kde vládne atmosféra sounáležitosti a důvěry, nikoliv stresující tíseň bezduchého soutěžení a nevraživosti. „Modlíme se za dobro lidí na celém světě. Za dobro veškerého života ve vesmíru. Tento všeobjímající princip proniká do každého člověka, a je jen na vás, či z něho chcete čerpat,“ pravil jeden moudrý Bhútánec ve slovenském dokumentu o Bhútánu z roku 2008 s názvem Hledání štěstí.

Svoboda i pro dobytek

Země se už dlouho oficiálně řídí buddhistickými zákony a též současná ústava vychází z ideologie hrubého domácího štěstí. Není zde zvykem zamykat dveře u domu, a přestože jsou zimy kruté, cestovatel může v každé vesnici počítat s pomocí. Z buddhistického myšlení těží i bhútánská zvířata. Alespoň jednou denně je dobytek osvobozen z provazů, neboť všichni živí tvorové by měli každý den pocítit svobodu. Často se na mnoho hodin zatoulají v horách nebo poztrácejí náklad. I tak si horští obyvatelé dají den co den tu práci všechna zvířata najít, aby si svou svobodu vychutnala. Většina obyvatelstva putuje v karavanách z osady do osady a jejich životy jsou s domácím zvířectvem úzce propojené. Netřeba snad dodávat, že se čtyřnozí tvorové nemusejí obávat, že se po dobře odvedených službách stanou večeří.

Kromě horských vísek zde samozřejmě existují i města. V jejich ulicích však nenajdete viset billboardy, nenarazíte na hypermarket ani se vás nepokusí otrávit fastfoodový řetězec. „Rafinovaná manipulace s psychologií lidí pomocí reklam se stává příčinou jejich utrpení. Reklama totiž vyvolává ekonomické tužby, které jsou pro většinu z nich nedosažitelné. Ze snahy jejich uspokojení se často rodí zločinnost a korupce,“ zaznělo ve stejném filmu.

Když se minulý král rozhodl, že je čas zavést elektrickou energii, rozdal občanům solární panely. Samozřejmě zdarma.
Když se minulý král rozhodl, že je čas zavést elektrickou energii, rozdal občanům solární panely. Samozřejmě zdarma.

Lásce lidu k panovníkovi v takové zemi se pak nemůže nikdo divit. Když se minulý král rozhodl, že je čas zavést elektrickou energii, rozdal občanům solární panely. Samozřejmě zdarma. Někteří poukazují na četné zákazy, hovoří o zemi jako o autokratické a vrtají se k jádru, aby našli něco shnilého. Přestože se minulý král zcela dobrovolně vzdal trůnu a připravil zemi na příchod demokracie, rodovou linii zachoval a vytvořil konstituční monarchii.

 Není nebe bez mráčku

Jeho syn si popravdě nad parlamentem drží určitou moc a fakticky je stále svrchovaným vládcem, neboť jsou mu obě strany v parlamentu loajální, stejně tak bhútánský lid. Je to ale špatně? Bhútánci na příchod demokracie reagovali neochotně. Mnoho jich dokonce plakalo, když v roce 2006 veřejně oznámil, že se země zříká absolutismu. Jestliže mají moudrého a dobrého krále, k čemu potřebují něco jiného?

Další otázkou je, kolik dobra v pohádkové zemi obhájí početné zákazy a zákony, z nichž se mnohé úzce vážou na starou buddhistickou duchovní tradici, přejatou v průběhu 9. století z Tibetu. Bhútán je například jedinou zemí, kde je zakázáno kouřit i přechovávat tabák a cigarety. Také se zde nesmějí používat igelitové sáčky, neboť znečišťují životní prostředí. Nenaladíte zde některé americké pořady, zakázané jsou také násilné sporty jako box. Některé zákazy už znějí méně logicky, alespoň pro nás – budovy nesmějí mít více než pět pater a v hlavním městě Thimpu nestojí jediný semafor.

Rozvoji ducha zde přispívá tradiční způsob života. Jak pracovité léto uplyne, přichází čas meditací a poklidného rozjímání...
Rozvoji ducha zde přispívá tradiční způsob života. Jak pracovité léto uplyne, přichází čas meditací a poklidného rozjímání…

U nás v televizi zhlédneme tolik krve a násilí, kolik jen ráčíme, a to všechno za pokuřování cigarety v šestém patře paneláku, pojídajíce proklatě dobré kuře donesené v igeliťáku. Můžeme se i zamyslet, nakolik si ceníme svobody, když je běžné všemožně obcházet zákony, jež nehrají v náš prospěch, přičemž ty osobně prospěšné naopak co nejvíc podporovat. Tak nějak to vypadá, že nezáleží na tom, jestli máme jednu komoru či dvě komory parlamentu, vládu zprava nebo zleva, zákoník o deseti deskách nebo tisíci stránkách. Počet dokumentů nařizujících, co je přípustné a nepřípustné, kvalitu života neovlivní. A ať už vytvoříme zákoník sebeobsáhlejší, vyhláška EU o prodávání zelí bude vždycky masivnější. Nic z toho navíc nebude fungovat, dokud budeme chtít korumpovat, krást, bezuzdně konzumovat a zuřivě šplhat vzhůru bez ohledu na následky.

Jasným důkazem je i autokratická země Bhútán, kde jsou běžní lidé sice relativně chudí, ale zato šťastní. Jak už to však na světě bývá, i v království za sedmero horami a devatero řekami občas zakalí nebe nějaký ten mrak.

Pohádka Západu

Prozíravý král Džigme Singgjä Wangčhug dobře věděl, že se malá země o velikosti Švýcarska neubrání tlaku z ciziny věčně. Přesto se snažil příliv co nejvíce pozdržet, aby se místní obyvatelé přizpůsobili pozvolna a horečka je nezachvátila v plné síle. Proto zde televize existuje až od roku 1999, stejně jako internet. Roční počet návštěvníků býval ještě nedávno v rámci desetitisíců, jenže hranice slábnou a nová taktika vlády zahrnuje vývoz ideologie štěstěny v podobě nadšených turistů, jejichž čísla se mají vyšplhat až na sto tisíc ročně.

Zdali bude Bhútán učit svět, či svět ovlivňovat Bhútán, se teprve uvidí. Od dob prvních turistů a obzvlášť vniknutí zahraniční televize vzrůstá míra násilí mezi dětmi ve školách i celková míra kriminality. Do země pronikají investoři, především z Indie, ale králi se naštěstí zatím daří chránit zdejší nedotčenou přírodu. Globální hydra se do malého národa zakousla jako jedovatý had…

Žádné místo ani člověk nejsou dokonalí, to je známá věc. I v zemi štěstí existuje neštěstí. Lidé slabší vůle podlehnou korupci, až přijde s vábivým zpěvem. Bhútánci jsou sice hrdí na svou kulturu i tradice, brání ji udatně, ale bude to stačit? Ideologii štěstí hodlají vyvážet do celého světa. Zástupce země hřmícího draka, jak si Bhútán říká, jménem Lhatu Wangčhug prosadil ideu měření hrubého národního štěstí v OSN. Po počáteční skepsi se k němu přidalo 66 národů. Inspirovala se jím i Česká republiky – důkazem budiž naše reportáž z konference Šťastné Česko v aktuálním čísle Šifry. Sám přiznal, že čiré štěstí je utopie, ale podstata spočívá v upřímné snaze budovat takové prostředí, ve kterém bude obyvatelstvo žít co nejspokojeněji. Kde si jedinec může skutečně říci: „Jsem šťastný“.

Není to přesně ten cíl, o nějž by mělo celé lidstvo usilovat? Doufejme, že pohádka z Bhútánu skončí jaksepatří happy endem a my z ní dokážeme čerpat naději na postupné vyprávění vlastní pohádky, pohádky Západu.

[/sociallocker]

Podpořte šíření svobodných informací tím, že si zakoupíte předplatné jedinečného tištěného měsíčníku Šifra. Klikněte zde.

Pořídit si můžete i digitální verzi, kterou lze pohodlně číst na mobilu, počítači či tabletu. Za skvělou cenu dostanete půlroční nebo roční přístup ke všem časopisům najednou.

Jan Petrák, časopis Šifra