Jedenadevadesátiletá filmová, divadelní, literární i komiksová legenda přijela do Prahy a předvedla názornou lekci, jak může být člověk svobodný i v rámci systému. 

Tak tohle moderátor zcela jistě nečekal. Natěšený, soustředěný a připravený jako student na zkoušku z dospělosti vítal publikum na besedě se slavným hostem na květnovém festivalu Svět knihy, jež se uskutečnila ve venkovním prostoru Gauč ve Stromovce na holešovickém Výstavišti. „Mám to potěšení uvést dnes večer naživo mistra surrealismu a legendu mnoha uměleckých žánrů Alejandra Jodorowského, který vytvořil vrcholná díla poezie, literatury, komiksu, filmu i mystiky. Sám o sobě mluví jako o mystickém ateistovi, je to umělec na hraně a mnohdy až za hranou, člověk, který vždy provokuje a své diváky nutí k zamyšlení. Je to jedna z největších osobností současného uměleckého světa.“

Pak se zeptal: „Alejandro, vy jste tvořil a tvoříte komiksy, filmy, poezii… Který žánr je vám nejbližší?“ Na žádnou neslanou nemastnou debatu ale nedošlo a v tu chvíli se pan moderátor mohl sebrat a jít na pivo. Následně se totiž nadechl tázaný, jenž svou odpověď proměnil ve více než hodinovou one man show s artistickými prvky a moderátora už jednoduše k žádné otázce nepustil. A dobře udělal.

Byl to ten nejzábavnější „rozhovor“, jaký jsem viděl, a Alejandro Jodorowsky si v něm vystačil naprosto sám. Tím, co slavný surrealista předvedl, navíc přesvědčivě dokázal, že to, co říká, doopravdy funguje.

„Je třeba se přizpůsobit tomuto rytmu: společnost, rodina, kultura, politika, náboženství, zkurvený průmysl…“ spustil, aniž by v tu chvíli kdokoli z přítomných návštěvníků, jichž se sešlo dobrých pár set a obalili místo jako hrozen vos, tušil, co bude následovat. „To všechno nás nutí, abychom měli žánry a dělali jen jednu věc, abychom se ve všem omezovali, aby se z nás stali spotřebitelé, abychom cítili určitý pocit úzkosti. Ale člověk není tím, kdo by měl dělat pouze jednu věc. Člověk je komplexní bytost, která může dělat celou řadu věcí. A nejen to. Může dělat všechno. To znamená, že jsme uvězněni v určité kleci. Omezují nás předsudky, morálka, víra, politika, náboženství, a především touha naší mysli vydělat peníze. Protože nám říkají, že peníze představují vrchol veškeré lidské činnosti.“

Alejandro Jodorowsky se rozhodl jít jinou, užší cestou. Prožil hororové dětství v chilském zapadákově jménem Tocopilla, kam jeho otec utekl před ukrajinskými kozáky. Žádný andílek pantáta vskutku nebyl. Už jako dítě žil na ulici, kradl, pálil whisky a živil se jako boxer a cirkusák. Později si otevřel obchod s dámským spodním prádlem, oženil se s ruskou operní zpěvačkou a po nocích plánoval komunistickou revoluci. „Byl to stalinista a ateista. Otec mi dal takový spirituální aspirin: žádní andělé nebo nebe,“ zavzpomínal Alejandro v Praze na počátek své spirituality, k níž se uchýlil ve snaze o přežití. Napůl Žid a Rus neměl žádné kamarády, kromě knih z místního knihkupectví a bohaté fantazie. „Kvůli otcově výchově jsem málem spáchal sebevraždu,“ přiznal. S rodiči se rozešel ve svých dvaceti letech a odpustit jim dokázal teprve nedávno. A šlo to dost ztuha. 

Poklad v nás

„Základem lásky je láska sama k sobě. Není to ale narcismus. Je třeba si uvědomit ten kousek sama sebe, který tvoří součást vesmíru. Abyste zjistili, že ať jste kýmkoli, tak máte vnitřní poklad. Proč to nevidíme? Za to mohou naši rodiče. Sami to ale nevidí, protože to nevidí ani u sebe. Když jsem dítě, tak chci, aby mě moji rodiče viděli a vnímali takového, jaký jsem. Nechci být tím, kým si přejete vy, abych byl. Dovolte mi, abych byl tím, kým chci já, a tak se na mě dívejte. Chci být fotbalista, ne právník, tak mi v tom nebraňte. Je potřeba respektovat jedinečnost každého jedince,“ vysvětluje umělec svůj pohled, který rozvíjí ve své originální disciplíně s názvem psychomagie.

Psychomagie spočívá v propojení psychologie a duchovna a zabývá se léčením psychologických ran, které člověk utrží během dětství i později v životě, a následně je nevědomě předává svým dětem. A tak to jde dál a dál, z generace na generaci. O tomto celoživotním tématu napsal autor více než dvacítku novel a filozofických spisů a nevypadá to, že by hodlal zpomalovat. Elementárních věcí bytí se dotýká v každé disciplíně, do které se pustil. A že jich bylo…

„Otče, nejsem tak silný jako ty, když se ke mně budeš takhle dál chovat, tak se zmenším a budu úplně maličký, protože ve mně vyvoláš reakci proti sobě samotnému. Když vás rodiče nevidí, tak si říkáte, za nic nestojím, nemůžu dělat to, co chci, a to, co nosíte v sobě, ten poklad, nemůžete proměnit v realitu. Všichni jsme v něčem dobří. Všichni něčemu sloužíme. Ale ne všichni tomu samému. Není k ničemu, když tu všichni budeme mávat rudou knížečkou, nejsou všichni stejní. Když nebude svobodný jedinec, nebude ani svoboda. Neviděli nás, když to bylo třeba,“ zuřivě gestikuluje francouzsko-chilský umělec a dostává se do varu. „Nebo nás rodiče třeba také nemilují. Ne všichni rodiče mají rádi své děti. A ne všechny maminky jsou skvělé. Ne všichni rodiče mají pravdu. Když se cítíte nemilováni, řeknete si ,nezasloužím si, aby mě měli rádi‘. Nebo když nechtějí, abyste se narodili, protože mají čtyři dcery a už tak je život těžký. Nebo je dcera podobná tatínkovi a ne mamince, tak ji nemá ráda. Nebo je těhotná, ale nechce být matkou… Když si vás nepřejí a netouží po vás, ničíte sami sebe. Uchýlíte se k alkoholu, marihuaně nebo kokainu či heroinu a přejete si podvědomě zemřít. A tak se věci mají, když vás nechránili. Pořád chodíte bázlivě a se strachem po světě, před vším utíkáte nebo skrýváte agresivitu. V takovém světě žijí naše těla.“ 

Naštěstí ale máme i ducha, který může leccos napravit a vylepšit. Vlastně právě to je naším hlavním úkolem – stát se lepšími lidmi a zjistit a prožít, kdo doopravdy jsme. A to lze jen díky kontrastu a tomu, že nejprve zakusíme to, kým nejsme. To, že je den, také víme jen díky tomu, že existuje i noc.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Je mnoho způsobů, jak toho docílit, a každý musí najít ten svůj. Pro Alejandra Jodorowského se ideálním „dopravním prostředkem“ stalo umění. Pravý umělec není podle něj nikdo jiný než člověk, který chce vyjadřovat sám sebe, být sám sebou a svobodný. „V jedné proslulé indické knize se píše: ,Zaměř se na dílo, ale nemysli na jeho plody.‘ Falešným umělcům jde o peníze, slávu a o moc. Skutečný umělec ví, že neexistuje jedna samotná duše, ale je jedna velká kolektivní duše, a tou je celý vesmír. Tohle je umělec,“ rozcvičuje se jedenadevedesátiletý chlapík, jemuž byste hádali tak o třicet let míň a který hned v úvodu svého pražského vystoupení výstižně vykreslil střet člověka a systému; a stihl to za dobu, za kterou by filozof či sociolog nenapsal ani úvod.

„Kdysi jsem řekl, že ptáci, kteří se narodí v kleci, se domnívají, že létání je nemoc. Když žijeme v mentální kleci plné předsudků a máme vytyčené nějaké ideje, tak věříme, že sloužíme nějaké jedné věci. Jsme lékaři, jsme policisté, nebo pracujeme jako dělníci, malíři. Děláme jen jednu věc. Když jsem si řekl, že chci být svobodný, řekl jsem si, že budu dělat vše, co si usmyslím. Bez ohledu na to, jestli na to mám talent nebo nemám. Prostě to zkusím. Chápete, co tím myslím, když mluvím o systému? Už je mi přes 90, ale teď k vám mluvím, a jak vidíte, nepřišel jsem o berli a je mi dobře.“

Protože je tím, kým chce být, v těchto věcech nedělá kompromisy. A žije naplno a je všemu otevřený. „Nevím, co mě čeká dál, potom třeba už dál nic není, nebo je toho spousta. Nevím, a je mi to jedno. Stejně se to nedozvím. A jestli se to dozvím, tak jedině dobře. A když ne, tak je to stejně jedno, protože nebožtíci netrpí. Takže se v klidu věnuji umění a lásce. Protože i v 90 člověk bezhlavě miluje. To jsou nesmysly, když vám něco tvrdí, že devadesátiletý člověk nemiluje ani nesouloží. Není to pravda. Tady mám manželku, je o 43 let mladší. Stoupni si. Otoč se, ať tě všichni vidí,“ zve na pódium svoji ženu, malířku Pascale.

Alejandro Jodorowsky při své pražské návštěvě rozdával ve svých 91 letech nepřetržitě autogramy i úsměvy. Foto Šifra

Nejdůležitější je podle Alejandra Jodorowského skutečnost, jak sami sebe vnímáme. „Pokud se budu cítit starý, takhle budu působit a chovat se. Mooockát děkuji, tohle jsem nikdy nečekal…“ předvádí rozklepaného starce a rozesmává publikum, mezi kterým převažují mladí lidé.

Zájem o legendu opravdového a nezávislého umění byl v Praze obrovský a navzdory tomu, že byl do programu Jodorowsky zařazen až na poslední chvíli, fronta na jeho podpis se klikatila jako had v délce mnoha desítek metrů. Jeden obdivovatel, který seděl přede mnou, a tak jsem měl o jeho spotřebě piv dokonalý přehled, přinesl jeden kelímek na pódium přímo pro mistra. Ten zdvořile odmítl: „Za svůj více než devadesátiletý život jsem nevypil ani kapku alkoholu.“ Má v sobě totiž tolik kreativity a volnosti, že  k uvolnění chlast nepotřebuje.

„Tak jsem si říkal, abych se z toho všeho mohl osvobodit, co budu dělat? Určitě ne vyznávat víru a náboženství, já chci spíš zkušenosti a zážitky, uvažoval jsem. Taky nechci hájit politickou myšlenku, ty se neustále mění a jsou závislé na průmyslu, na penězích. No tak co budu v sobě hledat? Budu hledat svoji podstatu, podstatu lidské bytosti. (…)

Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 7/2019, v tištěné či digitální verzi. Objednat si ji můžete v našem eshopu, stejně jako předplatné.

Milan Vidlák, časopis Šifra