Titulek US Navy Times z 5. listopadu shrnul politiku Washingtonu v Jihočínském moři poznámkou, že „šéf Pentagonu popichuje Čínu zastávkou letadlové lodi“. Tento zajímavý aspekt oficiální politiky Ameriky vůči Číně byl výsledkem návštěvy amerického ministra obrany Ashtona Cartera na USS Theodore Roosevelt, obrovské letadlové lodi v Jihočínském moři, kde, o deset dní dříve, 27. října, dostal raketový křižník USS Lassen nařízeno, aby se pokusil vyprovokovat Čínu k reakci na záměrné provokační proniknutí do teritoriálních vod Číny.
Carter byl v té době v Asii a jako součást demonstrace celosvětové přítomnosti a moci své země se rozhodl zdůraznit tuto nadvládu tím, že uspořádal tiskovou konferenci na palubě jedné z největších útočných lodí. USS Theodore Roosevelt má jaderný pohon a je velmi pravděpodobně i vyzbrojena jadernými zbraněmi (Pentagon odmítá takové věci komentovat) a je nejdůležitější lodí v útočné skupině dvanáct (CSG-12), která má 44 útočných letadel F-18, 5 letadel pro elektronický boj Boeing EA-18G Growler a bezpočet útočných vrtulníků.
Doprovod letadlové lodě tvoří normálně USS Normandy, křižník nesoucí střely s plochou dráhou letu; dva torpédoborce s naváděnými raketami (Forrest Sherman a Winston S. Churchill); a další torpédoborec Farragut. Za horizontem je pak, jak uvádí IHS Jane, „obojživelná pohotovostní skupina s expedičním sborem námořní pěchoty na palubě“, u které „americké námořnictvo nevyloučilo možnost, že ARG může být nasazena do operací v Jihočínském moři“.
V Jihočínském moři je asi 5000 příslušníků námořní pěchoty, doplňujících kolosální americkou útočnou sílu. Počet jaderně vyzbrojených a konvenčních útočných ponorek ve vodách obklopujících Jihočínské moře je držen v tajnosti, ale je jisté, že americké námořnictvo jich má spoustu.Nemylte se: nové a narůstající napětí v Jihočínském moři bylo záměrně vytvořeno a rozdmýcháváno Washingtonem. 7. listopadu prezident Xi Jinping dal jasně najevo, že „svobodě plavby a přeletů v Jihočínském moři nebylo a nebude bráněno“. Zdůraznil, že „Čína potřebuje nerušený průchod ve vodách více než jakákoliv jiná země“.
Takže jaký je problém Washingtonu?
Při plavbě Jihočínským mořem existuje naprostá svoboda plavby, kdy toto moře, jak zdůrazňuje Peking, je nanejvýš důležité pro obchod Číny. Proplouvá tudy do čínských přístavů obrovské množství lodí, včetně životně důležitých ropných tankerů, a z těchto přístavů Čína vyváží suroviny a výrobky do Asie, na Střední východ a do Evropy. ČLR nepodnikne nic, co by ochromilo její vlastní obchod.
Mír po 70 let? Jaksi opomněl zmínit, že první americké jednotky tam byly rozmístěny pro válku ve Vietnamu v polovině 50. let a že v roce 1959 tam v tomto katastrofickém krveprolití přišli jako první o život dva příslušníci amerických sil (z celkových 58 220). Jeho paměť je rovněž selektivní u roky trvajícího odporného konfliktu, ve kterém „od roku 1964 do roku 1973 shodily USA více než dva milionu tun munice na Laos během 580,000 náletů – což se rovná letadlu plnému bomb každých 8 minut, 24 hodin denně, po 9 let a učinilo to z Laosu nejsilněji bombardovanou zemi na hlavu v historii. Bombardování byla součástí tajné americké války…“.
Carterovo chápání „míru a stability“ je zcela neslučitelné s fakty – stejně jako jeho harašení zbraněmi v souvislosti se svobodou plavby v Jihočínském moři. Jeho tvrzení, že Spojené státy pomohly udržet mír a stabilitu v Asii 70 let, je bizarní a je ironické, že s ním přišel, když byl na atomové letadlové lodi plavící se jen pár mil východně od Vietnamu, Laosu a Kambodže – zemí, které Washington nelítostně bombardoval.
Prezident Obama, který vybral Cartera za ministra obrany, připravil scénu pro konfrontační globální přístup Washingtonu tím, že řekl televizi CBS v červnu, že Čína je zcela jistě „velká a mocná“ a „je možné, že některé její nároky jsou legitimní… ale neměli by se pokoušet je prosadit na základě ostrých loktů a smetávání lidí z cesty“.
Obama nespecifikoval, kteří lidé jsou Čínou smetávání z cesty, o nic víc než jeho válkychtivý ministr obrany, který nevysvětlil své tvrzení, že mezinárodní úspěch Číny je v jistém směru „výzvou“ Spojeným státům. 7. listopadu řečnil Carter na výročním Reaganově fóru národní obrany, kde „vysvětlil, jak Rusko a Čína zpochybňují schopnost Spojených států inovovat a měnit“. Součástí jeho podivného argumentu bylo i úchvatné tvrzení, že „Čína je vzestupující mocností a u svých cílů a schopností je stále ambicióznější“.
Samozřejmě že Čína je ohledně své budoucnosti ambiciózní – stejně jako Rusko, u kterého Carter vyjevil svoji paranoiu prohlášením: „Odmítám názor, že Rusku by měla být povolena ‚sféra vlivu‘.“
Washington nechápe, kolik záště vytváří po celém světě neustálým prohlašováním a zdůrazňováním, že jedině USA může být povolena všeobjímající „sféra vlivu“. Obamovo prohlášení, že Amerika je „nepostradatelnou zemí ve světových záležitostech“ je považováno chytřejšími občany světa za nedospělé žvanění, či dokonce za neškodnou ješitnost – ale on a Pentagon to myslí smrtelně vážně a jejich politika vojenského antagonismu má zadržet jakoukoliv zemi mající tu drzost být ve „svých cílech a schopnostech ambicióznější“.
Aby zdůraznil posedlost Washingtonu postavit se Číně ostentativním ukazováním své vojenské moci, byly poslány dva bombardéry B-52 přeletět Jihočínské moře v noci z 8. na 9. listopadu. Čeho přesně měla toto dětinská ukázka dosáhnout, není jasné, ale jedna věc je jistá: Čína si to bude pamatovat.
Washington by měl mít na paměti, že všechny země mají bod zlomu. Konfrontace s Čínou a Ruskem by mohla vypadat dobře v mocenských kuloárech Washingtonu, ale v reálné politice je harašení zbraněmi velmi nebezpečnou hrou.
Pozn. Šifry: Jenže tam to právě všechno směřuje. Tento incident je zdá se jen další z řady provokací s cílem vyvolat ozbrojený konflikt.
Brian Cloughley
