Na celostátní konferenci SPD dorazil vážený francouzský profesor a ostřílený belgický politik. Oba europoslanci podali znepokojivé svědectví, jak to vypadá u nich doma i jak se na Západě zametají problémy pod mediální koberec.  

U konferenčního a kongresového centra City na pražském Pankráci je půl hodiny před sobotním polednem klid. Pouze před vchodem, kde je nenápadná cedulka s nápisem Tisk, stojí ochranka a přicházející, kteří si cedulek nevšimnou – což je většina – posílá k vedlejšímu vchodu s nápisem „Delegáti“.

Dovnitř se snaží dostat i můj kamarád a bývalý kolega Petr, jenž drží v ruce mikrofon Seznam zprávy, a spolu s ním kameraman. „Chceme to zkusit,“ říká mi s tím, že se mu nepodařilo akreditovat. Střihač v televizi Seznam totiž k jednomu videu s Tomiem Okamurou napsal hanlivý popisek, editor si toho nevšiml a video i s urážlivým nadpisem vyšlo do světa. Při velké kritičnosti mainstreamových médií směrem k hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury tak teď těžko někomu vysvětlí, že to byl omyl. Uvnitř už jsem Petra nepotkal, a tak zřejmě neproklouzl.

Pověst novinářů je u běžných lidí i u členů SPD prachmizerná. Přesvědčím se o tom za pár minut, když v předsálí oslovím delegátku s růžovými vlasy a pruhovanými kamašemi, které připomínají spíš fotbalová stulpny. „Já jsem nervózní, čekám na Péťu,“ odpoví, když ji požádám o pár slov. Její řeč těla a úlek v očích však naznačuje, že slovo PRESS na červené kartičce, kterou mám kolem krku, je pro ni někde na úrovni čerta nebo Angely Merkelové. „Já na to …“ řekne, když se jí představím. Nerozumím. „Já na to … “ zamumlá znovu. Až po chvilce mi dojde, že se též představuje. Jmenuje se Yamato a přijela z Frenštátu pod Radhoštěm.

Snažím se jí vysvětlit, že se mě nemusí bát, ale nestihnu se jí ani zeptat na původ jejího netradičního jména. Péťa, její syn, už přichází. „Tak vidíte, už nejsem nervózní,“ praví a pro jistotu uteče. „Volím voly,“ vtipkuje o kousek dál delegát z Olomouckého kraje.

Že by byla česko-japonského původu stejně jako předseda hnutí? Rychlou konzultací se strýčkem Googlem (kolik takových Yamato asi může ve Frenštátu být?) zjišťuji, že se nechala paní na Yamato Pham přejmenovat – a to podle názvu nejlépe vyzbrojené japonské bitevní lodi. Podle článku v MF Dnes je paní Yamato oddanou fanynkou Tomia Okamury, jehož fotku má údajně i nad pelestí.

Konference politických stran nejsou zrovna největší zábava. Pokud tedy nepočítáme ty legendární – například v hotelu Clarion v pražských Vysočanech kmotři ODS připalovali doutníčky pětitisícovkami. To u SPD je úplný klid a pohoda, největší výstředností je divoký look paní Yamato. Na to, že to mají být „extremisti“, tedy dost slabé.

Na podobné akce obvykle nechodím, i proto, že nejsem klasický zpravodajec, který píše „ten řekl to a ten zas tamto“. Dnes jsem ale udělal výjimku. Na prosincovou konferenci Za Evropu svobodných národů, kterou hnutí SPD pořádalo, totiž přijelo mnoho nemainstreamových politiků z celé Evropy a měl jsem tušení, že by někdo zajímavý mohl dorazit i tentokrát. Když se totiž chcete dozvědět něco důležitého, musíte se často zeptat těch „ošklivých“ – tedy lidí, kteří jsou označováni různými hanlivými nálepkami. Dnes jsou v módě především extremisti, xenofobové, krajní pravičáci či Putinovi agenti, a abych nezapomněl, taky vyznavači konspiračních teorií a „fake news“. Tak a podobně je dnes označován každý, kdo mluví o věcech, o kterých se mluvit nemá, přestože (nebo protože?) jsou pro současnost i budoucnost zásadní. A moje intuice byla tentokrát správná. Nejprve ale mluvili Češi…

„Ve světě a Evropě nejsme sami. Jsme členy Hnutí národů a svobody, které všude vítězí. V poslední době třeba Strache v Rakousku nebo Salvini v Itálii,“ připomíná místopředseda SPD Radim Fiala a nabádá: „Poslouchejte projevy našich zahraničních hostů a porovnávejte je s tím, co se píše v médiích.“ Média Radim Fiala vyzývá, aby psala pravdu a hlavně nenálepkovala. To je jako chtít po politicích, aby přestali krást.

Fiala je zajímavý tím, že ač strávil 14 let v ODS, nyní mluví veřejně o tématech, která jsou pro drtivou většinu ostatních politiků tabu. „Celé dnešní politické spektrum se smířilo s nástupem globální totality. Ta nepřichází jako staří soudruzi s dupotem a revolučním řevem. Přichází do našich životů postupně,“ hřímá od pultíku. „Už lidem vsugerovala i řadu věcí, kterým by se naši dědečkové smáli. Lidé například věří, že zbohatnou, když si půjčí peníze. Nebo začínají věřit, že rodina není táta a máma. (…) Rodina, obec a národní stát jsou zásadním prostorem, kde se může budovat svobodná a demokratická společnost. Proto se na ně útočí. Ale lidé manipulovaní médii pomalu hledají pravdu. Pravdu o budování nového globálního světového řádu. Tento systém potřebuje zničit tradiční hodnoty a nahradit je jinými.“

Podle Radima Fialy nemá nikdo odvahu tenhle „neomarxismus“ popsat, vlády evropských zemí včetně té české jsou „poslušné zájmům nadnárodních korporací“. A média? Darmo mluvit. „Mráz dnes nevane z Moskvy, ale z Bruselu.“

Podobně mluví i jeho šéf Tomio Okamura: „Nechceme žít v multikulturalismu globálního světového pořádku, kde je většina zákonů diktována z Bruselu. Lidé naštěstí stále více používají zdravý rozum a nenechají se manipulovat propagandou.“ A přidává postřeh, kterého jste si možná také všimli. „Čím víc dnes někdo mluví o tom, že je demokratický, tím víc bojuje proti skutečné demokracii.“ Má pravdu, předseda…

S vojáky ke svobodě

Samozřejmě, jsou to pořád jen slova. Navíc slova politiků. Realita pak, obzvláště třeba ve vládě, bývá úplně jiná. Stačí vzpomenout „slavné“ Věci veřejné. Jejich politici taky hezky mluvili a pak to skončilo v duchu slavného sovětského hesla „chtěli jsme to udělat co nejlíp, ale dopadlo to jako vždycky“.

Je ale určitě aspoň osvěžující změna, když politici neblábolí prázdné fráze o evropských hodnotách, transatlantické spolupráci, nenahraditelnosti Evropské unie nebo nedej bože lidských právech, kterážto prázdná hesla, jež nemají s realitou pranic společného, nápadně připomínají ono okřídlené „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. I proto se projevy vedení SPD dají přežít bez újmy na zdraví. To, co potom reálně udělají a jak s hlasy od lidí naloží, už je na jejich zodpovědnosti. Faktem prostě je, že o těch nejdůležitějších věcech aspoň mluví.

Mě ale zajímají nejvíc zahraniční hosté. O situaci u nás si můžu udělat realistickou představu sám, ale příležitost popovídat s někým, jak to funguje jinde, je třeba využít. Namísto mediálních celebrit LePenové či Wilderse, kteří dorazili do Prahy v prosinci, kolem nichž jsou nonstop hrozny reportérů nebo spolupracovníků a jejichž výstupy jsou pak redukovány na silná hesla a výkřiky vhodné do titulků, tentokrát přijeli z mého pohledu zajímavější lidé.

„Drazí čeští přátelé,“ spustí belgický europoslanec Gerolf Annemans, dlouholetý šéf strany Vlaams Belang (Vlámský zájem), tedy partaje, která prosazuje nezávislost Vlámského společenství na Belgii a je proti současné podobě EU. Nemá nic proti multietnické společnosti, pokud se osoby nevlámského původu asimilují mezi Vlámy, jinými slovy respektují zvyky země, kam se přistěhovaly. Proto je strana označována krajně pravicovou a extremistickou nálepkou. Tak to dnes prostě funguje.

Kromě své téměř třicetileté kariéry poslance v belgickém parlamentu tráví Gerolf Annemans poslední léta v europarlamentu, ale na rozdíl od českých europoslanců, kteří jsou do Bruselu často uklízeni, když překážejí doma, se nemusel nikam stěhovat. Pan Annemans je nyní předsedou frakce Evropa národů a svobody, kde jsou sdruženy vlastenecké strany od Národní fronty Marine Le Penové, britské UKIP, které šéfoval do roku 2016 Nigel Farage (proslavil se hlavně svými nezapomenutelnými projevy; v jednom z nich třeba bývalému šéfovi europarlamentu sdělil, že má charisma mokrého hadru) či Ligy severu Mattey Salviniho po rakouské Svobodné a českou SPD. Blok by místo stávající podoby EU rád viděl Unii evropských národů, tedy něco jako návrat ke stavu před Lisabonskou smlouvu, která započala proces ubývání suverenity jednotlivých národů, aniž by o tom veřejnost věděla, neboť Lisabonskou smlouvu nikdo nečetl a lidé se řídili jen propagandou v médiích. „Ve jménu svobody vidíme po celé Evropě samé vojáky,“ trefně poukazuje belgický europoslanec na jeden ze zářivých paradoxů „nové Evropy“.

Nálada se mění

V novinářské zóně se ho ptám, jaká je atmosféra v Evropském parlamentu v době, kdy tradiční systémové strany ztrácejí sílu i podporu voličů, zatímco nové, „populistické“ strany a hnutí ukrajují z koláče voličských hlasů více, než by bylo starým strukturám milé. „Nálada se mění,“ směje se původní profesí právník, který byl i členem několik vyšetřovacích komisí ke známým kauzám, například nechvalně proslulého pedofila Marca Dutrouxe.

„Naši přátelé napříč Evropou přebírají moc, například Liga severu v Itálii nebo Svobodní v Rakousku,“ pochvaluje si, „ty výsledky jsou působivé a ukazují, že se věci mění. A hlavně by se dál měnit měly.“ Stará skvadra musí být prudce nervózní i v budově europarlamentu. Vesele kýve. „Jediné, co umí, je varovat před tím, že jsme populisti.“ Hnutí odporu proti starým silám, jak říká protestním stranám proti establishmentu, kam zahrnuje i brexit a vítězství Donalda Trumpa v Americe, je v plném proudu a „bude sílit“.

Za posledních řekněme 20 let podle pana Annemanse dostaly „staré síly“ několik varování včetně referend proti Lisabonské smlouvě, takže by to pro ně nemělo být překvapení. „Oni ale podváděli lidi, i když ti je v mnoha volbách a referendech varovali a vzkazovali jim ,nezacházejte tak daleko´. (Naráží na hlasování v Irsku, které se opakovalo tak dlouho, až dopadlo tak,  jak mělo, nebo na zatajování klíčových informací pro svobodné rozhodování.) Protože ale lidi ignorovali, ti jsou naštvaní a vybírají si teď jinou cestu. Tak dlouho lhali, až dávají důvěru nám, které celou dobu zesměšňovali, uráželi a podceňovali. A lidé v nás vidí naději. Staré síly se teď snaží za každou cenu udržet u moci a ještě víc křičí. Dnes ráno například někde přirovnávali brexit k převzetí moci nacisty ve 30. letech. Úplně se z toho zbláznili,“ připomíná ostřílený politik s tím, že čím víc budou „staří“ kolem sebe kopat, tím se jejich úpadek urychlí. Varuje ale také před stranami, které se alternativně pouze tváří a lidem doma říkají něco jiného, než pak prosazují v Evropě. „Jsou jako ten váš Babiš. Doma dělají, že něco dělají, ale ve skutečnosti to nedělají, protože dělají pravý opak.“

Dostaneme se i k čerstvému extempore nejmocnějšího muže Evropské unie Jean-Clauda Junckera, který byl na setkání lídrů zemí NATO opilý, jak zákon káže. Málem se svalil z pódia a museli ho podpírat a tlačit ostatní prezidenti. V případě šéfa Evropské komise se toto chování stává pomalu normou, neboť je těžký alkoholik, který podle svědků začíná s koňakem už při snídani. Nejvtipnější je příhoda, kdy se po jednom z mnoha opileckých výstupů snažil Juncker svoje problémy popřít. „To jediné, čím trpím, je únava. Být předsedou Evropské komise není totéž jako být předsedou vlády Lucemburska. Musím pracovat 14 až 15 hodin denně a na to jsem nebyl zvyklý,“ řekl v roce 2016 britským novinářům z deníku The Telegraph. Jak ale dotyční novináři poznamenali, efekt jeho ujišťování byl dost snížen tím, že jen během rozhovoru stihl vypít čtyři sklenky šampaňského. Šampáňo asi bere jako limonádu. „Tenhle jeho výkon perfektně symbolizuje stav celé Evropské unie,“ směje se Gerolf Annemans. Diagnóza delirium tremens? „Aspoň to každý vidí.“

Europoslanec věří, že vlastenecké strany a hnutí v příštích volbách v roce 2019 výrazně uspějí a dost věcí bude možné změnit. Protože situace v Evropské unii je prostě neudržitelná. Dobře to ostatně ilustruje situace přímo v srdci EU – Bruselu. Gerolf Annemans podotýká, že média místo aby informovala, zametají důležité problémy pod koberec, a tak se veřejnost v celé Evropě může domnívat, že situace není tak katastrofální. „Když Trump před dvěma lety řekl, že Brusel je špinavá díra, psali o něm, že je to šílenec, jak mohl něco takového říct, když tam jsou tak krásné parky a restaurace. Brusel je ale opravdu špinavá díra. Islamistická špinavá díra. Každý den to vidím, když jdu do práce. Myslím si, že by mohl být Brusel jmenován První islamistickou republikou v západní Evropě. Stojí tam obrovské budovy Evropského parlamentu, které jsou hlídané a kolem nich je klid. Ale už tři sta metrů od nich začíná první ghetto, kam by se odvážil vkročit jen blázen. Trump měl prostě pravdu.“

Mediální „realita“

Skutečnost se zametá pod koberec i ve Francii. Gilles Lebreton, europoslanec za Národní frontu Marine Le Penové, je váženým profesorem práva na univerzitě v Le Havre. „Město se pomalu mění v ghetto, ale média o ničem neinformují.“

Podobná je i situace v dalších městech. Když byl například můj známý na začátku léta v Montpellieru a dvě dámy z jeho party si chtěly odskočit v centru města na toaletu, necítily se vůbec bezpečně. Blížili se k nim členové jakéhosi přistěhovaleckého gangu a snažili se vyprovokovat konflikt. A to ani nebylo ghetto, nýbrž centrum za bílého dne. O tom, že v celé Francii probíhají masivní demonstrace, se v médiích skoro nic nedozvíte.

Podle Gillese Lebretona by ještě bylo možné situaci řešit. Kromě zastavení ilegální migrace by se měli vyhošťovat nelegální migranty (při jejich obrovském počtu je to již velmi obtížné) a poté socializovat a integrovat ty, co zůstanou, je-li to ještě možné. Jinak bude hůř…

„Turistická místa jsou třeba v Paříži udržována v bezpečí, tam se daří bezpečnost garantovat. Ve vedlejších čtvrtích už je to ale úplně jiné. A nejhorší je to v okrajových čtvrtích jako La Chapelle na severní periferii města, které jsou téměř ztraceny. Tam se neodváží ani policisté. Těch ghett je ale mnoho a mnoho. Na západě Francie, v Nantes nebo Rennes, bezpečnost prudce klesá a je stále obtížnější udržet pořádek a místa pod kontrolou. Násilí je na denním pořádku. Když začnou vzpoury a zapalování aut, jako již několikrát, stát je naprosto bezmocný,“ vysvětluje kultivovaný pedagog, jenž je též zvyklý na nálepku „extremista“.

Ve Francii jej velmi překvapuje i sílící cenzura médií, která nejenže o skutečném stavu věcí veřejnost neinformují, ale zmiňuje i příklad alternativní televize Libertés, kterou pod záminkou porušování pravidel YouTube zablokovali hned v zárodku.

Když žádám Tomia Okamuru a jeho mluvčí Michaelu Dolenskou o rozhovor s oběma zahraničními hosty, ochotně vše zařídí. A staronový předseda SPD, který obhájil na konferenci svůj mandát, se dojde zeptat kolegů novinářů, zda má ještě někdo zájem o rozhovor. Nikdo, ani Česká televize, ani Český rozhlas se nehlásí. Jsem z toho zpočátku docela překvapen. Ale když tak nad tím přemýšlím, důvod se sám nabízí. Kdyby se novináři zeptali a hosté popsali skutečný stav věcí v Bruselu či Paříži, nabouralo by to obraz skvělé Evropské unie, kde je všechno skoro růžové a jednou bude ještě líp. Vzpomeňte si na to, až příště uvidíte na obrazovce záběry Eiffelovky nebo bruselského čurajícího chlapečka, že současná evropská realita se odehrává jen o pár set metrů dál.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra