I v politice je občas pořádná legrace, ne že ne. Zvlášť když občas někdo řekne pravdu. Přesvědčili se o tom v dubnu studenti Texaské A&M univerzity, které poctil svou návštěvou ministr zahraničí Spojených států amerických Mike Pompeo. Pohovořil o současné politické situaci a zavzpomínal také na dobu, kdy řídil Cntreal Intelligence Agency, Ústřední zpravodajskou službu, známou pod zkratkou CIA.

CIA je bezesporu nejpopulárnější tajná služba na světě, k čemuž velkou měrou přispívá i hollywoodský filmový průmysl. Kdo by neznal hrdinné agenty CIA a FBI, kteří zachraňují svět před padouchy z Afriky nebo východu Evropy, sami proti všem? Kdo by neznal záchrany v poslední vteřině před výbuchem, přemety, honičky i vzrušující vyšetřování? Ty zástupy charismatických spravedlivých agentů a agentek, jejichž morální kompas mířil vždy tím správným směrem?

Americké akční a špionážní filmy, moderní pohádky o boji dobra se zlem, jsou zkrátka špička ve svém oboru. Takového Jacka Bauera z protiteroristického oddělení v Los Angeles ze seriálu 24 hodin jen tak někdo nepřekoná, ten zvládl zachránit svět v reálném čase za jediný den. Co na tom, že člověk časem zjistil, že teroristy, proti kterým potil krev, Američané většinu sami platí a vyzbrojují, drama je drama.

Když si pustíte večer po práci americký film nebo seriál, kde agent pokropí náboji půlku města, aniž by někdo trefil jeho, asi si nemyslíte, že to stejně jako ve filmu funguje i ve skutečnosti. Je to prostě akční pohádka, u které člověk vypne mozek.

Regenračné centrum

Problém je, když lidi mozek nezapnou ani po jeho skončení a těmhle příběhům jednoduše věří. PR tajných služeb, pro někoho propaganda, pak způsobí, že podobná kritéria jako ve filmech lidé aplikují i na reálnou politiku. V Americe, kde jsou vychováváni k vlastenectví a hrdosti na svůj národ, asi víc než kdy jinde. Americká armáda kosí jiné národy jako John Rambo Vietnamce a značné části veřejnosti (nejen v USA) to přijde jako klasický boj dobra se zlem. Stačí se podívat na zmíněnou debatu Mikea Pompea s univerzitními studenty, kteří přesně tak působili.

Regenračné centrum

Nejzajímavější pasáž přišla po půlhodině povídání, kdy Mike Pompoeo zavzpomínal na svá „hrdinská“ léta v CIA. „Jaké je motto kadetů na West Pointu?“ položil řečnickou otázku týkající se slavné vojenské akademie. „Nebudete lhát, podvádět a krást, ani tolerovat ty, kteří tak činí. Byl jsem ředitelem CIA. Lhali jsme, podváděli, kradli. Měli jsme na to celé tréninkové programy. (…)“

Studenti se smáli a tleskali, viděli Pompea jako hrdinu, který to nandal těm padouchům. Ostatně právě z těchto texaských studenti se často rekrutují budoucí agenti CIA. O to ale nejde. Jde o to, jestli je vůbec napadlo, čemu tleskají. Co toto Pompeovo přiznání znamenalo v praxi. Například server Zero Hedge, který s informací o této besedě se studenty přišel, připomněl, že heslo „lžeme, podvádíme a krademe“ vypadá ve skutečnosti o poznání méně romantičtější než v představách studentů a filmových fanoušků.

Asi nejslavnější „lhali jsme, podváděli jsme, kradli jsme“, a dodat by se dalo ještě „zabíjeli jsme“ máme spojeno s 11. zářím 2001, respektive s reakcí na tyto teroristické útoky, které dodnes nebyly pořádně objasněny – takzvanou válkou proti teroru, jež trvá už skoro dvacet let a teroru stále přibývá. Od falešného obvinění Iráku a jeho vůdce Saddáma Husajna z přechovávání zbraní hromadného ničení a vpádu do této blízkovýchodní země a předchozího neopodstatněné invaze do Afghánistánu se scénáře nezmění a CIA a americká vláda postupují stále stejně. Obviní někoho, že je málo demokratický, a buď na něj vlítnou, nebo zaplatí a vyzbrojí někoho, kdo to udělá za ně.

Bohaté zkušenosti s metodami CIA má i Jižní Amerika, od Guatemaly a Chile přes Panamu a Ekvádor po Salvador, Bolívii a Nikaraguu, kde se lhalo, podvádělo, kradlo, svrhávalo a zabíjelo o sto šest.

Pokud tedy bývalý ředitel CIA pronesl na veřejnosti, že CIA lže, podvádí a krade, je třeba ocenit, že někdy z této zpravodajské služby zazní také pravda.

Pokud se Vám moje práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojíhoMůžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra